Kapitola CLXXIX.

Inciativa Chcíplý PES má náhodou smysl

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Nejdřív na první dobrou jsem si myslel, že se jedná o charitativní akci zajistit dostatek jídla pro ty občany, kteří jedí s chutí pesany. Pro naše asijské přátele, kteří neradi vepřové výpečky. Posléze jsem (po myšlenkovém ponoření se do hloubky problému zjistil, že jsem se krutě mýlil a že se jedná o to svobodně chodit do restaurací, tedy i do těch s těma nudlemi s malými kousky všeho možného v polystyrenovém jídelním servisu, přiloženém plastovém příboru a sojové omáčce, konzumovaných umělci, vlekaři, zpěváky, hoteliéry a sympatizujícími reportéry nezávislého tisku a závislých soukromých televizních stanic.

Nevím zda protestující pokračují ve vzorně vykolíkované cestě nekorunovaným králem protestů a shromáždění zkušeným organizátorem Minářem. Zda rovněž zajistili pro shromážděné protestující a trpící záchůdky, občerstvovací stanice a záchranou službu pro dámy, které omdlí z přemíry zážitků a nezbytně potřebují inhalovat z flakonu s čpavkem.

V každém případě mé sympatie si získali už jenom tím, že protestní akci svolali na 14,00 nedělního času. Dobrá organizace, báječné rozhodnutí. V půl dvanácté poobědvám, v klidu a bez stresu si vyslechnu první letošní premiéru pořadu pana Moravce věnovanou jak jinak neschopnosti vlády a plynule navážu reportáží on-line na protesty na Staroměstském náměstí.

Vláda, kdyby byla co k čemu, tak by přístupové cesty zabezpečila betonovými skružemi, aby nedej bože někdo nevjel náklaďákem do protestujících občanů a rovněž obložila slámou a vyřazenými pneumatikami i nejnovější kulturní počin našeho zkoušeného a zkroušeného národa - čerstvě vztyčený pseudomorový, pseudobarokní pseudosloup.

Kdyby protestující byly skutečnými profesionály v pořádání obdobných seancí, tak by zajistili jako řečníky nejen zástupce kulturní fronty, ale i zástupce hoteliérské, zpěvácko-divadelní, vlekařsko-sportovní superfronty.

Také by nebylo od věci požádat našeho DDD (dominikánce Dominika Duka pro nezasvěcené), aby pronesl pár zasvěcených slov o božím počínání a bezbožnosti davů nemocných covidem C-19. Možná, že by pro ilustraci a lepší názornost problémů se po obvodu náměstí mohli rozmístit prázdné sedačky z lyžařských vleků a všude poházet nepotřebné cedulky s nápisem rezervé...

Armáda by mohla vztyčit improvizovanou tribunu nejen pro řečníky, ale i pro novináře spřátelených televizí a bulvárních plátků. A zvláštní, vytápěnou loži pro ředitele barrandovské televize Soukupa, který by ve všech (mnoha) svých pořadech mohl několik dnů a večerů líčit své nevšední dojmy a zážitky.

Na závěr shromáždění by se mohl uskutečnit neuskutečněný novoroční ohňostroj, když už se ty rachejtle zakoupily. Ale já debil si myslím, že na ty rachejtle, na rozdíl od toho všeho ostatního, asi nedojde. Škoda, národ a televizní obec by si to zasloužila.

Kapitola CLXXVIII.

Když se ucho utrhne

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Nečíst, pokud u vás nenapadlo aspoň trochu sněhu. Nečíst, pokud vám nepadá zbytek vlasů potřebujících ostříhat do polévky všedního dne.

Jsem polévkový a nestydím se to říct. Jasně, že vývar je vývar, bramboračka nebo houbová... taky dobrý. Jenže já ujíždím na gulášovce. Takové, jako byla téměř kdysi ve všech hospodách za pár korun. Bez čínského česneku, s magichutí od Vitany (dnes Klasik) a s rohlíkem gumákem, který se dal kupodivu tu i ondy jíst. Když jsem byl menší, rohlíky byly větší. Nyní jsem větší, rohlíky jsou menší. Nekomentuji to. Určitě je na rohlíky nějaká naše rohlíková norma, asi určitě existuje i rohlíková norma Evropské unie, nebo snad i celosvětová rohlíková norma. Stejně gumák vzdoruje všem normám.

Gumák je gumák a tím to končí.

Gulášovku si zatím vychutnávám i při puštěné televizi, ve které se v rychlém sledu střídají počty nakažených covidem s reportážemi o umělecko-zpěváckých názorech na všechno, najmě na vládu, nářkem vlekařů a jejich hladovějících potomků, s reportáží s naivní snahou neuznat americké volby.

Musím přiznat sebekriticky, že dění kolem amerických voleb mě žíly netrhá. Zpravodajský guláš a moje gulášovka spolu docela dobře ladí.

Napadl sníh a po dlouhých měsících jsem se díval oknem na tiše padající vločky. Zase pozdě, měly padat na Vánoce. Pozdě je heslo dne, tolikrát omílané hlavně ve vztahu k řešení současné krize. V případě sněhu sice taky pozdě, ale aspoň to.

Že padá sníh mně přišla říct moje milovaná vnučka. Ne, že bych ostatní vnučky nemiloval, ale znáte to - já zkrátka mám všechny rád, jednu o chloupek raději. Takže vylezla o patro výš a přišla mi říct, že padá sníh. Abych to nezmeškal, protože sníh tady padá opravdu vzácně. A přišla, přestože za mnou nesmí chodit, aby eventuálně nenakazila dědečka.

Ten den přišla za mnou nečekaně ještě jednou. Její oblíbený hrnek se žlutým smějícím ksichtíkem přišel o ouško. A že má skončit v koši - a to ona nechce. Neměl jsem jí odvahu říct, že to sice jde slepit, ale už nikdy to slepené ouško ten hrnek neudrží. Odešla s nadějí a ve víru v nadlidské schopnosti dědečka. Budu muset oběhnout řídce otevřené obchody a pokusit se onen hrnek sehnat. Není nejlevnější, stojí kolem 250 korun. Když ho neseženu a objednám na internetu, ještě zacáluji za dopravu. Co nadělám. Vnučka mě miluje. Zatím. Já ji budu milovat pořád.

Naši vládu mnozí považují taky za hrnek bez ouška. Naděje skládají do nového hrnku s neulomeným ouškem. Určitě nelevného, určitě s pracným hledáním, aby tam byl smějící se ksichtík.

Hrnek určitě pro vnučku seženu. Nevím ale, bude-li ho mít zrovna tak ráda jako ten původní.

Když nebude, bude to pro mne zklamání. Pro jistotu ovšem (to v každém případě) slepím to rozbité ouško.

Kapitola CLXXVII.

ANO ne, ne ANO

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Jak jsem se dočetl, byla to poťouchlost doslova prezidentská, vyhlásit volby dřív než později. Mnohé strany ještě zdaleka nenalezly svůj podzimní kadlub, takže mají zatím jasno v jediném ANO ne, ne ANO. Těžko se v tom budou orientovat dvojčata Pekarová s Adamovou, kaučovaná všemi mastmi mazanou (alkoholem saturovanou) šedou eminencí v zádi - Kalouskem. Jakožto i kdys modrá, nyní fialová Fialova strana tápající v rozpacích a myšlenkově kolísající, zda by přeci jenom neměla nést to sladké břímě vládnutí s někým, s kým v poslední době hlasuje a strhnout pozornost na své politické lezce snažíc se vylézt na vrchol střechy Kramářovy vily. Její matematika je jasná, buď s ANO - a pak to bude 50 na 50 - nebo s těmi ostatními, a pak to bude 1:4, možná, že 1:5...

Jediný, kdož nenosí ve své torně budoucí maršálskou hůl, je KSČM, které je jasné, že může prosadit jenom něco a jenom někdy. A taky ví, že klíče od Kramářovy vily nebude vlastnit hodně dlouho nebo už nikdy. A když tak, tak jenom jejich vrátný s čepicí, na které bude název jiné strany, než ten její.

Starostové a Piráti by se mohli dohodnout, kdo na souši, kdo na vodě bude vládnout. Problém je jenom v té dohodě, protože každá ta strana chce mít více písečku na stavění svých hradů, ze kterých bude vládnout. Navíc, když se obecně ví, že díky krizi C-19 bude písečku proklatě málo.

KDU-ČSL ještě neví. První náměstek toho nahoře v ČR - dominikán Dominik Duka (DDD) se ještě nevyjádřil a nejmenované závažíčko, arcibiskup Jan Bosco Graubner, na volebních vahách moravských se zatím potí sklácen C-19 (upřímně řečeno, domníval jsem se vždy, že tito svatí muži žijící veskrze příkladným životem, nemohou být trestáni tímto božím trestem a úradkem a že jsou proti C-19 imunní i bez očkování, zatím nedostatkové vakcíny. Že covidem se mohou nakazit pouze lidé bezbožní, každý den hřešící proti desateru a chodící do kostela jednou za rok a jen na půlnoční, a to ještě vínem ovíněni).

Váhající střelci mající jakés takés naděje zatím shánějí volební náboje, někteří v Japonsku, někteří v řadách početné množiny lidí odkázaných na sociální dávky. A tak je téměř jisté, že volební úspěch - pokud se nepřidají k někomu - bude jak pro SPD, tak pro ČSSD dost velkou katastrofou. Jen málo křesel, míň než málo, v dobře větraném a vytápěném Parlamentu s dobře zásobeným bufáčem.

Ze všeho nejhorší je, že se každou chvíli, každou vteřinou objeví některá strana, která vystartuje jako první, zatím zakleknutá do startovacích volebních bloků, a začne utrácet peníze na svých volebních transparentních účtech. Mnozí poběží na dluh - a nebude to kyslíkový, ale finanční dluh. Kdo ten dluh v konečném důsledku zaplatí, se neví. Jedině pouze jediné straně ho zaplatí Pán Bůh. Těm ostatním, bůh ví kdo.

Chodím do své poštovní schránky každý den. Protože jsem debil, tak si myslím, že to nebude trvat tak dlouho a místo reklamních letáků tam budou obrázky, fotečky s těmi pravými do podzimního klání.

Kapitola CLXXVI.

Nedělní poledne

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Nedělní poledne trávím se šálkem kávy po obědě (obědvám v půl dvanácté), to pro tu eventualitu, že by pan Moravec byl ještě více panem Moravcem a mohl by mi tak ohrozit průběh konzumace nedělního oběda. Takto ohrozí pouze mé zažívání, ale já, vycvičen roky zaměstnáním v Rozhlase a dlouholetým sledováním politických diskusí v televizi, jsem majitelem dobrého zažívání, dobrého žaludku.

První nedělní letošní poledne ovšem zařadila ČT 1 jinou taškařici, zřejmě chtěla diváky aspoň první neděli na prahu nového roku nechat v klidu a v pohodě. A tak jsem přeladil na stanici, na kterou se dívám skutečně jen zřídka. Dávala Partii. A to nemám nic proti "TT"... mimochodem, hezký monogram. Líbila se mi urputná snaha "TT" vydolovat z přítomných politické prognózy letošního roku, nakonec to skončilo v neproniknutelné, mlhavé mlze. Pobavilo mě, že vyhlášení termínu voleb je prezidentská klukovina, protože od vyhlášení termínu voleb musí mít všechny strany, které se účastní voleb, transparentní, tedy přehledné účetnictví, tedy kolik vydaly peněz na volby. Jako by u nás existovaly nějaké strany, které mají zájem nezveřejňovat kolik milionů vydaly na to, aby jejich poslanci měli v Parlamentu alkohol a tuberyho trubičky za hubičku.

Patnáct minut před skončením plánované diskuse (měla končit dle programu v 13,00 hodin) zařadila moderátorka druhý rychlostní stupeň a nutila zúčastněné do zběsilého vyjadřovacího tempa s odkazem, že se záhy končí. A skutečně, skončila deset minut před plánovaným koncem, abychom měli možnost se dívat na záchranu nemocných pejsků argentinským hochem, který si na toto počínání založil firmu.

Nic proti nemocným pejskům. Ale raději bych viděl novoroční akci ministerských (Maláčkovských) ouředníků, kterak vezmou útokem Domovy důchodců, starobince, ubytovny přestárlých a obdobných a podobných, leckdy obskurních zařízení ziskově neziskových organizací či podnikavých jedinců, zda naši staříci mají dostatek prostoru pro své žití. A jakého žití. Když nám vadí klecové chovy slepic, myslím si, že naši stařešinové by měli být také v ohnisku našeho zájmu. Prověřit, jak se stravují, jak tráví volný čas, jak je zacházeno s jejich penězi, kdy se jim mění ložní prádlo a tak podobně. Zda mají možnost se dívat na diskusní pořady v televizi a z okna na silvestrovské rachejtle.

Důvěřovat, ale prověřovat.

Na prahu nového roku je dobrým zvykem si dávat nějaké předsevzetí. Slibme si všichni, kolektivně a jednotně, že v neděli budeme zásadně jíst v půl dvanácté.

Debilní, ale dost dobrá zásada.

Kapitola CLXXV.

Chléb a hry

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Moje paní dějepisářka prohlašovala velmi často: "... již staří Řekové, již staří Římani, razili heslo chléb a hry."

Chlebu se v dnešní době nedostává hoteliérům, umělcům, vlekařům, obchodníkům a čert ví ještě komu. O to by mělo být více her, aby lid dělný a sužovaný potěšit se mohl a lépe strpěl ekonomická příkoří na něho se valící. Jeden by čekal, že píšící autoři, zamknuti ve svých spisovatelských komůrkách (rozlehlých rezidencích) vypotí v době letního omezeného cestování něco humoru pro časy vánoční a najmě pro čas přímo k zábavě určený, silvestrovskou to noc.

Omyl přímo kardinální, přímo fatální.

Že veřejnoprávní televize už roky neumí přijít s něčím novým a překvapivým na Silvestra je pochopitelné, když je už několik let vyčerpána dlouhotrvajícím usilovným bojem s krutým nedostatkem peněz pro svá vysílání (ha, ha, hi, hi). Takže se vezmou oblíbené programy produkované v rámci celého roku a v rámci těchto programů se buď pozvou hosté se zárukou, že s nimi bude jakás takás legrace, nebo se použijí nůžky a pořad se sestříhá.

Touto cestou se vydala i televize Prima, která by ráda chtěla převzít kormidlo Novy jako zatím nejsledovanější televize. Je to smutné a zarážející u televize, která postupně, pomalu, ale jistě, bere vítr z plachet hvězdné televizi a má nejen ambice, ale i fakticky navíc než na to, co zatím předhazuje svým divákům, v krátkém časovém úseku mezi dlouhými reklamní spoty.

Za zmínku stojí rozhodnutí barrandovské televize do role moderátora posledního dne roku obsadit jejich jediného (obsadil se sám), naštěstí jediného, dva by byli k nepřežití - komika, ředitele této televize. Bez jeho humoru, každodenní účasti v několika (nestravitelně mnoha) pořadech už tahle televize fungovat nemůže. Takže i na Silvestra jsme si mezi nic neříkajícím, řídce probleskujícím humorem, opět vyslechli jeho rádoby politické vejšplechty, které ostatně neopomene vždy několikrát opakovat ve všech svých pořadech.

Televize Nova se svým pořadem "Tvůj ksicht jsem už někdy slyšel" moc pochvalných bodů určitě nezískala. Nejvíc se mi líbilo, jak občas k šesti divákům sledujících tuto show přimixovali frenetický potlesk tisíce puberťáků nadšeně tleskajících a hýkajících v jednotném rytmu. A tak snad nejvíc legrace bylo v opakování Silvestra z roku 2001 na Nově Gold. Zábava to byla s ohledem na dnešní produkci všech televizí docela ke koukání. Kdyby na ní nepadal stín státem zaplacených 10 miliard za televizní podnikání této stanice vedené ředitelem Železným. On sám byl po prohraném sporu a zaplacení státem tohoto obnosu nucen odejít z mediálního výslunní do skromného podnikatelského důchodu (mimo malého zámečku ve Francii, sbírky originálních obrazů, několika hotelů a několika hektarového kousku vinice na Moravě mu z tohoto ředitelského období nezbylo vůbec nic, co by mělo fakticky nějakou smysluplnou hodnotu).

Takže to vypadá, že do nového roku nakročíme mnozí bez chleba, všichni bez her. Že je to škoda, že bychom si zasloužili buď jedno nebo druhé nebo obojí, to si debilně myslím. Ale asi si to myslím sám.

Kapitola CLXXIV.

Na prahu Nového (nebo nového?) roku

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Čeká nás volební rok. To po období, které bychom nejraději chtěli přeskočit. Po období, které nemělo v posledních desetiletích obdoby. Tedy nemělo. Mělo, ale nechceme si to přiznat.

Na prahu N(n)ového roku. Je to vlastně docela hezká výzva, stačí změnit jenom velké písmeno. Hned to dostane jiný smysl. Na Prahu Nového roku! Nebo se Žižkovým zvoláním "Hrrrrr na ně!"

Čeká nás volební rok po období, které bychom nejraději chtěli přeskočit. Po období, které nemělo v posledních desetiletích obdoby. Tedy nemělo. Mělo, ale nechceme si to přiznat. To překotné rozhodování minulého roku mně připomínalo překotné rozhodování po roce 1989. Také překotná doba, kdy jen někteří věděli, co bude dál. Ekonomika se prudce měnila a miliardy se musely do ní nacpat, aby vůbec něco fungovalo. Prodávaly se fabriky, které vydělávaly, aktiva se rozpouštěla ve státním rozpočtu, odhazoval se do zapomnění státní majetek jako nežádoucí přítěž, prodávalo se pod cenou investičním cizincům - cokoliv. Obchodní sítě, firemní značky, dokonce i úspory lidí v bankách.

Stojíme tedy na prahu nového roku. Stačí si přečíst různě zaměřené články a názory na ně. Na články nenapsané perem profesionálních žurnalistů, ale normálních lidí. Jeden chválí Havla a jeho dobu, jiný nemůže přijít na chuť době současné, Babišově - řepkovému to období. Lidé se zaklínají citáty a poukazy, kritizují, co jiní chválí, chválí to a naopak - co jiní haní. Při tom se jedná jenom o jedno. Přežít s co nejmenšími oděrkami do doby příští. Ale jak na to, to nikdo pořádně neví.

Je blbost říkat, že naše země nevzkvétá a že panuje blbá nálada. To všichni vidíme a jednoduchý recept je v nedohlednu. O to víc je nerozumné počínání "Hr, hr na Prahu, budou přeci letos volby...!"

Bohužel doba je opravdu nelehká, a tak se bude slibovat a slibovat. Čím dál tím víc. Přestane většina z nás rozumně uvažovat a bude nám tvrzeno, že existuje jenom jediné správné řešení a to je to JEJICH. Jejich, jejich strany. Případně konglomerátu jejich stran...

Buďme obezřetní, než se všichni na tu Prahu vyhrneme. Abychom nezůstali jenom u toho Hrrrr.

Všechno nejlepší, určitě snad všechno lepší než v letošním roce

Vám přeje

Otto Kamm

Nebo zkráceně O.K.

Kapitola CLXXIII.

Není futrál jako futrál

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Moje teta vždycky říkala, že na každou věc má být jiný futrál. Byl jsem malý, tak jsem to pochopil tak, že do futrálu strejdových houslí nejde narvat třeba mnohem větší basu. Dneska už vím, že to může mít i jiný význam.

Dočkali jsme se tolik očekávaných pravidel chování a opatření v jednotlivých etapách života s nechtěným kamarádem covidem. Jednotlivé etapy jsme vybarvili pastelkami, to pro ty méně chápavé, kteří by měli potíže s pouhým číslováním od čísla jedna až pět. Nejhorší není na tom to, že je každé barvičce přiřazeno jiné omezení, jiné předpisy, jiné zákazy. Mnohem horší je to, že uvedené zákazy platí pro všechny.

Bydlím, jak říkám, ve velké vesnici, řádově skoro deset tisíc normoobyvatel. Máme starostu, dva skorosupermarkety (Penny). Jedno Penny je "prťavka" vyrobená ze samoobsluhy socialistických rozměrů, druhý Penny byl sice postaven po sametu na zelené louce, ale také nic moc. Nekonkurují si vůbec, protože mají stejné ceny. Doplňkový sortiment reprezentuje u každého jeden regál. Tedy ten nyní nežádoucí doplňkový sortiment, který u nás znamená dvě gumové potvory, troje plastové děrované boty do vody i zahrady (křusky), v září pak něco sešitů, pravítko a guma. Plyšáci jen když jsou k mání za body získávané za 200 Kč nákupu. Nynější zákaz prodeje doplňkového sortimentu neřešili ani v jednom obchodě potupnými varovnými plastovými páskami - do jedné velké krabice jednoduše smetli z regálu to, co se nesmí, a odvezli to do skladu.

Máme samozřejmě lékárnu (otevřenou), na prodejnu kulovnic, nábojů* a ručních granátů jsme se ale jako obec zatím nezmohli. Za to je zde mnoho obchůdků, do kterých když vejdete, je vás v obchodě plno. Naštěstí jsou téměř pořád stejně prázdné. Nejsou tu nakupující exoti potřebující každý týden nové kecky adidas nebo nové slušivé kalhoty planďáky. Nemáme ani tetovací saloon a jsme vděční, že nás neopouští stávající jediný chirurg, jediná ORL.

Takže v našich končinách by jako opatření úplně stačilo, aby pan starosta zavelel a řekl, že do každého obchodu se bude chodit husím pochodem. Nečerpaly by se státní dotace, pro dítě by se daly sehnat nové jarmilky.

Měli bychom rozhodování o místních záležitostech nechat na rozhodování místních zastupitelů. Konečně pro to je máme, pro to jsme je volili. Nemusela by platit omezení, která jsou zbytečná a povolení, která nepotřebujeme. Nikoho zde nenapadne otvírat hospodu v pět ráno, když tu nikdo nefárá, ani se čachtat v bazénu, když tu žádný není. Je tu ale dost malých obchůdků, které jsou potřebné a nejsou opatřeny jezdícími schody. Jsou zavřené a zavřené a zcela zbytečně zavřené i zůstanou. Za to si můžeme koupit tolik potřebnou kytku, obzvlášť, když tu má většina obyvatel zahradu. A za každým druhým oknem se na vás směje orchidej.

Stručně řečeno, do futrálu vhodného pro velké aglomerace se nehodí opatření pro malá sídla. Trochu v tom futrálu kloktají. To si myslím já, ale neberte mně vážně, však víte, kdo jsem.

* kdybych byl nimrod, nebo jiný mrod, určitě bych měl doma dostatečnou zásobu střeliva a nekupoval bych náboje po pěti kusech. A i kdyby, stačilo by, aby třeba prodejna byla otevřena například každé pondělí. Netřeba prodávat každý den, když zákaz a omezení, tak pro každého, ne....???

Kapitola CLXXII.

Ohlédnutí za loňským rokem

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.          

Na konci roku napadne každého druhého neodbytná myšlenka, že je čas se ohlédnout a zhodnotit uplynulý rok.

Eventuálně nejen zhodnotit, ale věštecky vyjevit i to, jak to bude v budoucnu. A co jsou pro to všechno ochotni udělat. Nepochybuji, že mnozí budou o to víc kriticky hodnotit uplynulý rok, o co víc budou malovat idylické zítřky, zvláště když dostanou tu možnost ty idealistické zítřky zařídit.

Letošní rok byl v mnohém poučný. Nemuseli jsme se zabývat výkřiky nemocné švédské dívky, abychom pochopili, že příroda, když bude chtít, tak s námi zatočí tak, že se nám budou protáčet panenky. Na druhou stranu jsme snad také pochopili, že některé problémy neumíme řešit rychle a efektivně a stačí, když třeba pořádně zaprší. Příroda si pomůže sama a bez nás, a to dokonce i s populací brouka žeroucího naše lesy.

Ten rok byl poučný i v tom, že otřásl i názory na náš život. Mnozí pochopili, že doma mají partnera do nepohody, rozvážného a klidného, milujícího a obětavého. Na rozdíl od mnohých, kteří s údivem zjistili, že mají doma sobce, sebestřednou kreaturu, nemilující ani své děti, natož tu osobu, které kdysi řekli své ano. Není divu, že ve vypjaté a náročné době tyto nevhodné lidské vlastnosti dopadnou plnou silou do fungování rodin a partnerských vztahů.

Byl to rok hledání viníka, potažmo viníků, kteří byli podrobeni tvrdé kritice za svou činnost a konání v době covidové krize. Žádný z kritiků neřekl jasně, jak a co by se mělo dělat. Mnozí si kritikou všeho snažili ohřát svoji politickou polívčičku, dílčí úspěchy pomíjeli, jednotlivá pochybení zveličovali. Nejen naše vláda byla zaskočena vývojem událostí a ve snaze najít viníka, měnila své ministry v překotném tempu. Marně se rozhlížela po okolních zemích, zda by se dobré řešení nedalo opsat. Ale opisovat nebylo od koho, nikdo si rady nevěděl. Naštěstí si vláda včas uvědomila nenahraditelnost lidí bojujících v první linii i potřebu postarat se o nejvíc ohrožené.

Nenašla však dostatek odvahy pro razantní řešení. Snad z obavy o svá křesla, snad z obavy z toho, že by někdo jiný mohl získat zásluhy v boji. Nenašla odvahu říct, že jsou výdaje státu, které lze odložit, výdaje, které netřeba realizovat. Počínaje nákupem vojenské techniky, saturováním sportovců, umělců, živnostníků a podnikatelů, z nichž mnozí podpořit nepotřebovali konče. Nenašla odvahu k razantnímu zásahu proti podnikatelům danících na všelijakých ostrovech, k redukci ziskově neziskových organizací, k razantnímu useknutí veškerých chapadel šedé ekonomické zóny. Mimořádný stav byla vhodná příležitost pro mimořádná řešení.

Ze všeho nejvíc mě mrzí, že se nenašel dostatek odvahy vytvořit tým skutečných odborníků, něco jako opravdový krizový štáb bez ohledu na politickou příslušnost, a vybavit ho veškerými pravomocemi. A pokud by neuspěl, nebyla by to chyba vládnoucí strany, byla by to chyba nás všech. Našeho národa, že jsme nedokázali najít ty nejlepší odborníky. Věřím ale, že pokud by to byli skuteční odborníci, že by určitě uspěli. Mít tu odvahu, mohli jsme být třeba dál.

Kapitola CLXXI.

Lidi si stejně nedají říct 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.         

Potkali se dvě u košíku a mluvili dostatečně nahlas, takže jsem zaslechl, jak jedna šveholí přes roušku. A přeju veselé Vánoce.

V rádiu skučí Křídla motýlí, ani další píseň veselosti nedodá. Prý "Půjdem spolu do Betléma". To jako jak. V rozestupech s rouškou s potvrzením ne starším dvou dnů a skutečně asi pěšky, když nic nelétá. Ostatně ani pěšky by tam jeden nemusel dojít. Zavřené hranice by byly častou překážkou. A navíc, co v Betlémě. Taky tam řádí virus, nehledě na to, že bezpečnostní situace by tam nemusela být zrovna nejskvělejší.

Takže se budeme veselit doma. Ale kde a jak. Rachejtle nebudou, ozdobené obecní stromečky na náměstích to nespasí. Kalíšek dneska nenalejí ani Mirdovi. Leda, že by ho propašovali do kelímku s kafem. Třeskutá zábava nebude ani v televizi, natož v Barrandovské. Zrušili se veškeré seriály přes vánoce, abychom se mohli v klidu podívat na provařené kousky televizní i filmové, které jsme viděli za život, no mockrát, kdo by to počítal. Není ani hlavní nedělní polední pořad plný komiků s principálem Moravcem.

Doma vládne shon, maximálně únava z té vánoční nostalgie. Do toho děti, které se nicneděláním proměnili na zlobící šklebouny. Stres, zda se koupily všechny dárky, když tu a tam (skoro všude a hodně dlouho) bylo zavřeno. Úsměvu nepřidá ani mordování kapra, obzvlášť pokud to provádíte amatérsky a svépomocí.

Nelze ani od všeho utéct a jít se vykoupat někam do teplých krajin. Sednout na draka a frčet. Taky by Vás za deset dní nemuseli pustit zpátky. A ani nepůjde si silvestrovsky navoskovat lyže v Itálii nebo ve Francii. Možná jedině doma ve stodole u babičky běžky. Pokud napadne sníh, jako že nenapadne.

A tak co dodat? Šťastné a veselé..!!!

Kapitola CLXX.

Odvrácená tvář demokracie, neúprosná statistika

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.        

Zažil jsem období, kdy Sovětský svaz byl náš vzor. Myslím tím skutečně Sovětský svaz, ne současné Rusko. Ovšem dodnes si lidé myslí, že je to jedno a totéž. Kolem dokola opakují, že si pamatují, jak nebyly banány a ten tolik potřebný toaleťák. A jak mnozí platili příspěvky Svazu československého - sovětského přátelství.

Tak jako přetrvává nepozitivní obraz tehdejšího SSSR, tak přetrvává povědomí, že nejvíce demokratickou zemí je USA. Demokratičnost v této zemi je tak vžitá, že mnohými lidmi je vědomě akceptovaná snaha tuto demokracii vyvážet i do jiných zemí, jiných uskupení. Počínání je to asi nesprávné, možná i nejen nesprávné, ale i neetické. Pro mnohé zasažené touto demokracií je však neblahou skutečností, že tento export boří veškerý jejich dosavadní život. Arabské jaro a následná migrační vlna hovoří jasnou řečí.

Stačí se podívat na statistiky sdělující neúprosnými čísly, jak moc je skutečně demokratická tato země s padesáti hvězdami a třinácti pruhy. Nebojte se, nebudu se zmiňovat o meandrech letošních amerických prezidentských voleb. Zaměřím se na jiný aspekt, na aspekt počtu lidí, kteří se v samotné Americe provinili proti stávající demokracii, proti stávajícím pravidlům této země. Plná čtvrtina všech vězňů na světě je v amerických věznicích. Téměř dva miliony lidí. Bachařů, aby to zvládli, je skoro 350 000. Bachař, bachař, bachař (kachny, kachny, samé kachny). Spojené státy mají také nejvíc vězňů v poměru k počtu obyvatel, a to 751 z každých 100 000. Po nich je nejvíc vězňů v Číně a v Rusku, kde je ale poměr na počet obyvatel nižší.

Nebudeme si nalhávat to, že s vývozem americké demokracie nesouhlasíme. Naopak, přihlašujeme se k jejím cílům a slibujeme, že ze svého rozpočtu budeme fedrovat vojenské záměry tohoto vývozu. Nakoupíme novou techniku, necháme opravit stávající. A pokud na měsíc, na dva zaváháme, třeba donuceným škrtem v našem rozpočtu, opravíme to hned na prahu dalšího roku. Aby se neřeklo, že neplníme závazky, že ohrožujeme světovou demokracii.

Stejně si ale debilně myslím, že pro těch našich deset miliard by se ten tolik potřebný vývoz demokracie nezhroutil.

Kapitola CLXIX.

Dostihy za miliardy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Žiji v místě, kde se pořádají dostihy. Koně se nacpou do takových startovacích bloků na základě losování, klece s koňmi a jezdci se naráz otevřou a všichni běží směrem k cíli. Po rovině, po dráze, kterou si dobrovolně vyberou. V cíli je čeká pohár a finanční odměna. Někdy docela hezká odměna, v každém případě v porovnání s dostihovým závodem o anticovidovou vakcínu pěkně prťavá.

V anticovidovém závodě na konci cílové rovinky čekají stovky miliard všemožných měn všemožných států. Kůň, který doběhne, by měl přežívat uskladnění při běžné teplotě, měl by být funkční, bez vedlejších účinků, relativně levný a pokud možno by měl mít účinnost alespoň jednoho roku.

Na startu je hojný počet koní z různých zemí. Naši žurnalisté zákonitě propagují koně americké nebo koně závodící za Evropskou unii. O koních běžících například za Rusko se vyjadřují sporadicky. Nebo rovnou říkají, že nemají šanci. Znáte to, krátké nohy, nevyzkoušená výdrž, žere moc sena. O čínských koních se nemluví vůbec. Při tom první Čech, respektive první Češka, vsadila na čínského koně a nechala se naočkovat. Jako první s českou občankou, s českým pasem.

Mně se líbí na těchto dostizích to, že je úplně jedno, jak velkého padoucha máme za ministerského předsedu a jak skvělou máme opozici. Že je úplně jedno, jaké schopnosti mají naši lobbisté, naši Janouškové, naši Rittigové. Tyhle závody jsou jiná liga, sázky se uzavírají v Bruselu nebo pod sochou Svobody. Naše reálie jsou nicotného významu, naše sázky na vítěze přehlédnutelné. Ve hře jsou lobbisté jiného kalibru, taky se nejedná o miliony, ale o miliardy. Musíme jenom doufat, aby ten vítězný kůň nebyl koněm protlačeným lobbisty, ale takový, který si to vítězství opravdu zaslouží.

Já jsem debil, ale nějak jsem na rozpacích, jestli ten závod bude probíhat korektně. 

Kapitola CLXVIII.

Směřování ČSSD - směr Břevnov

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Až vypíše Tipsport sázky na to, kolik získají socani procent hlasů v příštích volbách, nebude to ani 7 % zisku. Svět (rozuměj voliči) nemá pochopení pro ty jejich propagované nejčistší úmysly, natož aby se našel v naší kotlině dostatek lidí, kteří by náležitě ocenili fungování ČSSD.

Není se co divit, i když se všemožně snaží, aby se nedivilo.

Dost tvrdý voličský zásek má na svědomí vedení, která za dlouhá léta nevygenerovalo schopného, důvěryhodného leadra, natož nějaký program, který by byl překvapivě akční, překvapivě dobrý. Ani dlouhodobá tahanice o peníze s advokátem Altnerem jim pochvalné voličské body určitě nepřinesla. Navíc pro mnohé voliče ztratili tvář už jen tím, že byli ve vládě s ANO. A třebaže ANO má našlápnuto asi opět na volební vítězství, ČSSD to odnese ztrátou koaličního potencionálu. Konec Zaorálka, konec Maláčové, konec Hamáčka.

Jisté je, že odejdou z této strany i někteří funkcionáři - a to přesto, že jejich průměrný plat je něco kolem 52 000,- Kč měsíčně. A pokud ČSSD nezíská dostatečný počet hlasů, dočká se snížení státního příspěvku ze 70 milionů na bůhví kolik milionů, což by mohla být smrtelná rána pro jejich existenci a fungování. Prostory Lidového domu se dost špatně pronajímají, Muzeum V. I. Lenina tam asi taky už nikdy nebude. Řešení by bylo prodat dům jako celek, ale to strana nechce. Přitom by se se svými zbylými aparátníky klidně vešli do Hostince U Kaštanu, kde strana byla založena. V divadelním sále by mohli řečnit a do závodky by to měli přes chodbu.

Do voleb je daleko, ale já si debilně myslím, že tato strana nebude bojovat o nic jiného, než aby nezapadla v zapomnění. I tak to bude asi náročné, možná nad jejich síly.

Kapitola CLXVII.

Úhel pohledu (aneb žijeme každý v jiném světě)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Je čas předvánoční a prvoplánově by se nabízelo srovnat názor kapra jako budoucí přílohy k bramborovému salátu a názor prodejce ryb, který letos bude nejen jako vždycky mrznout, ale ještě navíc bude mít slušivou proticovidou roušku.

Názor popeláře na konání filmového festivalu v Karlových Varech se může, ale nutně nemusí, lišit od názoru učitele hudby na nekonání motocyklových závodů na brněnském okruhu. Je zcela možné, že budou mít stejný názor na to, že obě akce jsou zbytečné - nebo děsně prospěšné. Jejich názor je jenom jedním z názorů a nezahrnuje ten aspekt, k čemu je obecně dobré, že se to bude nebo nebude konat.

Další otázkou je to, co je obecně dobré, obecně prospěšné. Většinou je to tak, že to, co je dobré pro většinu, by bylo mělo být dobré i pro tu zbývající menšinu.

Přesto se najdou lidi, kteří nemají rádi vánoce a nejí kapra. Nerozdávají dárky a a nepustí ani jednu korunu na charitu. Chroupají veganskou mrkev a poslouchají muziku, kterou téměř nikdo nechápe. Je to jejich svět.

Nevadí mi, když si pustím jednání Poslanecké sněmovny nebo rozpravu v Konírně; a mnozí tam řeční a řeční a řeční. Nevadí mi ani různé názory na jednu událost, na jeden čin, jednu osobu. Pokud jsou to názory a jako názor je to prezentováno. Jenže praxe je taková, že obě komory trpí stejnou nemocí, a to takovou, že každý žije v jiném světě. Ve svém světě. Takže se neříkají názory, do prostoru se rovnou razantně vrhají neotřesitelná tvrzení. Tvrzení, že jejich svět je ten pravý, kterému by se mělo všechno podřídit. Nebudou se přeci vůbec zabývat tím, co si ten druhý myslí. Navíc, když ten jejich svět má podezřele rudou barvu.

Takže se ani na chvíli nezamyslíme, zda názor na snížení vojenského rozpočtu o deset miliard je úplně nemožným názorem. Zda se nejedná třeba o názor, který by mohl být názorem obecně prospěšným.

Já jsem stará konzerva a na vánoce jím kapra a bramborový salát. Ale proč někdo jí pouze syrovou mrkev se občas zamyslím. A že to nemám, jako debil, zrovna lehký - to myšlení.

Kapitola CLXVI.

Asi si budu stěžovat, a to rovnou na Evropě

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Zavolal mi kamarád, že jeho tchýně je asi v posledním tažení, a že by potřeboval zjistit hodnotu jejího bytu. Že by eventuálně, kdyby jí šintlo, její byt prodal a zaplatil za stržený peníz svou hypotéku na byt. A že jí šintne, že je téměř jisté. A že ví, že mám tu úchylku a rád vyplňuji dotazníky. Že na internetu jeden dotazník našel, který když vyplní, realitní firma sdělí hodnotu bytu.

Konečně za podrobné vyplnění vojenského dotazníku kdysi při odvodu jsem byl málem disciplinárně potrestán. Nelíbilo se jim, že nechci sloužit u žádného druhu vojska, že jsem pro celosvětové odzbrojení. Ale když bych si mohl vybrat, tak bych byl rád u námořního parašutistického oddílu. Na dotaz, kdy se vracím z práce domů, jsem tehdy napsal, že každý pracovní den, dny toho roku jsem jmenovitě rozepsal na třech přiložených stránkách s poznámkou, že se vracím pouze a zásadně v pracovní dny, ve státních svátcích že nepracuji a vracím se z jiných míst, než je moje pracoviště. Někdy i v pozdních nočních hodinách. Uvedl jsem veškeré noční návraty za poslední půlrok a na tři návraty přiložil i barovou účtenku. Ale že z práce se vracím mezi 16,00 až 17,32 dle okamžitých možností Dopravního podniku hl. m. Prahy a přiložil jsem jízdní řád spojení s vyznačením přestupních stanic. A osm posledních jízdenek městské hromadné dopravy, které jsem našel po kapsách.

Mnou vyplněný čtyřstránkový vojenský dotazník měl třicet čtyři stránek pečlivě vypracovaných příloh.

Kamarád pravil, že on ten dotazník nemůže vyplnit na své jméno, protože kdyby se to jeho milovaná tchýně dozvěděla, tak by se naštvala a ten byt odkázala kočičímu útulku. Vyplnil jsem dotazník pod svým jménem, zadal svoje údaje, telefon a mailovou adresu a veškeré požadované údaje o bytu kámošovy tchýně.

Hned příští den mi volal sametový dívčí hlas s tím, že by potřebovala dotazník doplnit. Odpověděl jsem jí, že jestli dotazník udělali stručný a nedozvěděli se všechno, co chtěli, že ho mohli klidně udělat obsáhlejší, že bych se nezlobil. Že na internetu psali, že když ho vyplním, ten dotazník, že mi obratem pošlou, kolik tisíc bych za ten byt mohl dostat. Nejdřív mi řekla, že žádná má tchýně na uvedené adrese nebydlí. Řekl jsem jí, že to nemůže vědět a vůbec, odkud to ví, že tam žádná moje tchýně nebydlí. Odpověděla, že to ví, tak jsem jí řekl, že neví, protože žen mám několik, a většinu těch žen jsem pojal nelegálně. Taky jsem se jí zeptal, co dělá v sobotu. Nadechla se a pokračovala, zda ten panelák je zateplený. Odpověděl jsem, že nevím, ale že teplo tam je. Dokonce i v noci, kdy venkovní teplota klesá. Nic na to neřekla a ptala se, v jakém stavu je koupelna. Popsal jsem jí podrobně, že teče teplá i studená voda a to v dvojím provedení, jednou z kohoutku, po přešaltování čudlíku i ze sprchy. Na dotaz, zda je tam umakartové nebo vyzděné jádro, jsem jí po pravdě řekl, že nevím, že jsem do ostění koupelny nedloubal. Co je ostění nevěděla, tak jsme to neřešili. Zeptala se ještě na několik dalších podrobností a na opakovaný dotaz odpověděla, že v sobotu nemá nikdy čas.

Pečlivým vyplňováním dotazníku jsem zabil skoro celou hodinu, místo toho jsem se mohl dívat na televizní reklamy. Na ty se dívám rád, tedy když nevyplňuji nějaký dotazník. Firma ani slečna se už neozvala. Chápete to, v době covidové, kdy nemají do čeho píchnout, takhle zacházejí s eventuálními budoucími zákazníky. A určitě pobírají finance z nějakého záchranného podpůrného programu. To bych musel být příště pěkný debil, abych jim zase naletěl.

Kapitola CLXV.

Elektrická

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Jsou věci, situace, kterých se určitě nedočkám. Mám natočeno na svém tachometru už dost roků a nikdy nevím, kterou hodinu, který den neprojdu definitivní konečnou technickou prohlídkou.

Nedočkám se mnoha věcí, ale jsem bytostně přesvědčen, že se jich nedočkají ani ti, kteří byli do provozu uvedeni mnoho roků po mně.

Čeho se nedočkáme - například tolik omílaného ukončení existence našich elektráren na uhlí. Prý do roku 2038. Do roku absolutně nereálně stanoveného. Neberou ty chytré komise na zřetel, že novou elektřinu z jádra mít nebudeme. Postavit blok, natož několik potřebných bloků, není otázka peněz, ale času. Nejsme sami, kteří neumějí tyto objekty stavět rychle (dlouhá výstavba je zapříčiněná mimo jiné tím, že se během ní mění na základě nových poznatků technologie zařízení, takže se musí přizpůsobit nejen stavební část, ale často je třeba přepracovat celé soustrojí vyrábějící elektřinu).

Nemůžeme postavit tolik větrníků ani instalovat na naše pole tolik placek, abychom elektřinu z uhlí nahradili. Nejsme zas až tak úplně větrná země a půdy na miliony placek je - jednoduše řečeno - škoda. Nemůžeme stavět nové přehrady, protože tam má vždycky nějaký vlivný chatu.

Ale elektřinu budeme potřebovat, pořád víc elektřiny, když chceme zachovat průmyslovou výrobu, rostoucí spotřebu obyvatelstva a hlavně ji budeme potřebovat pro naše nové miláčky, kteří nás nebudou jinak vozit, jezdíce na elektřinu.

Pokud bychom tvrdě ukončili rokem 2038 provoz uhelných elektráren, museli bychom elektřinu draze kupovat, pokud bude od koho. Dnes elektřinu vyvážíme docela masivně, potom ji budeme muset dovážet (mimochodem nechápu dnešní praxi, že elektřinu vyvážíme levněji, než ji vlastním pracujícím prodáváme).

Takže v roce 2038 nainstalujeme nové lepší a výkonnější odlučovače na naše uhelné elektrárny, nakoupíme polské uhlí (naše už nebudeme těžit) a budeme spřádat plány na výstavbu nových atomových bloků u rakouských hranic k jejich velké radosti.

Naštěstí se toho nedožiju, tak nezjistím, zda to bylo nebo nebylo, debilní tvrzení.

Kapitola CLXIV.

K výročí vraždy člena Beatles

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Můj tatínek, ročník 1914, měl rád operetu. S tím se shodoval s maminkou. Já jako jejich syn, když se mi podařilo onemocnět pubertou, jsem toto jejich hudební zaměření nemusel. Už v té době jsem měl celé dny hlavu strčenou do rádia. Na rozhlasových vlnách v českých vodách řádil božský Karel a mužný Waldemar. Na cizích vlnách (Luxembourg) pak především a taky Beatles.

Když jsem odmítl maminčiných osm korun na holiče (ostříhání a březová voda) s tím, že nyní se nosí dlouhé vlasy, maminka si stěžovala na mě u tatínka. Byl to asi můj první pubertální vzdor proti rodinným zaběhaným pravidlům. Nakonec to dopadlo dobře, tatínek prohlásil, že pokud budu mít vlasy upravené, že je mu to jedno. A na adresu těch kluků hrajících tu děsnou muziku (maminčin výrok) řekl, že to má melodii a když se to dá zpívat u táboráku, takže se nic nedá dělat. Že je toho víc, co nemusí, třeba dechovku. Vzpomínám na jeho nadhled a toleranci. Dlouhé vlasy jsem si kupodivu nepořídil.

Hlavu v rádiu mám pořád a dlouhé vlasy si určitě už nepořídím. Jednak jsou šedivé a nějak se stalo, že jsou trochu řídce sázené. Nesnáším RAP, už jenom proto, že se nedá zpívat u táboráku. A bohužel také nesnáším současné trendy v zpěvním projevu interpretů. Někteří zpívají tak naléhavě, že mám pocit, že příštích deset minut už nepřežijí. Dostanou infarkt nebo náhlou mozkovou příhodu. Tak ten zpěv prožívají, že jeden by měl chuť vytočit rychlou záchranku a poskytnout jim první pomoc. Jiní zase zpívají, jako by patřili mezi 4% mužskou menšinu. Je jich tolik, že zdaleka přesahují ten 4% podíl. Nevím kolik skutečně 4% skutečně i tak zpívá, ale domnívám se, že mezi nimi jsou i tací, co se nepotřebují mazlit s tóny i slovy jejich písně. Aby zaujali, aby něco sdělili. Pevně doufám, že ty naléhavé i ty mazlivé písně se u táboráků moc neohřejí.

Jenom doufám, protože k táboráku už asi tři roky nejezdím. Ale každý den poslouchám. Snad si při poslechu současné produkce dobrovolně sám nevyrvu zbytek svých vlasů.

Nevím to ale určitě, protože jsem nehudební debil.

Kapitola CLXIII.

Pět volebních tisícovek pana Babiše

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak jsem dostal volebních 5 000,- Babišových kaček. Tolik peněz, že nevím, co s nimi. Jsem poměrně (značně) šetrný člověk (nebylo zbytí), protože ze svého důchodu nejenže živím nějakého toho exekutora, ale podporuji alimentačně studium mého (zatím) posledního potomka.

Nejdřív mě napadlo, když jsem viděl, že napadlo něco sněhu, že se pojistím, kdybych náhodou na neposypané cestě chtěl udělat kotrmelec. Pak jsem od toho úmyslu upustil, protože bych nerad vysvětloval, že jsem neměl dostatečně hluboký vzorek na svých letních keckách. Navíc, když jsem neměl dle doporučení vlády vůbec vycházet a tomu ještě bez roušky. Určitě by mně snížili plnění pojistné události.

Dále mě napadlo, že vlastním nákladem vydám svou druhou knížku pohádek, pak jsem si ale vzpomněl, že jsem pořád ještě nesehnal nikoho, kdo by tam chtěl za horoucí poděkování nakreslit obrázky. Takže špatný nápad.

Hlavou mi bleskla i myšlenka, že si celou sumu dám stranou a budu z ní platit léky. Platím dost, ale vždycky mi z toho něco složenkou vrátí. Nevím, jak k tomu dojdou, jím pořád stejné pilule a dostávám pokaždé jinou částku. A to se netoulám po lékárnách v jiném kraji. Třeba jsou místa, kde bych dostal za ty samé mnou konzumované pilule víc peněz zpátky. A ušetřil bych.

Taky mě napadlo, že půjdu do supermarketu, koupím si pořádný nákup za celých tisíc korun, dostanu pět známek, přidám tři stovky a obdržím pánev WOK. A budu si nejméně čtrnáct dní vařit k snídani, obědu i večeři "čínu", ať má Vystrčil vztek. Ale akce skončila a stejně prý pánví bylo málo, protože lidi nakupovali, jako by se blížily Vánoce. Ony se skutečně blíží, jenže když v tom našem supermarketu nehrají k nákupu žádné koledy, tak ti prostí zákazníci to neví.

Anebo bych mohl poslat nějaké peníze "Člověku v plísni" (pardon, asi v něčem jiném, momentálně nevím v čem). Taky jsem to zavrhl, poslal jsem kdysi nějaké peníze na zakoupení člunů pro rybáře v Indonézii, nakonec nesehnali výrobce těch člunů, tak mi napsali, že těmi mými penězi podpoří opozici proti režimu na Kubě. Netušil jsem, že ta vlna tsunami, co zničila ty rybářské čluny, dorazila až na Kubu.

Nakonec jsem přišel na to správné určení - utracení těch peněz. Dám si je stranou a až příští rok pojedu do lázní ("na hlavu" se jezdí na čtyři týdny), tak se rozšoupnu a připlatím si nadstandard. Když budu mít na pokoji barevnou telku a záchod s toaletním papírem, tak mizerných nějakých 250 korun denně.

Takže Babiši děkuji, ale budou mi ještě dva tisíce chybět. Jsem sice debil, ale vím, že ty volby příští rok budou, tak třeba ještě bys měl něco přihodit.

Kapitola CLXII.

Čas na změnu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Myslím si, že nazrál čas na změnu. Na změnu hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní televize v 19,00 hodin. Název UDÁLOSTI je nejen značně zastaralý, letitý, ale hlavně nevyjadřuje to, co je hlavní náplní této relace. Nejsou to už zprávy, to ani náhodou. Mělo by se to jmenovat například

Stížnosti a nepravosti dne

nebo

Stěžovali jste si, stěžovali jsme si....

Vezměte si notýsek a tužku, a když se objeví někdo, kdo si na něco stěžuje v TV novinách, tak si udělejte čárku. Po hodině čárkování notýsek vyhoďte, bude počmáraný. Některé stížnosti se opakují každý den, některé jenom vzácně. Většinou se jedná o stížnosti domácí, ale jsou často i mezinárodního charakteru. Třeba tuhle ukázali odcházející obyvatelstvo z Náhorního Karabachu. Zůstali jenom mniši v klášteře. Také si stěžovali (asi budou muset víc pracovat, míň se modlit), že čekají už jenom na zázrak. Myslím si, že se zázrak nedostaví a budou si stěžovat dál. Tak jako si bude dál stěžovat Trump na zfalšované volby. Nebo Polsko s Maďarskem na Evropskou unii, že nechápe jejich chápání soudnictví. Tak jako si stěžují naši někteří europoslanci v Bruselu na Babiše. Takový folklór.

Myslím si, že by Sněmovna měla zřídit novou komisi pro stížnosti. Navrhuji, aby ji vedla dvojčata Pekarová Adamová. Senátní obdobnou komisi by mohla vést vyzkoušená a zkušená Němcová.

Pak by v televizi mohly být zase zprávy, když bychom na stížnosti měli hned dvě komise.

Já debil si myslím, že nějaké peníze na dvě nové komise by se mohly v tom schodkově covidovém rozpočtu najít. Snad určitě, snad ano.

Kapitola CLXI.

Těžké to bude do voleb, ještě těžší po volbách

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Je iluzorní si myslet, že kvůli nějaké celosvětové nákaze se naši politici nebudou snažit o získání co největšího počtu křesel (rozuměj - vlivu a dobře zpeněžitelných informací) v příštích volbách. Můžeme se o tom přesvědčit už nyní, kdy některé státotvorné vystoupení politiků vypadá tak, jako by volby byly už za týden. Neuvědomují si, jak těžké to bude do voleb, ještě těžší po volbách.

Společnost by si měla už konečně uvědomit fakt (smířit se s tím), že ekonomicky nelze zachránit všechny podnikající subjekty. Dojde i k omezení rozsáhlé, rozbujelé umělecké sféry, k redukci služeb. Můžeme se bavit, vášnivě diskutovat o tom, kolik máme hospod a kolik symfonických orchestrů. Jedno je jisté, bude míň hospod a míň lidí živících se uměním. Možná i míň psích salonů a fitness. Není jisté, zda bude víc truhlářů, instalatérů a kominíků. S tím si neviditelná ruka trhu neumí poradit, aspoň ne hned a okamžitě, protože jsou profese, které se musí umět. Takže přibude víc nezaměstnaných umělců a i víc nezaměstnaných hospodských. Předpoklad je takový, že do voleb se už budou tyto nepříznivé tendence projevovat. Když ne jinde, tak v televizních besedách určitě.

Jenom nerozumná strana bude před volbami tvrdit, že má optimální řešení.

V případě volebního vítězství jakékoliv strany se ti nahoře budou muset potýkat s omezeným hospodářským růstem a nedostatkem financí na různé sociální dávky. Poroste počet nespokojených, a ti se nespokojí odkazem, že za to mohou jiní, ti před nimi, že za to může ta covidová záležitost. Bude se těžko vládnout a ještě hůř se bude vládnout slepenci několika nesourodých stran. Každá bude mít své názory na řešení, každá bude mít zájem na tom, aby získala své pozitivní body vládnutí. Navíc se budou muset řešit třeba nové vlny imigrantů nebo - nedej bože - nová vlna dosud neznámého viru v situaci, kdy teprve budeme proočkovávat obyvatelstvo proti stávajícímu. Bude se muset investovat mnohem víc peněz do zdravotnictví. Rozumní vladaři se budou snažit omezovat nezbytné výdaje, včetně těch vojenských. Budou vznikat hnutí podobná jako vejce vejci Milionu chvilek. Že se ten čas po volbách nebude mnohým líbit, je nabíledni. Nevím sice, co je nabíledno, ale já nemusím, já jsem debil.

Kapitola CLX.

Volby už za rok

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Volby už za rok. Doba, kdy budeme vzpomínat na relativní poklid covidové karantény.

Nejhorší na tom je, že pravděpodobnost toho, že to za rok tak bude, je obrovská. Na jaře třetí vlna C-19, na podzim čtvrtá. Prázdná pokladna, spousta lidí na pracáku, spousta lidí zaměstnaná, spousta lidí podnikajících, leč všichni s adrenalinem v krvi. Do toho volby, televizní každodenní masivní politická blamáž, billboardové xichtíky slibující světlé zítřky a nápravu všeho. Boj o křesla a kávu se šlehačkou ve Strakovce.

Vyhraje Babišovo ANO, ale nesestaví vládu. Jednou, podruhé, možná, že ani napotřetí. Šance pro Piráty se Stanem, šance pro ODS s vlečňáky. Dva kohouti na jednom smetišti, jeden s dredy, druhý s báječnými proslovy, oba v torně mající maršálskou hůl.

Každý kohout doufá v zisk aspoň 26% voličů.

Nakonec se dohodnou, co a jak. Budou vládnout spolu. Budou mít většinu, bezpečnou parlamentní většinu, ale různé názory. Tak různé, jak různé mohou být ve vládě složené z pěti stranických křesel. Žádný směr směrování nikdy nebude vyhovující pro ty ostatní vládní pupíky. Každý si bude hrát na svém písečku, tu větším, tu menším. Budou prosazovat svoje kamarády před kamarády těch ostatních. Nebude dost pašalíků pro všechny. Nebude dost peněz na rozhazování a bude se všechno svádět na minulou vládu. Tak jako se všechny poplyšové neúspěchy sváděly na neblahé komunistické dědictví. Nyní se bude Babišovo jméno skloňovat ve všech pádech s odkazem na dobu řepkovou. Ovšem dřív nebo později už to nebude stačit, nebude to dostatečně silný argument na zdůvodnění neúspěchů.

Usilovně se budou hledat jiné příčiny chaotického vládnutí.

Opravdu velkou legraci zažijeme každou neděli v OVM. Pět stran ve vládě, ještě nejednotných, opozice sešikovaná pod praporem ANO. Pokud se pan Moravec neoprostí od svého letitého a zakořeněného zvyku nadržovat opozici, tak se dočkáme velké legrace - až bude hájit názory strany, do které tak výborně ještě před nedávnem tepal a bušil. Pokud ale bude nadržovat vládnímu uskupení a bude pochvalně slintat nad úspěchy vlády pěti stran, tak pořad bude hodně nezajímavý a televizní lid se bude raději koukat z okna. Nebo prudce a nečekaně dojde k reinkarnaci Týdne podle Jardy Soukupa na TV Barrandov. Tedy pokud bude ještě tahle obskurní televize za rok existovat.

Nejhorší ovšem na tom všem je, že si to myslím já. Už několikrát se stalo, že tu i ondy nějaký debil měl pravdu. A já debil jsem.

Kapitola CLIX.

Starostové nejen na koni 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Jsme svědky toho, že volební stan (STAN) Starostů se nadouvá příznivým větrem nejen krajských, ale i senátních voleb. Jsou v době nynější covidové krize snad nejhlasitěji slyšet, že jsou to oni, co potřebují hodně podstatnou záložku, aby mohli v obcích spokojeně vládnout. Navíc pokud se vítr nadouvající jejich STAN spojí s větrem dujícím do plachet Pirátů, můžeme se nadít překvapivých změn v budoucnosti. Nejen v kompletní obměně vlády, změnám ve Sněmovně a v Konírně. Největší změnu zaznamená samo směřování vládnutí.

Je to logické. Kdyby zvítězila Strana důchodců (už neexistuje), tak první, co by udělala, by bylo zlepšení života důchodců. Nezvyšovala by rok odchodu do důchodu a razantně by přidávala na platbách pro seniory.

Co nás čeká, když vyhraje uskupení Piráti a Stanu? Nejdřív premiérské dredy jako znamení nové doby, nové epochy. Zvýšení peněz pro města, obce. Ale peníze jsou jenom jedny, takže bychom se snad dočkali zeštíhlení státní správy, razantního snížení úředníků s odkazem na zvýšený počet počítačů zakoupených Piráty. Snížení výdajů na naše zelené výložky nehrozí, tak by došlo k omezení nárustu platů učitelů a lékařů. Policie a hasiči by vyvázli bez ztráty kytičky, protože pravděpodobná hořlavost skladů vyřazených pneumatik (sklady nových nikdy nehoří) je velká, zrovna tak jako srocování lidu pod hlavičkou nějakých inovovaných Chvilek. Důchodci by marně čekali na nějaké navíc přidané stokoruny, aby je mohli odevzdávat svým utrácivým vnukům.

Zůstaly by pouze některé jistoty a některé plány. Jistota, že okruh kolem Prahy bude nadále nedokončen, že Brno, jen co přestěhuje nádraží, začne hloubit tunely pro metro. Že dřív, než se rozhodne o tom, kdo bude stavět nový blok atomové elektrárny, bude jezdit turistická ponorka po Mácháči. Pouhou vzpomínkou zůstanou obědy pro chudé děti, zlevněné jízdné pro studenty a důchodce, kotlíkové a jiné dotace.

Prvňáci místo slabikáře dostanou tablety a obce začnou uvažovat o čipování obyvatel. Obecní rozhlas bude nahrazen velkoplošnými obrazovkami, což umožní v době předvolební ušetřit za tisk velkoplošných billboardů. V další vlně covidové nákazy se na ně bude promítat vyučování veškerých předmětů. Eventuálně slovem i obrazem dosažené ekonomické, společenské i mezinárodní úspěchy nového vládnutí.

Já debil, z toho všeho se těším jenom na tu ponorku.

Kapitola CLVIII.

Nic k zasmání - až...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Nic k zasmání, nic k pobavení. Až komik Jurečka (KDU-ČSL) mě dostal do kolen a myslím si, že by měl mít samostatný výstup v televizi Prima - Comedy Clubu.

Jeho výrok že "V celé historii 102 let Československa a České republiky nedošlo k situaci, aby se tři politické strany s takovou silou, kterou za sebou mají, dokázaly dohodnout na společném postupu pro volby do Poslanecké sněmovny."

Politici z ODS, KDU-ČSL a TOP 09 si plácli: Příští volby v tom pojedou spolu

Čemu jsem se smál? No, té situaci, kdy ODS, která by sice mohla samostatně zaznamenat docela slušný voličský úspěch, zapřáhne za své voliče dva volební vlečňáky, které se potácejí na konci zájmu voličů o jejich bytí. Nechci zde omílat omílané a všeobecně známé, že KDU-ČSL se spojí s kýmkoliv, kdo mu zajistí alespoň dvě teplé ministerské židle. Že jednání KDU-ČSL je roky slizce předvídatelné a pro své udržení se neštítí ničeho. Věřím, že pokud by šlo do tuhého, tak by se snad dokázali vzdát i své víry. A spojit se i s čertem Babišem, tedy pokud by chtěl. To TOP 09 to má těžší, dvojčata v čele Pekarová s Adamovou nejsou zárukou volebního úspěchu (obdržení státního příspěvku při získání alespoň 5% voličských hlasů), a tak jim nic jiného nezbývá, než se připojit na štangli vedoucí ODS. A pokud jako vlečňák získají s KDU-ČSL dohromady alespoň 10 % kýžených hlasů, tak by snad ODS se mohla nadít kávy vařené ve Strakově akademii.

Ona by ODS nemusela za sebou připřahat ty vagonky politiků na konci spektra, jenže když se Piráti spojili a zaduli do svých plachet společně se STANem, tak ODS nic jiného nezbývalo. Bez vagonků by mohla být na třetím nepopulárním místě, takže vidina voňavé kávy by byla dost v nedohlednu.

Já jsem debil, takže si počkám, kdo nakonec si tu kávu se šlehačkou ve Strakovce dá.

Kapitola CLVII.

Kauza Dopravního podniku hl. m. Prahy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Řeknu Vám to rovnou, už toho mám dost. Dost těch nepozitivních zpráv. Každý den zpravodajství kolik lidí umřelo, kolik se jich nakazilo. Jenom někdy probleskne zpráva, která je pozitivní. Třeba, že tu jednorázovou roušku můžeme opakovaně použít. Takže ušetříme.

Ale jinak, co zpráva, to bída. Jsou plné nemocnice, plné věznice. Prázdné školy, prázdné hospody. Sníh v nedohlednu a je otázka, zda Vás vyvezou na kopec bez patřičného potvrzení, že jste v minulosti, v současnosti neměl tu potvoru a ani v budoucnosti se nehodláte nakazit. První dvě potvrzení obdržíte od hygienické služby, další od manželky, milenky, nebo aspoň příslušného vedoucího, který Vás péruje v pracovní době jako největšího lenocha.

Potěší proto zpráva, že Rittig i ředitel DP Praha Dvořák nebudou zahušťovat již tak velký počet vězňů a že jsou v jízdenkové kauze nevinní. Že je jasné, že nějakých pitomých 17 halířů z každé vytištěné jízdenky nebyl žádný šolich, ale oprávněný zisk poctivých podnikatelů. Ten zisk, který je oprávněný a ceněný v kapitalistickém způsobu podnikání. Konečně ten zisk ani tak velký nebyl, nějakých pitomých 40 milionů vyvedených do nějaké kokosové firmy v Karibiku. Převedeno na důchodcovský vánoční dárek, tak by to bylo tak tak pro pouhých 8 000 penzistů. Z celkového počtu skoro 3 milionů důchodců, by to bylo jenom takové nicotné plácnutí do vody.

Opravdu dobrá, optimistická, tolik chybějící pozitivní zpráva. Kdyby jí ten ošklivý, nepřející žalobce zase svým odvoláním neposkvrnil. No řekněte, máme to zapotřebí, poslouchat negavistické zprávy a nemáme se soustředit na ty evidentně pozitivní? Myslím si, že ano. Ale já jsem debil, tak mě neberte vážně.

Kapitola CLVI.

Babišova vláda má trumf

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Mám rád žurnalistické produkty, které jsou přesné a pravdivé. Za všechny jeden s titulkem a prvním odstavcem.

Největší trumf Babišovy vlády se ukázal jako zcela zbytečná šikana podnikavých lidí

Elektronická evidence tržeb byla zbytečná buzerace podnikavých lidí. Zvláště to je patrné právě v těchto dnech, kdy se ve veřejných rozpočtech jen tak přehazují vidlemi stovky miliard. EET mělo v nejlepším případě vynášet o řád méně.

Oceňuji přesnost pojmenování. Všimněte si, že se nejedná o podnikající lidi, ale o podnikavé. V tom je totiž zásadní rozdíl. Podnikatel na rozdíl od podnikavce chce podnikat dlouhodobě a nesníží se k tomu, aby:

• krátil tržby, aby mohl personál (kuchaře, číšníky) držet na minimální mzdě s co nejmenšími odvody a mohl jim vyplácet nějaké neevidované koruny navíc
• nemusel krátit tržby, aby nevlítl do pásma DPH - denní tržba větší než 2 740,- Kč (je zajímavé, kolik restaurací a hospod netrží denně víc než onu částku, ale zaměstnávají třeba i pět lidí včetně uklizečky. Z toho samozřejmě tři na černo, a jak to funguje je zcela jasné....)
• tvrdil, že EET mu přidělává práci, protože mu nepřidělává, pokud tedy vydával účtenky i dřív
• nenakupuje za hotové (velmi často i za obdržené stravenky štamgastů) v supermarketu aby nebyla průkazná evidence skutečného objemu zboží a služeb realizovaných v jeho podniku.

Nevím kolik miliard se přehazuje vidlemi, ale v článku se tvrdí, že jsme na tom s šedou ekonomikou docela dobře. Pouhých 15 % HDP. To předdstavuje 809 miliard, tolik tedy uniká každý rok z našeho systému. Tato suma by se mohla s radostí přehazovat třeba i bagrem. Pokud se někdo pokusí tyto mizející miliardy snížit, a je to jedno, zda Babiš nebo někdo jiný, strhnou podnikavci velký pokřik.

Já jsem debil a myslím si, že taková šikana, je oprávněná.

Intermezzo

Je něco jiného "co na jazyku, to na duši" nebo prachsprostá urážka pronesená někým, o kom se nepřepokládá, že je neandrtálec 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Jsou místa, kde dámu zahalenou do přírodního hedvábí nazvou klidně hampejznicí a hladovou holotou a její děti spratkama a ctihodnou tchýni čarodejnicí, a ještě si za to nechají zaplatit. Patří to k místnímu koloritu středověké hospody. Když středověk, tak se vším všudy. Kdykoliv tam jedu, nikdy se nezapomenou otřít o mou zavalitou postavu a neušetří ani moji manželku, natož moje slušně vychované děti. Jak jsem řekl, je to středověká hospoda a patří to k tomu.

Novotný vulgárně tituloval Schillerovou, šéf ODS mlčí

Něco jiného je, když obdobná a ještě horší slova vypustí přímo starosta, v daném případě starosta Řeporyjí, zvolený občany. Starosta těšící se v místě bydliště mnohými sympatiemi, jinak by ho občané určitě nevolili. A je určitě hezké a potřebné, že nahlas říká, to co si myslí. Pokud se ovšem sníží ke sprostým urážkám, je to na pováženou. A není omluvou ani to, že je obecně znám svým obhroublým vyjadřováním. Obhroublé vyjadřování není totiž žádnou omluvou pro obhroublé chování. Mohl bych ještě dále se zmiňovat o nevhodnosti tohoto chování a vyjadřování a o jeho sprostém výroku na adresu ministryně financí. Ale nechci.

Chtěl bych pozastavit nad jinou věcí. Dobrá, řekl to, co řekl a nehodlá se za to omluvit, ani připustit, že to snad neměl říkat. Tento postoj je jeho postojem a kdyby byl "normální občan", tak by se řeklo, je to hulvát a s hulvátem netřeba co řešit. Jenže z pohledu obyčejných lidí není "normální občan". Sedí na místě obecního starosty a tam obecně nesedí jen tak někdo. Takže se po jeho výroku může stát, že utrpí fasáda jeho starostování. A to by určitě nechtěl. Samozřejmě, je zcela v rozhodovací moci místních obyvatel si zvolit takového sprosťáka (ať malého, nebo velkého) do funkce starosty, jaký jim bude vyhovovat.

Druhý, ovšem mnohem zásadnější fakt je mlčení strany, kterou reprezentuje. Pozice mrtvého brouka a neřešení sprosťáctví pronesené jejich členem (ODS), je věc minimálně k zamyšlení. Ovšem jenom ke krátkému zamyšlení. Předseda ODS, a je to o něm známo, se musí zabývat jinými záležitostmi, hlavně jak to navlíknout tak, aby mohl být příštím ministerským předsedou. Sprosťák v Řeporyjích je mimo jeho okruh vnímání a je docela možné, že s ním i sympatizuje. Takže třeba klidně hrubiána v Řeporyjích, až stane v čele budoucí vlády, jmenuje svým mediálním mluvčím.

To se potom budou dít věci. Debilně doufám, že se to nestane.

Kapitola CLV.

Pyšná princezna

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Byly mi dva roky, když se natočila pohádka Pyšná princezna. Tu pohádku viděli určitě všichni několikrát. Nejen členové ANO, ODS, ale i všichni ostatní. V té pohádce se tvrdí, že snížení daní je prospěšné pro zlepšení hospodářství. Nyní, když po skoro sedmdesáti letech po natočení tohoto skvostu naší kinematografie můžeme vyzkoušet v praxi, zda je to pravda, tak se mnozí cukají. Nejen ti, co spí v senátních a parlamentních lavicích. A nejvíc se cukají ti, kterých se to vůbec netýká, ti, kteří mají tolik, že víc nepotřebují, natož nějaké snížení daní.

Lituji toho, že se ve včerejších OVM zástupkyně Pirátů opět oblékla do mé oblíbené barvy - fialové (ta mimo jiné symbolizuje náročnost, zastřené vzrušení, skryté tajemství vyvolávající znepokojení). Kdyby se oblékla do červeného hábitu, mohla by evokovat Červenou karkulku s košíčkem dárků. Třeba by ale potom pochopila, že košíček s dárky má své možnosti. Pochopila by, že se buď mohou rozdávat peníze OSVČ za to, že nemohou podnikat, to když nemajíce zaměstnanců vymetávají v čase i Nečase (pardon nečase) komíny sousedům, nebo se mohou finančně podržet, když potřebují udržet zaměstnance. Ty zaměstnance, kteří v potu tváře své vydělávají na chléb svůj vezdejší a na slušné - páně podnikatelovo - žití. Je to logické, buď jedno nebo druhé. Oboje by bylo prima, a určitě by to přineslo nějaké ty pochvalné pohádkové voličské dukátky do stranických pokladniček. Takhle je totiž nebezpečí, že zůstane jenom při snížení daní, a to pro všechny, a dukátky obdrží jenom někdo. Budiž spravedlivě řečeno, že ODS usiluje už dlouho o snížení daní a už dlouhodobě tvrdí, že snižováni daní je prospěšné pro ekonomiku.

Ono je to s penězi ve státním rozpočtu většinou tak, že jedním oknem peníze odejdou a dveřmi se vrátí. V politice je to trochu jinak. Jedním oknem odejde TOP 09, dveřmi se vrátí Piráti.

Já debil bych nechal otevřená jenom okna, dveře bych pro jistotu nechal zavřené.

Kapitola CLIV.

Pochopíte to?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Nechápu svět počítačů, problém mám dost často i s pochopením reálného světa kolem nás.

Důchodci už odvolili, takže opoziční odpůrci pětitisícové voličské úlitby seniorům se už mohou věnovat jiným a zásadnějším věcem. Především diskusi o tom, zda a kdy rozvolňovat, když už konečně dostali jízdní covidový řád, po kterém tak vehementně volali. Samozřejmě, že je zapotřebí ho náležitě prozkoumat, proklepnout, připomínkovat a souhlasit či nesouhlasit. To je jejich prvotním zájmem, ovšem mrmlá do toho hospodská, vlekařská, cestovní, bradýřská, fitnessová a muzikálová loby včetně prodavačů lízátek a čepic.

Důchodci mezitím odpočítávají dny do dne "D", kdy dostanou tu vánoční záložku. A to je to, co nechápu. Že se těch pět talířů bude posílat extra složenkou, místo toho, aby se to normálně přihodilo k důchodu. Představuji si to tak, že na té sjetině důchodů se navolí k měsíční částce + 5 000 a zmáčkne se příslušný čudlík a je to hotové.

Ale asi ne tak u nás, v naší zemi. Já chápu, že pošta potřebuje vydělat a obdrží za miliony složenek po 5 tisících korunách své poštovné a bude tak na prémie. Na plnění plánu, na nové vozy, nové uniformy, nové doručovatelky. Ale miliony orouškovaných důchodců se vydají na poštu a budou tam stát v ještě větších frontách, než stojí doposud. Třeba u nás kde žiji, v té velké, skoro desetitisícové vesnici, stojíme už nyní dost dlouhé poštovní fronty. Někdy je had před poštou i třicetimetrový, a to je jenom ten venkovní kus. Kus hada je ještě uvnitř budovy.

No nic. Třeba ty covidové peníze, které dostaneme od EU, vrazíme zrovna do počítače, který ten jednoduchý čudlík bude mít. Hlavně, abychom nekoupili nový stroj na složenky. Ledaže by to bylo tak, aby to třeba dostali všichni důchodci dejme tomu například třeba k Mikuláši. S tím by určitě Kádéú souhlasilo. Příznivcům Pirátů a Odeesky by zase ty složenky mohl rozdat čert. Ostatním, jak jinak, včetně paní Golasowské, anděl. Mělo by se to parlamentně odhlasovat a následně schválit i Vystrčilem.*

Aby se i do budoucna vědělo co a jak. I když si myslím debilně, že zas až tolikrát důchodcům přidávat nebudeme.

* - tedy bude-li mít čas, pokud třeba zrovna nepodpisuje smlouvu s Huawei....ha,ha, hi,hi

Kapitola CLIII.

Někdy stačí pouhá věta, někdy to musí být rovnou pomník 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Tak na Praze 6 máme nový pomník. Kříž smíření. Dozvěděl jsem se, že je to na paměť bitvy na Bílé Hoře. Jak řekla v nedělním vysílání příslušnice nedalekého benediktinského kláštera, je to na paměť slavného vítězství katolíků. Někdy stačí pouhá věta, v tomto případě je to rovnou pomník, aby mě přestala chutnat ranní káva. Pomník, na který přispěl i Česko - německý fond budoucnosti.

Pominu, že podobný umělecký výtvor je k vidění ve stovkách kusů například u dělostřeleckého srubu Hanička z druhé světové, jako protitanková ochrana. Proti německé invazi, proti porobení českého národa. Proč ovšem při odhalování pomníku šaškovali i zástupci Federace židovských obcí, to mi tedy uniká. Leda že by, byla po odhalení zdarma košer trachtace. Košer trachtace v tom benediktinském klášteře. To pak smysl dává.

Pomník je už odhalen, k vidění, na paměť vítězství bitvy na Bílé Hoře. Není v žádném případě připomínkou katolického útisku českých zemí na několik dalších století, není připomínkou popravy českých pánů, není připomínkou vyhnání stovky, možná tisíce lidí v čele s Janem Ámosem Komenským. To se tvrdí. Přinejmenším, na mediálně frekventované Praze 6. Na Praze 6 se totiž nevykládají dějiny, ony se tam přímo tvoří. 

To si myslím já, debil.

Kapitola CLII.

Chvátal chvátá bojovat, bojovat a bojovat 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Jako vždy se nejedná o nic menšího, než o peníze. Takže chápu, že Chvátal chvátá bojovat. Hlavně o svůj plat. Mimochodem jeho předchůdce měl víc než nadstandardní plat a vozil si pozadí v služebním autě za několik milionů. Takže se nelze divit, že pan Chvátal nejenže chvátá, ale rovnou lže. A to kvalifikovaně a bez jediného uzardění. 

Sazka bojuje o budoucnost loterií

Změna prý bude znamenat konec Sazky, tak jak ji známe dnes. Konec Sazky nastartoval pan Hušák. S neposkvrněnou pověstí si krásně z nasyslených peněz nadstandardně žije (měsíční plat 5,6 milionu po dobu 16 let). Leč co tvrdí pan Chvátal:

• stírací losy se prodávají i na poštách, takže žádné strachy
• žádná síť Sazky neexistuje, terminály jsou vždy v nějakém jiném obchodě, žádní lidé o práci nepřijdou
• terminál Sazky nikoho neživí, jedná se o přivýdělek
• český sport přišel o své příjmy právě za vedení Hušáka a zásluhou sportovních bafuňářů
• státní rozpočet o nic nepřijde, sázení se stejně přesouvá na internet

Trochu světla do tvrzeného, že to bude konec Sazky. Třeba ve Sportce, velmi oblíbené sázkové hry je polovina vybraných peněz dána zpět na výhry. Z druhé poloviny se dotují (hodně málo, protože náklady společnosti Sazka jsou enormní - viz zmíněné platy apod.) některé sportovní kluby a čistý zisk se daní. Bude-li se danit víc, možná že zbude na Sazku a její výdaje méně peněz, a to je všechno.

Neznamená to ale, že už neobcházejí vlivní lobisté s nedostatkovými lístky na sportovní utkání za senátními i sněmovními poslanci. To si myslím já, debil, ale myslím si, že se nemýlím.

Kapitola CLI.

Půjčili jsme si opravdu výhodně na nízký úrok?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Opravdu čirou náhodou jsem natrefil na pár řádků paní poslankyně Mgr. Bc. Pavly Golasowské, DiS. Přiznávám se, že její úsměv na fotografii na mě zapůsobil, a to velmi pozitivně. Rovněž její vzdělání. Vzdělané a krásné ženy jsem vždy považoval za třeskutě neodolatelné.

O to větší bylo moje zklamání, když jsem se začetl do její poznámky.

Půjčili jsme si výhodně na nízký úrok

Zklamání bylo obrovské. Nejen z toho již neexistujícího billboardově upraveného historického fotografického úsměvu, ale hlavně z toho, že paní poslankyně dokáže napsat takový blábol. To nepochopení základních věcí a souvislostí. Snad aby vyvolala následnou diskusi. Asi. Asi určitě.

Nebudu diskutovat o tom, že peníze jsme si pro zvládnutí covidové situace zkrátka půjčit museli. Půjčili si ostatní státy, žádný nevrhl na bankovní trh své devizové a zlaté rezervy, nezačal prodávat svůj nejmodernější vojenský materiál, státní podniky, letadla a parníky. Můžu diskutovat snad o výši půjčeného, nikoliv o záměru. Takže žádné čekání na to, až si našetříme a pak zalátáme díry. To by byla nebetyčná blbost.

Trapný omyl a nejen omyl paní poslankyně je ten, že zadlužujeme budoucí generace. Ten mechanismus finančního fungování státu je založen na jiných mechanismech, než když si půjčíme jako fyzická osoba nějaké chechtáky od souseda, nebo od nějaké (zahraniční, jiné nemáme) banky. Stát, a to by paní poslankyně, když to neví, by měla alespoň tušit, je na tom skutečně trochu jinak.

Peníze se půjčili především na to, aby se zaplácla díra v rozpočtu po ztrátě výběru daní, protože průmysl byl ochromen. Část peněz se rovněž ze známých důvodů rozdala. Peníze z té zaplácnuté díry odešly tam, kam původně měly jít, tedy do těch míst, které peníze potřebují a bez kterých by nefungovaly. Tedy do školství, státní správy, zdravotnictví, do ostrahy našich demokratických výdobytků atd. atd....Část těchto peněz se zpět vrací do státního rozpočtu, do státní kasy. Rovněž i peníze rozdané se částečně vrací do státního rozpočtu. Takže tyto peníze se vracet nemusí, protože se de facto neutratily. Další část peněz posloužila na investice a u těch se předpokládá, že budou ziskové, takže žádný problém z jejich půjčení. Navíc existuje něco jako inflace, což je v podstatě znehodnocení peněz, které má za důsledek snazší splácení dluhů. Nechci zde jmenovat státy, které si z dluhů absolutně nedělají žádné vrásky a budou fungovat dál, včetně jejich budoucích generací. Zářný příklad USA.

Ale abych odpověděl na otázku, kdo že ten dluh zaplatí, budeme-li ho chtít zaplatit. Můžeme ho klidně zaplatit kdykoliv, když se pro to rozhodneme. Budeme-li mít tu odvahu, (když jsme měli odvahu třeba na církevní restituce) odložit nákupy veškeré vojenské techniky, zrušení nepotřebných (od Senátu až po leckteré neziskovky), zrušení třeba Velkého pátku ( v ČR 14% věřících) a nedej bože i nařízení třeba 4 pracovních sobot ročně. Když by skutečně teklo státu do bot. Ale nepoteče a nepoteče ani naším dětem.

Nedivím se, že KDU-ČSL se potácí na hranici volitelnosti. Pokud v jeho vedení panují obdobné názory jako je ten Váš. Ale třeba je to jinak a tím strašením neblahé budoucnosti našich dětí třeba nějaké hlasy získáte. Ale to si já nemyslím. Ale neberte mě vážně, já jsem debil.

Kapitola CL.

Ještě k americkým volbám 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Je v konečném důsledku jedno, kdo volby vyhrál a kdo volby prohrál. Mnohem důležitější je, že prohrála i víra v demokracii. Pokud bereme, že základní kámen demokracie jsou demokratické volby a že bez nich je těžké hovořit o demokracii jako takové. Vznikají tak vážné obavy o demokracii obecně (viz zářný příklad Běloruska).

Kdyby byly zpochybněny výsledky voleb v jednom americkém státě a došlo by k přepočítání hlasů, tak demokracie by ohrožena nebyla. Naopak, bylo by poukázáno na to, že vznesený protest je demokratický mechanismus a že je to v pořádku (známe to i z naší politické scény, kdy byl vznesen volební protest, že o jeden odevzdaný hlas přišel o obrok kůň TOP 09). Ovšem zpochybnit výsledky voleb v několika amerických státech (zpochybnit miliony odevzdaných hlasů), to je opravdu vážná situace. A není rozhodující, jak to dopadne.

Vždycky byly USA brány jako vzor demokracie a USA samy, někdy (často) prosazovaly důsledně své pojetí demokracie v jiných státech, dokonce i na jiném kontinentně. Leckdy (často) i silou nejen vojenskou, ale i nemírným hospodářským tlakem.

Nyní jsou v situaci, že se jí těžko budou prosazovat demokratické principy za plotem svých hranic, když se zmítají v rozhodnutí, zda jejich vlastní volby byly takové či onaké. Zda demokratické nebo demokraticky zfalšované. Ledaže by ten, co ty volby vyhraje, uvolnil větší (velké) množství dolarů. Na nákup nových letadlových lodí, nových ponorek, nových letadel. Tak by se i za nynější nepřehledné situace v Americe jako takové snad daly demokratické myšlenky prosadit (vnutit) i za humny amerických hranic.

To si myslím já, jak víte, ten debil.

Kapitola CIL.

Že by se to mohlo udělat i jinak? Ne, nemohlo! 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Odborníci přes covid by uvítali pauzu ve společenském pohybu nakažených mas a navrhli delší volno kolem státního svátku 17. listopadu. Kapitáni našeho průmyslu samozřejmě okamžitě protestovali: hákovat je třeba a netřeba to řešit. Hrubý domácí produkt si nemůže dovolit další volna, kdy lidé si budou chodit po přírodě, lelkovat po domácnostech v úzkém kruhu rodinném. Nedemokratičtí kverulanti si budou listovat ve čtyřicet let starých novinách a budou vzpomínat na gauči s chromovanými trubkami a proleženou matrací na báječné minulé časy. Na časy bez covidu, bez rozhodování koho třeba volit. Vše bylo dáno.

Padnul-li státní svátek na úterý, tak se nařídil přesun a bylo to. V sobotu bylo pondělí a v pondělí sobota. Nebylo třeba topit ve fabrice, roztáčet soustruhy a dělníci i bílé límečky měli tři dny spojeného volna. Aby se zrekreovali na chalupě, doma za kamny, v přítmí kina či divadla. Netopilo se ve školách (vlastně to je blbý příklad, dnes se v nich netopí rovněž), omezilo se topení na úřadech. Posílily se vlakové spoje a postavily se hlídky na silnicích, aby náhodou někdo neřídil a nepožil. Vlastně naopak.  Tak to bylo jednoduché, tak to bylo funkční.

Dneska to není možné. Protože by se to muselo odhlasovat. A to by třeba trvalo dýl, než to navrhované spojení volna. Takže nic a dobře nám tak. To si myslím já, debil. V pondělí šupky dupky do práce!

Kapitola CXLVIII.

Tak jsme přežili americké volby

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Tak jsme přežili americké volby, ale bylo to třeba z mého hlediska k nepřežití. Jednak jsem měl celou noc vstrčenou hlavu v televizi, jednak jsem, abych neusnul, pořád něco chroupal. Těžko se usíná, když melete pantem (sanicí). Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo - a dopadlo to asi tak, jak to dopadnout mělo. Těžko věřit, že někdo zorganizoval poslat miliony hlasů ve prospěch vítěze, v neprospěch dosavadního uživatele letadla Air Force One. 

Zaujalo mě, že Američané pro 327 milionů obyvatel mají pouze 535 normolidí, kteří hlasují: pro to či ono.

My jich v Konírně máme 81 a ve Sněmovně dalších 200. Takže zatímco Amerika má jednoho člověka na cca 500 000 (bílých, hispánců, Černochů a indiánů), my máme jednoho pupíka na 37 000 (Čechů, Moravanů, Slováků, Romů a Ukrajinců). Je to asi tím, že naši zastupitelé mají mnohem víc práce, navíc se musí starat o obživu své rodiny, širší rodiny, někdy i spřátelených stranických rodin. V Americe se předpokládá, že nějaký majetek byste měl jako normočlověk mít, abyste se nemusel slastně klepat na levný alkohol v senátním bufáči.

Přečetl jsem si docela sympatický článek prý obecně nenáviděného Babiše. 

Babiš šokuje: Navrhl vyházet dvě třetiny poslanců a senátorů!

Vzhledem k tomu, že jsem debil, bych vyházel víc než dvě třetiny. Z Konírny bych udělal konírnu a Sněmovně bych nechal 31 poslanců. To je číslo, které bych mohl akceptovat. I tak by měli na starosti dvakrát míň lidí než v Americe. A Amerika, jak jsem se někde dočetl, je náš vzor.

Kapitola CXLVII.

Nevážně o vážných věcech a vážně o nevážných 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Na rozdíl od jiných televizních sledovatelů se zamýšlím ve své omezenosti i nad řečeným, veřejně vyřčeným sdělením, obzvláště v televizních novinách. Tak mě neuniklo, že ti nakažení z města bot se nemohli naložit do našich levně koupených, pečlivě vybraných, výborných letadel značky Casa a musel se organizovat přesun přískoky po věčně nedokončené dálnici. Prý kvůli nějakému kyslíku nebo se tam nevešli nebo se netočily vrtule, fakt nevím. Taky nevím, zda nestačilo je odvést do Brna, zase ale, když už byli naloženi a v Brně, tak do Prahy je to už jenom kousek (s policejní asistencí slabé tři až pět hodin). Hlavně aby to dobře dopadlo, když už se to rozhodlo, to je hlavní.

Při této příležitosti se divím, že ty skutečně vážně ohrožené nevozíme na Špicberky. Tam se prý neumírá. Neumírá a nepohřbívá. Takže pro nemocné skutečný ráj, skutečná záchrana. Taky se tam ovšem nikdo nenarodí. Možná, že až se to dozví ženy v Polsku (tedy aspoň ty, co čekají nemanželského sviště), tak tam hned pojedou. Nebudou vyřvávat na polských ulicích, místo toho pojedou na zájezd. Když se tam tedy nerodí.

Také se mi líbí rozpoutané vášně, zda v neděli máme mít možnost si koupit skývu chleba či nikoliv. Je to srovnatelné s tím, zda měnit dvakrát do roka jarní čas na zimní a opačně. Čekám, kdy vyleze (obdobně jako s tím časem) nějaký pekař a vnese jasno do problematiky.

A čekám, kdy se změní názor na to lézt do hospody. Do zavřené hospody. Statistiky jsou neúprosné, je mnohem větší počet chlapů s prostatou, než veřejných záchodků. Jediné řešení problémů - záchod v hospodě. Výjimkou se zdůvodní to, že mezi mušlemi není dodržena potřebná vzdálenost dvou metrů. Takže by se měly otevřít alespoň hospodské dveře na pisoáry v rámci všeobecných prostatických obtíží. Nebo se statistiky rozrostou o veškeré mužské (tedy i Kalouskovic) protržené močové měchýře s, nebo bez, C 19. (ostatně máme odstrašující příklad v našich dějinách - viz Tycho de Brahe).

No ale k rozvolnění společnosti už dochází, jenom si to nechceme uvědomit. Naše televizní stanice už uvolňují tlak na naše zdevastované myšlení a tak se snad naštěstí nedočkáme dalších Zlatých masek, a když covid připustí, tak i dalších Tvoje tvář má známý hlas a jiných, třeskutě humorných taškařic.

Někteří tvůrci těchto hujeřin by naopak ten virus měli povinně chytit. Ale na Špicberky bych jim já, debil, letenku nedovolil koupit.

Kapitola CXLVI.

Trump neprohrál, Biden nevyhrál 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Co se to děje v chrámu světové demokracie? V zemi, pro kterou je demokracie víc než náboženství. V zemi, která se pasuje do strážce demokracie na celém světě. A to i za cenu použití andělských křídel raket s plochou dráhou letu... 

Prohlášení dosavadního prezidenta o zfalšovaných volbách, podvodně sečtených volebních lístcích, několikanásobném volení kandidáta v zemi nebydlících osob - v této demokratické zemi - vyvolává přinejmenším rozpaky. A nejen v této zemi. Lukašenko si kvůli falšování voleb vysloužil nepochvalnou reakci celého světa a nemalé hospodářské restrikce. V případě Spojených států samozřejmě žádné hospodářské restrikce nehrozí, ale oprávněný údiv zůstává. Samozřejmě, když se konají stejné věci v různých zemích, hodnotí se to různě. Takový je život, takový je dnešní svět. Tak jako jsme kdysi sklidili opovržení celého světa za výstavbu plotu v Matiční ulici v délce několika stovek metrů, za kilometry plotu v Izraeli či na amerických hranicích s Mexikem se sklízí uznání a potlesk. A neříkám, že ploty se nestaví i jinde, nejen s požehnáním vlády, ale i za vstřícných půjček bankovních domů mnoha demokratických zemí.

Ať dopadnou americké volby jakkoliv, problémů k řešení bude víc než dost. Od zákazu dlouhodobého klečení na lidech barevné pleti, propadu hospodářství, kdy velký počet zemí bude redukovat zbrojní programy a tím i nákup amerických zbraní, výnosného to odvětví amerického průmyslu. Budou se muset řešit i zdravotní problémy mnoha Američanů, kterým se rovněž nepodařilo ubránit celosvětové nákaze C 19. Bude se muset najít přijatelné řešení na to, jak jednat s Čínou a konečně i se státy v Evropě. Problému je tolik, že ten kandidát, který ve volbách prohraje, vlastně vyhraje.

To si myslím já, debil.

Kapitola CXLV.

Kalousek nachytaný na švestkách (na pivu)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Zlí oškliví novináři nachytali po Prymulovi i Mirdu, jak šel na jedno (dvě, tři, čtyři...) točený.

Osobně mu to nezávidím, protože to pivo muselo být v těch trubkách určitě už lehce zvětralé. Pokud tedy ho neodtočili, zvlášť, když si Kalousek chtěl jedno dát na žízeň, druhé na chuť, třetí na to, že není Prymula. Čtvrté na to, že jemu se nemůže nic stát. Páté, a tomu věřím, si už nedal, jednak pije s mírou (Mírou), jednak je vycvičen z parlamentního bufáče, kde měl povoleny jenom čtyři. To aby náhodou nehlasoval s Babišem.

Nejvíc mě pobavil výrok, že šel za kamarádem. To nemusel zdůrazňovat, když má za kamaráda všechny pražské majitele alkoven se zlatým mokem. Může jít do jakéhokoliv podniku a vždycky se trefí, vždycky mluví pravdu. Kamarády má všude.

Jsem zvědav, jaký dostane řád, když Prymula dostal po té, co byl bez roušky v hospodě, ten nejvyšší. Kalousek by měl dostat aspoň metál za hrdinský čin. Za tři dny bez pivsona a za čtyři kousky vypité v bezkonkurenčně krátkém čase.

To si myslím já, debil, když řád, tak každýmu.

Kapitola CXLIV.

Hamáček háže do politických vod záchranný kruh. Marně! 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Normálně se to jmenuje sešup. Takový sešup, jaký je vidět na podzimním výlovu vánočních kaprů. Šikmé koryto, po kterém se ryby sešupují do jednotlivých kádí podle velikostí. Nyní na té nakloněné ploše se ocitá sociální demokracie. Ztrácí čím dál tím víc eventuálních voličů a není síla, jak to alespoň zmírnit. Před několika dny v Hradci Králové se zbořila dřevěnka patřící sociální demokracii. Jak názorné, jak příznačné. Dle vyjádření místního leadra, socani zkrátka nejsou v dobré finanční kondici. Nejsou peníze na udržování této prvorepublikové památky. A budou na tom pravděpodobně ještě hůř. Půjčí si na volby a hlasy nezískají. Ztratí i poslední zbytky koaličního potencionálu. Poslední peníze. Zůstanou dluhy a ztracené ideály. Ztracené naděje.

Nepomůže ani Hamáčkův výrazně červený svetr, ani snaha Maláčové o získání hlasů vděčných příjemců dávek. Na druhou stranu se nedá říct, že je to důsledek doby nedávné. Ten sešup začal už mnohem dřív, někde už za Grosse s Buzkovou, která získala "sympatie" široké veřejnosti tím, že své děti svěřila do nečeského školního zařízení. Sešup výrazně podpořil i Paroubek a nevýrazný Špidla. Tahanice o sídlo, následně o palmáre pro Altnera této straně rovněž sympatií nepřidalo.

Hamáčkovic snaha o získání jakéhosi kreditu podporou vzniku sněmovní vyšetřovací komise volební sympatie u široké veřejnosti nezíská. A to ani v případě, že by se veškerá vina za přehmaty a nedůslednosti vlády v době krizové hodily pouze na Babiše. Na Babišovo Ano. A to nemluvím o tom, že v té vládě seděl. Nejen seděl, ale i hlasoval.

Chápu, že se snaží zachránit, co se dá. Ale ten sešup je neodvratný a není žádná možnost, jak se mu ubránit.

Musel by se stát zázrak. Ale na zázraky je tu jiná strana, a to KDU-ČSL. Aspoň to si myslím já, debil.

Kapitola CXLIII.

Napnutá struna státního rozpočtu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Nebudeme si zastírat, že brnkání na napnutou strunu státního rozpočtu je zdrojem dost nepříjemně vysokého zvuku. A asi ještě hodně dlouho bude.

Všichni si to uvědomují a při tom hodně lidí vůbec třeba netuší, co to vlastně taková superhrubá mzda je. Ta superhrubá mzda, která zrušením trochu tu strunu ještě natáhne. Nechápou, že k jejich měsíčné mzdě se přihodí i ta částka, kterou za zaměstnance odvádí i zaměstnavatel. Tedy tu částku, kterou oni nikdy neuvidí, protože je odvedena státu, ovšem je patřičně zdaněna tomu, který tu částku jako zaměstnanec dostane - nedostane. Je všeobecně známo, že toto prosadil a zavedl Mirda Kalouskovic.

Aby zaměstnanci nefrfrali, že jenom oni jsou ovce přicházející o svou vlnu, tak se podnikatelům (ty kecy, že podporujeme podnikání, nejvíc však střední třídu už žere málokdo), živnostníkům, příštipkářům, pekařům i kominíkům, kteří vydělávají své peníze na IČO (Identifikační Číslo Osoby, v blízké budoucnosti bude nahrazeno čipem na předloktí) se jednoduchým mávnutím Mirdovic proutku změnily jejich odvody na sociálku a zdravotu. A to tak, že odvody už nešly do nákladů na podnikání toho IČaře, ale přesunuly se ze šuplíku nedaňového výdaje, jednoduše řečeno do šuplíku, do kterého si dává ona střední třída svůj zisk. Zdaněný zisk. Do toho šuplíku, který do té doby drancovala jenom manželka a děti.

Dobře. Napneme strunu a zrušíme tedy superhrubou mzdu. Zrušíme tedy i to zařazení do šuplíku?

Nikde jsem se o tom nedočetl. Ale možná jenom proto, že jsem debil a čtu jenom to, co chci.

Kapitola CXLII.

Exkluzivně: Záznam z jednání "Vyšehradské trojky"

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Lidé se bojí. Bojí se dost, víc než viru se bojí, že se do něčeho zapletou. 

Dostal jsem obtah jedné stránky připraveného článku do Blesku - záznamu schůzky. Nakonec článek byl stornován. Jeden tiskař mi ho poslal, že mně se nemůže nic stát, když ho zveřejním, protože jsem debil. Prý ale ať se to veřejnost dozví:

Obtah článku:

Prymula: Pánové, pánové, nezapomínejte na desinfekci, v těchto dnech je to přímo povinnost!

Havrlant: Tož dáme po kalíšku!

Faltýnek: Tož na zdraví!

Prymula: Je tu bezpečno (?), nerad bych, abych musel zítra jít někam na tébich vysvětlovat, proč jsem tady v noci jednal. A o čem.

Faltýnek: Žádný provoz, žádný novináři, jen jedna bába se psem. Bába i pes bez roušky. Ha, ha.

Havrlant: Tak jak to bude s tím plošným výtěrem - a vůbec, mám to ředitelský křeslo ve VZP jistý ?

Faltýnek: O tom žádná, výtěrové špejle jsou na skladě, další dokoupíš už jako nový boss VZP. A taky budeš protlačovat tu vakcínu, co doporučí Roman.

Havrlant: Tož dáme po kalíšku!

Prymula: Ale vakcínu ještě dcera nemá!

Faltýnek: Nemá ji zatím nikdo. Kdyby někde byla, tak ji Babiš nechá koupit a bude za spasitele. Takhle bude první naše trojka! A já možná, možná, no nebudeme předbíhat...

Havrlant: A kde to vázne ?

Prymula: Zatím se pořád ještě řeší to plošné testování.

Havrlant: Co se na tom řeší, ty špejle na skladě jsou lepší, než ty do nosu. Provede se stěr z mandlí a za 15 minut je jasno.

Prymula: Tak jednoduché to není, 12,5 % lidí nemá mandle.

Faltýnek: Nechte těch odborných debat a řekněte rovnou, zda do toho jdete. Abych věděl co a jak.

Prymula: Jo, jasně.

Havrda: Jistě. Už jsem řekl starý, ať mě koupí nový oblek vhodný pro ředitele VZP.

Faltýnek: Tak domluveno, dáme desinfekci a mažeme domů.

(Děkujeme neznámé paní se psem, která nás upozornila na podezřelý provoz na Vyšehradě, řidiči taxíku za nenápadné strčení štěnice do saka Prymuly, našim obětavým fotografům, našim obrazovým redaktorům a ochotným tiskařům....redakce Blesku)

No řekněte, zda nejsem debil, že jsem to dal na web. Ještě že vím, že se nemusí uvádět zdroj informací.

Kapitola CXLI.

Vstanou noví bojovníci, Moravec už není sám 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Zatímco dneska byl Moravec kupodivu (že by náznak zmoudření nebo snad nějaké nepříjemné nemoci) docela neútočný a nechával ministra zdravotnictví říct i několik vět bez skákání do řeči. 

O nové mediální hvězdě Drtinové na Primě se to říct nedá.

Pozvat si několik lidí na besedu je normální, že se stává, že jeden z besedujících hraje hru Proti všem je v našich novinářských zvyklostech víc než normální. Novum v přístupu moderátorky je to, že se nastolí fakt, kterého se drží po celou dobu pořadu. Že vláda ztratila důvěru a co se s tím bude dělat. Samozřejmě, že čekala nejdřív a hlavně odpověď od zástupce vládní strany.

Uvedu snad názornější příklad. Pan Vzdělaný svolá mezinárodní organizaci na téma Ve vesmíru jsme sami. Ne s otazníkem, s tvrzením. Každý kdo se přihlásí do diskuze a řekne, že on si nemyslí, že ve vesmíru jsme sami a že je to dokonce pravděpodobné, že nejsme sami, tak je umlčen předsedou vedoucí rozpravu s tím, že téma rozhovoru je: Ve vesmíru jsme sami. A basta, hotovo. Mluvit se musí k tématu!

Takže páčit ze zástupkyně vlády, že vláda ztratila důvěru je scestné. Jednak se to neví - a to dokonce ani v situaci, kdy selhal její jeden člen a nechal si roušku v kapse. O ztrátě důvěry naštěstí nerozhoduje paní Drtinová, dokonce ani další diskutující. A byla docela ta rozprava tak daleko mimo mísu, že i zástupce Pirátů prohlásil, že netřeba se tím v této době zabývat. Že by jedno z mála státotvorných prohlášení Pirátů?

Dějí se to věci nejen na Primě. A jinak si myslím, já debil, že ve vesmíru sami nejsme. Jinak by ten zelený martaňský skřet nebyl v každé reklamě.

Kapitola CXL.

Duka neposlouchá papeže, Prymula neposlouchá ani sám sebe 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Já třeba sám sebe poslouchám. Přesto jsem byl dneska v hospodě. Byla zavřená, měl jsem roušku a noťas. Paní hospodská potřebovala požádat o nějakou tu covidovou vzpružující korunu a nešlo to vyřídit elektronicky.

Tak jako jistě nešlo vyřešit tu naléhavou situaci, kvůli které se sešla bezrouškovci na Vyšehradě. Když existuje Visegrádská čtyřka, tak nyní máme ještě Vyšehradskou trojku. Vsadil bych se, že nekuli plány, jak porazit tu hnusnou virózu, ale že kuli obyčejné, normální obyčejné pikle (budem spolu pikliti, budeme mít tititi). Takže je snad dobře, že se nechali nachytat na švestkách, nevím ovšem, zda nechali nějaké pro Hujera. Takže není opravdu zajímavé, o čem kuli pikle, stejně se to nedovíme. Mě by mnohem víc zajímalo třeba to, kdo je napráskal. Tedy zdvihnul telefon do našeho nezávislého, pravdivého, neochvějně bezkonkurenčního žurnalistického lídra na mediálním trhu - Blesku.

Ovšem o Dukovi nic, ani řádka v tomto plátku. Při tom malá církevní revoluce, když Duka znevažuje, dokonce polemizuje přímo s papežem, tedy prvním z těch prvních na Zemi, hned po Bohu. Co řekne papež, který reprezentuje katolickou církev, tak to platí. Dokud církev (papež) neoznámí, že země je kulatá, tak do té doby je placatá. Polemizovat tedy s papežem, ba přímo se mu myšlenkově vzepřít v otázce jak vnímat ťuťáňkování stejně pohlavních párů a jimi prováděnou následnou výchovu batolat i puberťáků, je nehoráznost.

Cílem je dezinformovat katolickou veřejnost, řekl Duka k vyjádření papeže o homosexuálech

Když kvůli roušce odvolali Prymulu, mělo by se rovněž uvažovat o Dukovi jako o budoucím kostelníkovi v Horních Nicůtkách.

Prymula si ministerskou židli určitě neudrží, kdežto pobožný Duka si klekátko v Chrámu Svatého Víta uhájí. Má tam už vymodlený vyklečený důlek. To si myslím já, debil. Uvidíme, třeba to bude nečekaně jinak.

Kapitola CXIL.

Moje sestra jede příští týden do lázní 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Moje sestra jede příští týden do lázní. Stát (Babiš, Maláčová, Hamáček, zkrátka celá vláda) ji jako osmdesátileté důchodkyni na to koupání přispěl. Každý den mně telefonuje nemajíc internet, zda ještě lázně fungují, jestli a zda tedy pojede.

Tak ji každý den ujišťuji, že samozřejmě, že fungují, ovšem s dodržováním určitých zásad. Ptala se jakých, tak jsem jí je poslal. Ty zásady:

• vstupní prohlídky jsou nahrazeny odchozími prohlídkami, případně pitevní zprávou
• je nutné potvrzení, že volila Babiše nebo aspoň ČSSD, když čerpá ten příspěvek
• dobrozdání, že není v jiném stavu ani v šestinedělí 
• ubytování její kočky v lázních že není možné ani na přistýlce
• do vany s bahnem že se leze bez oděvu, ale s nasazenou rouškou
• kolektivní sex je povolen pouze s dvoumetrovým odstupem mezi páry
• individuální sex je povolen s rouškou po předchozí desinfekci partnera
• ve stravování se uplatňuje systém přerušované hladovky, pro důchodce nepřerušované
• diškréce jsou vítané, ovšem za použití kreditní bankovní karty
• alkohol je povolen pouze ve formě desinfekce na ruce

Řekla, že jsem debil a debilem zůstanu. To jsem opravdu od své vlastní sestry nečekal.

Kapitola CXLVIII.

A je to tady II 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Kdyby bylo po mém a bylo mě o nějakých dvacet let míň, tak bych to risknul. To vládnutí Pirátů. Buď samotných nebo s někým. V každém případě by to nutně musela být báječná komedie. Taková, kterou lze zažít snad jenom jednou za život.

Mohl by si někdo myslet, že by tu komedii mohl odskákat celý národ. Já si to nemyslím, věřím, že by to neodskákal. Myslím si, že je obecně sdostatek odolný. Když dokáže docela dobře přežít Němcovou v Senátu, televizní barrandovské programy, kardinála Duku v katedrále, starostu na Praze 6, 30 let slibovaný obchvat Prahy a dálnici s bublinama vedoucí nejen z ale i do Prahy, tak přežije všechno. Nejen přiblblé mimozemsky zelené reklamy v televizi, Moravce v neděli a nynější covidovou nákazu. Drancování zahraničními bankami, hodnými supermarkety a zlým kůrovcem. Decimování inkluzí a rychlo-univerzitou v Plzni. Denním zpravodajstvím o sněhové pokrývce a milionové nápady sociální demokracie. Snahu ODS o místo na politickém výsluní a vítání migrantů.

Takže si myslím, že odolnější národ, aby pohledal. To si myslím já, debil.

Kapitola CXLVII.

Humoru je nám třeba v této době 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Už dávno nedávají v telce humorné příhody z natáčení, ba co víc, už ani silvestrovské pořady nejsou třeskutě legrační. A to ani veřejnoprávní Silvestry, ani soukromostaniční Silvestry. Pokud ovšem nejste znalec a nepovažujete za nehoráznou švandu jakékoliv, ne nutně silvestrovské, vysílání obskurní stanice Barrandov s jejími dvěma všema oběma hlavními komiky.

Takže se bavím jinak. Poslední dobou hlavně návody k použití různých věcí prodávaných v USA. Takže z tamních návodů jsem se dočetl, že mikrovlnka není vhodná k vysoušení živých tvorů, že sicherhajska není vhodná k zajištění horolezeckého lana se zavěšeným horolezcem a že skleněná kulička není primárně určena ke konzumaci.

No dobrá, dobrá, Amerika byla vždy ve všem napřed, tak tedy počítá i s jistou omezeností svých obyvatel. Snaží se je tak vystříhat jejich nečekaného chování a výrobce vleklých následných soudů.

No ale nemyslete si, není v tom ta velká země za vodou sama.

Uvíznuv v karanténě kvůli nakažené vnučce jsem si přečetl pokyny, co a jak mám dělat v této hektické karanténí době. Není nad to si přečíst oficiální doporučení...

Nemocný by měl mít vyčleněny po dobu karantény svoje vlastní předměty, s nimiž by neměl přijít do kontaktu nikdo jiný v domácnosti. Jedná se například o předměty osobní hygieny - kartáček na zuby, mýdlo a další, ručníky, povlečení a v neposlední řadě také nádobí či příbory...

• takže jsem přestal hladit jejího plyšového medvídka a pořídím si vlastního, jen co otevřou obchody, nyní zavřené
• přestal jsem používat její kartáček na zuby, stejně mně nevyhovoval
• její malý ručník s krtkem jsem taky přestal používat, krtek se mi nelíbil a i plocha ručníku je prťavá
• vůbec už nelezu do její postýlky s jejím povlečením - stejně bych se tam nevešel
• dokonce nejím ani jejím příborem, jsme tak bohatí, že už dávno máme běžně víc příborů k dispozici

Vypadá to, že u nás v naší domácnosti návod ani nepotřebujeme. Ale i tak děkujeme. Co kdyby se u nás vyskytl ještě větší debil, než jsem já.

Kapitola CXLVI.

A je to tady 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Prolezl jsem celý internet a hledal všechny možné projevy toho prevítu, co nás nyní sužuje a nenechá nás chodit na točený.

Projevuje se různě, opravdu celá škála možných a nemožných projevů. Jen tak okrajově jsem našel takovou nepatrnou zmínku o tom, že v domovech seniorů bylo zjištěno, že v některých vzácných případech prohlubuje stařeckou demenci. Ovšem nebylo tam ani slovo, ani zmínka, že se tou nákazou, tím covidem přenáší i ta stařecká demence. Natož aby postihovala relativně mladé muže. Mladé muže, kterým sluší všechno moderní od kravaty (pentle u krku) až po zacuckované dredy.

Jak jinak si vysvětlit prohlášení, že příštím ministerským předsedou bude on. 

Bartoš: Chci být lídrem koalice se STAN a příštím premiérem

Uvažuji o tom, že by se měl změnit ústavní zákon a měli bychom první na světě ministerské předsedy dva (konečně bysme byli v něčem světoví, nejen v počtu napadených covidem na hlavu). Oni takoví dva ministerští předsedové by v sobě spojovali rozvážnost a moudrost modroptáků s razantní, počítačovou erudicí Pirátů. Hned by nám bylo líp. Co líp. Bylo by nám rychleji a ještě líp, než by nám bylo, kdybychom měli jenom jednoho předsedu. To dá rozum.

Kdyby byla Babišova vláda co k čemu, měla by urychleně požádat o stavební povolení na přístavbu Kramářovy vily. Jinak se tam ti dva předsedové nevejdou.

A to musím uznat i já debil, že by to byla pro národ velká škoda.

Kapitola CXLV.

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Stačí se dívat na Televizní noviny, stačí se nad tím zamyslet, co nám tam vlastně vůbec říkají.

Utekl jsem od tenisu, abych se podíval, co nového v našem ďolíčku uprostřed Evropy. Nejdřív obrázky z fabriky vyrábějící valivá ložiska. Pak prohlášení někoho z vedení, možná přímo z majetnických pozic. Že nejsou informace, co a jak bude. Na to prohlášení Pirátů, jaká že je to nezodpovědnost. A apel našeho profesora, jaká je to nehoráznost.

Prý se neví, zda se bude rušit superhrubá mzda od ledna. A že to podnikatelé musí vědět pro vyjednávání se zaměstnanci. Leč Piráti i pan profesor dřepí v Parlamentu a dobře ví, že se to bude projednávat až příští týden ve druhém čtení. Zbytečné kecy, v tomto případě zbytečné pirátské a modroptákové kecy televizní. Tedy zbytečná reportáž. Ovšem ne tak zbytečná, když závěr byl jednoznačný. Když projde zrušení superhrubé mzdy, tak si zaměstnanci polepší. Dostanou víc peněz na výplaty, protože nebudou muset platit tolik daní. A když tedy dostanou víc peněz na výplatní pásce, netřeba jim přidávat na mzdě ze strany zaměstnavatele. A ti to tedy potřebují vědět co nejdřív (aby náhodou zaměstnancům nepřidali ze svého, když jim přidá stát). Můj ty bože, vypadá to, že opravdu ti zaměstnanci jsou dobří jenom jako ovce na stříhání jejich vlny. Ta starost, aby náhodou si nepolepšili víc než by bylo zdrávo, je k pláči. K pláči nejen nad zaměstnavateli, ale nyní i nad těmi Piráty. Nad modroptáky k pláči už bohužel dlouho.

Jako debil si rád popláču a to přesto, že už se mě superhrubá mzda netýká. Ale nad vejšplechty Pirátů a ODS se neudržím (smíchy).

Kapitola CXLIV.

Babiš je debil

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Tak Maláčová nazvala Babiše debilem. Protože nejsem Babiš, mě by to nenaštvalo. Ale říkat to ústy sociálně demokratické ministryně nominované za ČSSD do koaliční vlády o ministerském předsedovi je dost velká práce pro předsedu ČSSD. Je to na velké žehlící prkno a velkou žehličku. Napařovací.

Odmyslím se o žurnalistickém směřování České televize, která se za peníze státní i za poplatky od lidí se neochvějně propadá čím dále tím víc do bulvárních praktik nepříslušejících veřejnoprávnímu mediu. Toto směřování by stálo za samostatný komentář. Škoda je, že v etnickém panelu ČT se vyskytují lidé hluší a slepí. Poradní orgán zbytečnější, víc než zbytečný.

Ona paní Maláčová se jinak umí docela slušně mediálně prezentovat. Někdy mám pocit, že její osobou rozdávané peníze jsou pouze její zásluhou a někdy dokonce, že je snad dává ze svého. Nebo aspoň z peněz ČSSD. Kterých ovšem není moc, ale kterých bude po volbách ještě míň. Je s podivem, že přes všechnu usilovnou snahu se u voličů ČSSD propadá ve svých preferencích do hlubin politického zapomnění. Do společnosti KDU-ČSL a páně Kalouskovo TOP 09. (To bude ale trojka k pohledání!)

Nevím jak usilovně bude Hamáček žehlit a do jaké míry bude Babiš pohoršen. V každém případě by paní Maláčová si měla rozmyslet to, co říká na veřejnosti bez ohledu na to, zda je zapnutý mikrofon, či nikoliv. Dokonce si myslím, že své nejtitěrnější (nebo nejniternější?) myšlenky by neměla říkat ani doma ve špajzu. Mívají občas světlík.

To si myslím já, kterého paní Maláčová by klidně tak mohla titulovat. Ale na rozdíl od pana Babiše, já jí za to nestojím.

Kapitola CXLIII.

Francie

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Byl bych nerad, kdybych byl podezírán z toho, že schvaluji to, že se někdo rozhodne bodnout někoho do krku tak, že to nepřežije. Ani náhodou.

Nejím žabí stehýnka, nechutnají mě ustřice, ač jsem našel odvahu je ochutnat, a šneky beru jako roztomilý doplněk zahrady, ne jako záminku k výrobě paštiky.

Jsme zkrátka jiná mentalita, než mentalita francouzská. Máme jiné odlišnosti, nejen ty stravovací. Taky je pravda, že naši učitelé většinou nemají touhu ukazovat dětem karikaturu Duky klečícího před Pánebohem opatřenou bublinou s textem: "ano, chtěl jsem Bože něco poslat, že to bude virus jsem ale netušil...". Nikoho by to nepobavilo, nikdo by se tomu nesmál. A asi by nikdo někde nebrousil nůž.

Ve Francii je ale jiná situace. Je tam spousta lidí nekatolického vyznání. Lidí z bývalých francouzských kolonií, lidí vyznávající jiné náboženství a uznávající jiné hodnoty. Nejsou to většinou lidé druhé kategorie, jsou řádní obyvatelé této země. Mají své zvyky, své návyky. Asi i svá práva na klidný život. Jsou radikální v tom, když si z nich a z jejich víry někdo dělá legraci. Legraci, kterou já osobně nechápu, ale je to možná jen moje chyba. Útoky v minulosti na redakci tiskovin karikující jejich víru s několika mrtvými, by mělo být vykoupeno poznáním. Poznáním, že hlásat demokraticky lecos nemusí být demokraticky přijímáno všemi. Že získávání obživy má své společenské hranice, které nejde donekonečna zaštítit odkazem na možnost svobodně hlásat cokoliv. Jenom skutečně svobodná a silná demokracie je schopná akceptovat i to, že základní jistoty někoho jiného se nemají zpochybňovat.

Až to ve Francii pochopí, nebudou se tam vraždit učitelé. To si myslím já, ale je to možná názor debila.

Kapitola CXLII.

Quo vadis...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

No ano, druhá vlna je tady. Každá vlna nám něco odnese, to vlny dělají. Příboj je příboj a buší do zdí přístavu. Našeho ekonomického přístavu ve kterém jsme si zvykli na klidnou hladinou žití. Hladinu zvlněnou jen usilovnými vesly usilovnými politiky čeřící tu vodu na levé, tu na pravé straně člunu.

Jestli stála první vlna dost našich peněz, druhá bude stát možná míň, ale budou jiné ztráty. Ztráta zaměstnání, prosperity, víry v dobrou budoucnost. Přinese rozvrat společenský a zasáhne žití v rodinách. Rezervy budou pomalu a jistě tát na plotně inflace, snižování platů a úsporných opatření.

Objeví se různí spasitelé, různí věrozvěsti nabízející různá řešení. Nemalá část z nich bude sledovat jenom svůj prospěch. Řešení pro všechny se bude nacházet těžko. Tak těžko, jak těžko se bude hledat odvaha pro radikální řešení. Pro řešení, ke kterému zatím nemáme odvahu a nebudeme mít odvahu do té doby, než nám bude nejhůř.

A nejhůř nám klidně může být už při páté, šesté vlně nebo při jiných nám dosud neznámých vlnách, které se začnou vlnit i jinde, než třeba na čínském území.

Možná, že bude muset být nejhůř i jinde, aby to řešení prošlo. Protože když je jenom jednomu nejhůř, ti ostatní mu raději pomohou, než aby se také nakazili radikálním řešením.

Protrpíme si období zoufalého hledání peněz z unikající ekonomiky. Budeme hledat jiné možnosti získání financí například zdaněním podnikavců podnikajících na Aukru ve velkém bez IČA a tedy i bez daňového přiznání až po velké hráče, kteří sice mají IČO, ale daňové přiznání podávají v nám neznámých končinách. Zalátáme malé díry, ale radikální řešení to nebude.

Jedině možné řešení je, ke kterému bude odhodlána většina obyvatel. A to i v době, kdy většina obyvatel nechce chodit k volbám. Nechodí k volbám, protože je víceméně jedno, kdo je sedí v Konírně. Kdo sedí v Kramářově vile nebo v Lánech. Ale určitě by šli, kdyby se v referendu mohly řešit všechny záležitosti, nejenom některé. Mohli by třeba zrušit Senát, mohlo by se třeba odejít z uskupení NATO (velký Dramatik sliboval, že nikdy NIKDY už nebudeme v nějaké vojenské taškařici), zakázat daňové ráje, přinutit firmy podnikající na našem písečku tady na tomto písečku danit i zisky. Taky by se mohly radikálně probrat a zredukovat neziskové organizace, zredukovat počet krajů, zredukovat státní správu, počet zdravotních pojišťoven a zasadit se o jednotně vedené zdravotnictví vlastněné státem. Stanovit jasná a přísná pravidla a eliminovat tak 50 odstínů šedi naší ekonomiky.

Je jedno, která strana, které uskupení pochopí, že to je jediná cesta, jak z problémů ven. Nechat to na lidech, bez ohledu na to, která stranická vlajka vlaje na Kramářově vile.

Myslím si, že nebude hodně dlouho tak zle, aby se k tomuto radikálnímu kroku kdokoliv odhodlal. Do té doby budeme mlátit prázdnou slámu v televizních debatách, Sněmovně i v Konírně. Budeme kašlat sami na sebe (virus) i na politickou situaci. K naší škodě. Ke škodě všech debilů.

Kapitola CXLI.

Komentáře, které stojí za zaznamenání

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Vstal jsem dnes časně ráno, po kuropění nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Pochutnal si na sklenici vody se žlutočerně pruhovaným práškem, který beru pro to, abych nezapomněl během dne na příští prášky. Pustil počítač a jukly na mě dvě minuty nějaké paní, ale spíše slečny (nedokážu si přestavit, kdo by s ní chtěl sdílet televizní ovladač) pod názvem 

Mělo být líp, ale je jenom hůř. Tak čau, Andreji!

Že je protestantka, ale asi není pravda, spíš to vypadá na katolické zaměření, když koketovala s plátkem zvaným Lidovky. Moc se mi líbilo taky tvrzení, že její práce v Seznamu (proboha, tam jsou ale přeci jen a pouze žurnalisti s velkým "Ž") je na nějakém pomezí žurnalistiky. 

Já mám meze rád, ale jenom na jaře, na podzim je už přeci jenom na nich chladno, ale pomezí žurnalistiky..?? To musí být terno, tam spočinout. Z jara to hned zkusím. To pomezí.

Třeba do té doby už debilem nebudu. Ale jsem rád, že někde existuje někdo, kdo mě nahradí.

CXL.

Tak ne 819 milionů ale pouze 777 milionů korun. Tak ne deset let za katrem, ale pouze tři roky 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Uprostřed řeky našeho života, kdy stojíme po kolena ve vodě plné covidové nákazy s dvojitou rouškou zakrývající naše čelisti a nosní dírky nám unikají ostrůvky průšvihů plující kolem nás už mnohé roky.

Nejnovější výrok soudu snížil "pochybení" při nákupu letadel Casa z 819 milionů na pouhých 777 milionů a trestní sazbu snížil u hlavního viníka Vlasty Parkanové (TOP 09, KDU-ČSL) z deseti na pouhé tři roky. 

Kauza CASA: Státní zástupce zmírnil kvalifikaci skutku Parkanové

Nemaje právního vzdělání tomu nerozumím. Když milovník vína si nesl domů výslužku v krabici, dostal za nějakých mizerných pár milionů větší flastr. Ovšem taky nebyl členem TOP 09 nebo KDU-ČSL.

Vyšetřuje se už tak dlouho, že ta letadla už pomalu nebudou lítat, ovšem mnohem horší jsou závěry, které z této situace plynou.

• neumíme dokázat evidentně předražený nákup, takže naši kriminalisté dostatečně dobře nepracují
• soudy jsou bezradné a neumí rozhodnout a soudní projednávání se vleče roky a roky
• někdo v klidu nerušeně sedí dál za armádním stolem s výložkami opatřenými zlatými hvězdami v zlaté zahrádce a nerušeně může nakupovat dle osvědčeného - neodhalitelného receptu další předražené vojenské potřeby od kvérů až po Pandury

Když jsem si přečetl větu uveřejněnou v trestním spisu, tak jsem si uvědomil, že asi opravdu jsem debil.

V trestním spisu stojí, že Parkanová se chtěla nákupem letounů zalíbit tehdejšímu premiérovi Mirku Topolánkovi (ODS), který ji prý chtěl odvolat z funkce. 

Kauza CASA: Kalousek se u soudu zastal exministryně Parkanové

 Nadbíhat Topolánkovi za takové peníze, to musela být vášeň jak hrom. A to nebyli ani spolu v jedné straně.

Kapitola CXXXIX.

Tu situaci jsme už zažili 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Nebudeme si nic nalhávat, jde z tlustého do tenkého. Velký počet těch škodlivých škudibílů v nosních dutinách, jakož i v krvi naší populace - neustále roste a roste. Těžko se prognostikuje, co bude zítra, v pondělí, za týden. Jak moc či málo budeme kašlat, roušky maje, nemaje. Co bude, neví vláda ani odborníci. Ale ví to opozice a navíc ví, co se mělo nejen dělat v minulosti, co se má dělat nyní a co se má dělat v budoucnosti. Ale nechce ani strašit, ani znejisťovat. Slibuje ovšem, že až to skončí, tak se do toho opře. Nejen hlasováním o důvěře, ale hlavně zpochybněním všech učiněných vládních kroků. Vypracováním dlouhého seznamu chyb, pochybení, špatných a pomalých rozhodnutí. Opozice tajně doufá, že najdou podporu v lavicích nerozhodných, covidem nakažených a nalomených poslanců.

Při tom v našich končinách situace, kdy národ nevěděl, co bude dál, jak a co má dělat, je z historických dob dobře známa, popsána a dochovalo se o tom svědectví až do našich dob.

Ano, když bylo nejhůř, sebrala se nepočetná delegace z tehdejšího hrazeného oppida a navštívila kněžnu Libuši. Ta naštěstí viděla budoucnost v růžových barvách a dokonce i viděla na úsvitu dějin velké město, živě pulsující, životem kypící. Možná, že viděla i tramvaje a metro a početné kavárenské stolky. To všechno viděla mezi zapíjením kvasu a zobáním houbiček s tenkou nožičkou.

Nepodezírám naši opozici v čele s budoucím premiérem profesorem Fialou, že by zobala houbičky, i když některé jejich výroky by tomu nasvědčovaly.

Protože jsem debil, tak nevím, co bude dál, možná, že bych měl začít něco zobat. Nevím ale co, když se u nás lentilky už nebudou vyrábět.

Kapitola CXXXVIII.

Sbohem pane Vystrčile, sbohem modrý Senáte 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Tak se pan nejvrchnější senátor Vystrčil se už nemusí bát, že ho nahradí nový senátní kůň ze stejné stáje - "čerstvá" senátorka ODS paní Němcová. 

A že to pan Vystrčil neměl po výletu na Taiwan jednoduché, a jeho křeslo se kymácelo, to je fakt. 

Ne všichni senátoři horlivě tleskali záměru uskutečnit výlet na Taiwan a navíc hodně senátorů trpělo svíravým pocitem, že po zesnulém panu Kuberovi pan Vystrčil není dostatečně dobrá náhrada. A určitě to (trochu, víc, nejvíc) vadilo i ODS, takže povolali do senátní zbroje osvědčenou, mediálně známou i politicky obratnou paní Němcovou. Takže nyní je paní Němcová v Senátu, pan Vystrčil balí kufry, knihy, ponožky, fotografie atd. atd. 

Paní Němcová ovšem vybaluje své propriety zbytečně, strategický záměr ODS asi určitě nevyjde.

Není naděje, že by se nejvrchnějším senátorem mohl stát někdo, kdo není z nejpočetnější senátní strany. Tak daleko až tolerance a souznění jednotlivých stran nesahá. A v situaci, kdy Senát již není blankytně modrý a vlajka s ptákem hrdě nevlaje nad senátními lavicemi v jasné přesile, jsou karty rozdány. Povlaje jiná vlajka a modrý pták bude pouhou vzpomínkou na dobu netušených rozletů.

Takový je život, a život je změna. To si myslím já, a pokud se mýlím, tak jsem debil.

Kapitola CXXXVII.

Nechvalme je - a už vůbec ne všechny 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Docela si vážím názorů blogera Pavla Ďurana, (velká karma a hodně čtenářů, kam se na něho hrabu), ale musím konstatovat, že jeho přání je sice otcem myšlenky, ale otcem s bílou holí a naslouchátkem bez fukčních baterií. Navíc s coronavirovým symtomem ztráty čichu.

Pochvalme je - a pochvalme všechny

Já to chápu, z místa jeho trvalého bydliště do kadlubu politického dění (kavárenské Prahy) nedohlédneš. Brblání opozice ke všemu navíc nedoslechneš, vůni kávy neucítíš. Ovšem považovat mlčení opozice za projev souhlasu s kroky řešení současné situace za něco, za co se má poděkovat, je zavádějící. Jednak to mlčení není souhlas, ale nedostatek opozičního času, kdy špičky opozice se musí výhradně věnovat tomu, jak uplácat krajské opozice bez hnutí Ano. Obzvlášť v těch krajích, kde hnutí Ano zvítězilo. A za druhé opozice není zas až tak naivní, aby veslovala na opačnou stranu, když coronavirový vítr žene loď pod plnými plachtami nežádoucím směrem.

Jen co přestane trochu foukat a nadouvat plachty (počítám pokles tak pod 738 případů denně), tak se ukáže, že opozice je zakleknuta ve startovních blocích a připravena (poděkování - nepoděkování) veslovat svým směrem. Nejen, že bude poukazovat na každou korunu utracenou v této době, ale navíc ještě bude vytvářet dlouhé seznamy těch, kteří nedosáhli na utracené koruny. Budou defilovat veřejným prostorem postižení čističi bot živící početné rodiny, střihači růží podporující sirotky v Horní Voltě a chovatelé krokoušů na luxusní kabelky. A další a další obskurní povolání trpící nedostatkem oběživa i bitcoinů. Ti všichni dle opozice mají mít nárok na odškodnění jejich finančních ztrát, ovšem bez toho, že by se prohluboval schodek rozpočtu. Jak na to opozice sice nebude vědět, ale zato ví přesně, že budeme muset zadlužit zase i nenarozené naše budoucí děti a že nebudeme mít dostatek financí na nezbytné věci budoucna, jako je vojenská výzbroj našeho ohroženého státečku či na kapesné pro migranty. A to vládě neodpustí a neodpustí.

Jediné pozitivní bude ticho kolem faktu, že důchodci dostanou "volebních" 5 000, protože už je po volbách. A Fiala (určitě a neochvějně) blíž k tomu, aby se stal, jak tvrdí, novým premiérem.

Takže shrnuto, podtrhnuto. Jsem debil a opozici neděkuju. Pavle, promiň.

Kapitola CXXXVI.

Co je možno v chrupu míti

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Maláčovou má v zubech celý parlament 

No, řeknu Vám, to jsou zvěsti. Maláčovou v zubech má prý celý parlament. Tedy domníval jsem se, že parlament má v zubech mosty, náhrady, bílé plomby, ty bohatší třeba i zlato, ale že by tam měly Maláčovou, to jsem si nevšiml. No když ji nemají v zubech, tak ji mohou mít třeba na talíři nebo v zádech. Ale je to jedno. Určitě jedno.

Ona paní Maláčová je docela mladá, takže jí její věk omlouvá. Nikdy by to co navrhla, nenavrhla, kdyby byla starší. Hned by si totiž vybavila, že svého času Rádio Tirana, takto oficiální rádio socialistické Albánie, do celého světa opakovaně hlásilo, že jedině v Albánii a v ČLR budují socialismus a jsou na cestě ke komunismu. 

A dokládali to pro ty méně chápavé příklady z albánského života.

Jeden z těch příkladů byl ten, že ani prezident, ředitel albánských vlaků, nebo zpěvák albánských hitů nemůže mít větší plat, než pětinásobek průměrného platu v zemi. A že, pokud i víc vydělá než onen pětinásobek, že mu ten převis nepovoleného výdělku v rámci socialistické revoluce odeberou. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda z té odebrané sumy se musely platit členské známky nebo známky albánského ROH.

Takže mně osobně nevadí platy našich ústavních činitelů, zda jsou mravné, nechť posoudí jiní. Ale vím, že existují "manažeři" státních podniků, kteří mají podstatně víc peněz na výplatní pásce než třeba prezident. A ještě i zlatý padák. Na přilepšenou. Na odchodnou. Nejhorší je, když dostávají víc než slušný plat, navíc padáček a ještě za sebou nechají totální spoušť. Hušákovsko Tvrdíkovskou.

Ještě že jsem debil, takže nemusím si nic vymýšlet, mně stačí si pamatovat.

Kapitola CXXXV.

Zmrazení mezd našich ústavních činitelů 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Tak jsem se dočetl, že by se snad mohly zmrazit platy našich ústavních činitelů. Hezká myšlenka, sice to moc peněz nepřinese, ale je to gesto. 

Ovšem ODS a TOP 09 (Totálně Odepsaná Partaj), že ne, že se to nebude projednávat ve zkráceném režimu, tedy z jedné vody na čisto, ale normální cestou, to je hezky druhým i třetím čtením. Jednak se tím zachrání dva měsíce bez zmrazení a jednak, ve druhém čtení, kdy se může diskutovat nad meritem věci, se diskutovat bude. Třeba, že by se ty platy měly zmrazit na rok, ale Babišovi a Zemanovi na dva. Nebo že by se nemusely zmrazit těm ústavním činitelům, kteří prokáží, že byly letos (nebo někdy jindy) na Tchaj-wanu. Nebo by se nemusely zmrazit mzdy těm, kdož si přinesou potvrzení od manželky, že nevaří na řepkovém oleji. A ještě by byla možnost ve třetím čtení k tomuto návrhu přidat nějaký ten přílepek. Jako že když vyhraje ANO volby do Parlamentu, tak mzdy se naopak ještě sníží, když se umístí ODS na druhém místě, tak se mzdy odmrazí a když ODS volby vyhraje, tak že se mzdy nejen zvýší, ale navíc se ještě doplatí zpětně. To aby bylo naznačeno, kdo to myslí s lidem dobře a kdo myslí i na ty ústavní činitele, kteří byli donuceni za vlády ANO strádat. 

Já akorát nevím, jak velký musí být ten mrazák, do kterého se ty mzdy vejdou, dojde-li k jejich zmrazení. Počítám, že dost velký.

Ještě mám strach, takový debilní strach, co se stane s tím mrazákem, když se třeba se vypne proud. No řekněte, to jsou starosti, co?

Kapitola CXXXIV.

Smysluplná diskuse

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Tak jsem si četl na Seznamu článek, abych byl obrazně v obraze v dnešním švitoření našich dělníků slova (žurnalistů) a přečetl jsem si i diskuzi k článku s nadpisem 

Vládní restrikce tvrdě zasáhnou i zájmové kroužky

Nějaká Maryana Kohutych, Plzeň píše:

... nic nemůže přetrhnout Boží řízení, varuji se reptání a nestarám se tolik o budoucí věci, jak co bude, ale mám za to, že vše bude tak, jak Bůh chce, a nic se nestane proti jeho rozhodnutí. Vždyť on říká, že z jeho ruky se nikdo nemůže vytrhnout. Ano, mám za to, že nejmenší kuchtík přizná, že by nemohl husu upéci, kdyby mu ji Bůh nedovolil péct, a dokonce ani nejmenší peříčko by ji nevytrhl. Proto milý Spasitel posiluje ...

... problém je, že jsem si připadal jako debil. Tedy po přečtení těch řádků toho diskuzního příspěvku. Já vím, že jsem debil, ale nepřipadám si tak. Připadám si jako debil, když ze mě někdo debila chce dělat. Vehementně dělat. A to je tento případ. Já chápu tu paní (určitě klečící pravidelně každý večer a modlící se za spásu celého světa, tedy i za mou spásu, možná, že i za mé rozumové prozření). To je chvályhodné. Ale, proboha ( mého i jejího), proč to píše v diskuzi k článku o zájmových kroužcích? Ledaže by se jednalo o nějaký kroužek vaření pořádaný církví, to bych pak chápal. Ale nezdá se mi to. Asi to není ten pravý důvod. Spíš vidím důvod, nutkání, za každou cenu sdělit svůj názor, vykřičet ho celému světu napospas - i když je to křičení v nepatřičných souvislostech. Asi tak, jako když naši osvícení a pravověrní pisálkové napíší pod článek o bojích v Horním Karabachu, že za to ostřelování může Babiš. A ještě i ten odvolaný ministr zdravotnictví, co chtěl, aby se nosily roušky a že na jeho slova, že došlo. 

Čtenáři, máme demokracii, vyber si, udělej si názor.

Já nemusím, já jsem debil.

Kapitola CXXXIII.

Hit těchto dní

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Tak nevím, jestli se pan doktor nespletl. S NEDĚLNÍ CHVILKOU POEZIE přicházím v úterý. A to jsem, já debil, ty verše v neděli skutečně vyplodil!

Covide, covide snad jednou tě ubyde

Koalice se budou moci svobodně tvořit

Lidé se nebudou covidem mořit

Za lobing Rittigu díky

Konečně máme od Italů fíky

A fotbalisti plné ochozy

V senátu významné prohozy

Němcová Vystrčila nahradí

Je to přání Hradu i podhradí

Takže covide díky, odešel si včas, odešel jsi dnes

Snad konečně vládnout všude bude ODS.

Nebo ne, covide...?

Kapitola CXXXII.

Nezákonný odposlech jedné povolební schůze TOP 09 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

TOP 09 na Vysočině bude žádat u soudu přepočítání hlasů. Podle oficiálních výsledků jí chyběl jeden jediný hlas k tomu, aby se do krajského zastupitelstva dostala. Její voliči ji už v noci po sečtení hlasů informovali o nesrovnalostech ve výsledcích, které sami objevili. 

TOP 09 napadne volby na Vysočině

Předsedající: Tak o jeden, jeden, pitomý hlas, nebudeme mít jediného zastupitele na radnici!!!

Korda: A co to pro nás bude znamenat?

Předsedající: No, co, co. Jednak jsme to Karlovi slíbili, že bude tutově zvolen a jednak, když tam Karel nebude, tak nebudeme vědět, co se na radnici děje!!!

Vondráčková: Tak měla jít Pažoutová volit a Karel tam mohl být!!!

Předsedající: Pažoute, proč tvoje stará nebyla volit?

Pažout: Bylo jí blbě, seděla na záchodě a nikam jít nemohla!!! Něco hnusného asi snědla.

Vondráčková: Pažoutová byla vždycky cuchta, a když nemohla jít volit, tak si mohla zavolat někoho s volební urnou.

Pažout: Na záchod si telefon nebere!!! A vůbec, nechte Pažoutovou Pažoutovou a pojďte řešit, co s tím.

Vondráček: Necháme přepočítat hlasy, co jiného. No a když to bylo dobře, tak to půjde Karlovi říct Pažoutová, že to pro... tento, tu jeho šanci... a že tedy bude muset dál chodit do práce. A když se ukáže, že to blbě spočítali, tak tam Karel bude sedět.

Vondráčková: No a když bude chybět víc hlasů než jeden?

Předsedající: No tak zpochybníme celé volby, když se to sčítalo dvakrát a pokaždé byl jiný výsledek, tak to chce nové hlasování.

Čičmunda: To asi neprojde !

Předsedající: Čičmundo, tady ve straně tě máme na to, abys jako právník nám řekl, jak by to mohlo jít, ne jak by to jít nemohlo.

Čičmunda: Když si neumíte uhlídat jednu ženskou, tak kvůli tomu nemusíte po mně chtít nějaké zázraky. Kdybych uměl dělat zázraky, tak jsem ve vedení strany KDU-ČSL a ne v Topce.

Předsedající: No tak, necháme toho, pojďte to spláchnout. Nechávám o návrhu hlasovat. 

A šli to spláchnout. Já debil jsem to vyslechl, ale netušil jsem, že se jedná o tolik, když se jednalo o jeden hlas Pažoutový.

Kapitola CXXXI.

Myšlenkové, matematické a prognostické hrobečky, ty volební nevyjímaje 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Poslední dobou mám takový neobytný pocit, že dochází k přezbrojování. Ke změnám v taktice útoku na Babiše jako takového. Projevuje se to tím, že se přestává zdůrazňovat, za co všechno může Babiš a přesouvá se to na to, za co může celá vláda. Jenže dochází k matení pojmů, nejen myšlenkových, ale i matematických.

Hrobeček první, a to C-19. Nikdo se nesnaží zdůraznit, že když se bude dělat málo testů na tento fenomén doby, tak číslo nakažených vztažených k počtu testů bude neskutečně vysoké, protože se budou testovat jenom ti skutečně a hodně nemocní a s jednoznačnými příznaky. S vyšším počtem testovaných se sice podchytí více nakažených, ale budou to nakažení s méně závažnými příznaky. Prakticky řečeno, pokud zítra bychom dokázali za jeden den otestovat celou republiku, tak bychom zjistili malé procento nakaženého obyvatelstva. Takže závěr je takový, testujme jen takové množství lidí, aby ta čísla nevedla k vystrašení celé populace a k neuváženým ekonomickým a společenským krokům.

Hrobeček druhý, a to rozpočet letos, příští rok, roky příští. Pokud se opozicí aspoň trochu přiznává, že letošní schodek rozpočtu byl nutný (nebude 500 miliard, ale to není důležité), tak se zdvihá významně opoziční obočí nad rozpočtem na rok 2021 s plánovaným rozpočtovým schodkem někde kolem 300 miliard. Opozice ovšem nezdůrazňuje, že řádově 150 miliard tohoto schodku jde na vrub zrušení superhrubé mzdy a zrušení daně z prodeje nemovitosti. A už vůbec nezdůrazňuje, že jsou to peníze, které se zadními vrátky vrátí do ekonomiky. Neskončí ani na účtech zahraničních společností ani v daňových rájích. Takže skutečný schodek bude někde kolem 150 miliard - a to je přijatelné, při všeobecném poklesu evropské ekonomiky.

Hrobeček třetí,  a to volební. Po zveřejnění výsledku voleb se ukázalo, že strana nejčastěji zvaná na všelijaké oficiální i obskurní besedy - TOP 09 skončila s volebním výsledkem na hezkém, dvanáctém místě (mohlo by se říct tuctová strana, tuctový výsledek) a to ještě byla vyztužena voliči ODS, kteří ze soucitu s ní v některých obvodech kandidovali společně. Pád této strany začal šlechtickým pospáváním v poslaneckých lavicích, vstřícným příznivcem veselé vody Kalouskem a sličnou Pekarovou s Adamovou. Nebude to dlouho trvat a potká se s těmi stranami, které jsou už na onom světě politických ambicí. Může je těšit pouze fakt, že se tam potkají se zaniklou stranou Přátelů piva. Budou si rozumnět.

To si myslím já, který ve své prostotě rád navštěvuje klidná místa, jako jsou hřbitovy. My debilové máme ticho (po pěšině) rádi.

Kapitola CXXX.

Naše dobré soudy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Třeba já si myslím, že máme opravdu dobré soudy. Samozřejmě vím, že soudci nejsou roboti a mohou někdy, zcela výjimečně, rozhodnout ne zrovna úplně správně. A taky si myslím, že není jedno, zda soudí muž, nebo žena soudkyně. Samozřejmě, že soudí oba podle stejných zákonů, ale přeci jenom, někdy a vyloženě zřídka, se může stát, že přeci jenom, když odsouzený je sympaťák, nebo vyložený fešák, že soudkyně přimhouří jedno soudcovské oko. Nebo taky třeba ne, když ten delikvent se podobá jejímu ex manželovi, který jí hanebně opustil. Těhotnou a navíc s nezaplacenou činží na příští měsíc. Nebo když soudí muž a delikventka mu silně připomíná nemilovanou tchýni. 

To se může stát a jeden se nediví, že soudce či soudkyně v takovém to případě nějaký ten měsíc za katrem přihodí. Ovšem jedná se o politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let. Jsou to takové bílé vrány naší soudcovské mašinérie, takové nepodstatné malinké šlápnutí vedle na cestě spravedlnosti.

A tak vítám, že byl osvobozen Rittig a Nečasová a byli zbaveni veškerého nechutného podezření z nějakého nečestného chování či přímo spáchání ošklivého skutku. A nedivil bych se, kdyby i požádali o nějaké to odškodnění za nactiutrhání, snížení společenského postavení a utrpění psychické osobní újmy.

To si myslím já, ale jak říkám, já jsem debil.

Kapitola CXXIX.

Poperu se za Vás!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.        

Byl jsem v Matce měst nechat si vyrvat několik zubů. A ještě k tomu, když jsem se vracel s bolavou sanicí (ovšem předpisově zarouškovanou), ujel mi vlak. O jednu minutu. Naštěstí k nám jezdí každou půlhodinu. Zrak mně padl na balík tiskovin s černou vlajkou v záhlaví. 

Pirátské listy.

Téměř celý tiskopis zdarma se povalující v nádražní hale (místy barevný) byl o Adéle Šípové, kandidátce do Senátu za obvod Kladno. Hned úvodní charakteristika usměvavé kandidátky byla báječná. Advokátka, matka pěti dětí a cyklistka. To vše hned u titulku: 

Poperu se za Vás.

Hned jsem si představil, že se klidně popere. To by bylo, aby jí nedej Bože někdo zažaloval, že mu nakřápla budku, když se za mě prala. Od toho studovala práva, aby se z toho vysekala. Pět dětí je záslužný počin. Je potřeba víc a víc malých bukanýrů. Navíc, když mají skvělou perspektivu, že budou moct s maminkou ve volném čase bicyklovat v ekologické krajině Kladna (Díky, pane Stehlíku, za zrušení závadných a kouřících hutí Poldi Kladno!!!).

A dál, řádek za řádkem, samá pozitiva. Samá chvála od lidí, kteří ji důvěrně znají od narození, samá pozitivní hodnocení od lidí, kteří ji zahlédli jednou v autobuse. Vzorný, vzorově vzorný příkladný život. Divím se, že po ní nechňapla KDU-ČSL. V jejich řadách by měly být světice, ne v řadách Pirátů. Pak by jim nemusely klesat preference u voličů. Tři, čtyři takové světice a mohli by mít už za rok vládní křesílka.

A tak jsem se prokousával (těmi zbylými zuby po rozsáhlé resekci) stránkou za stránkou, samá chvála, taková růžová cukrová vata v tiskové podobě.

Nebudete mi věřit, že přeci jenom jsem našel v jejím životopisu na stránkách Pirátských listů jednu velkou nepochvalnou černou charakterovou skvrnu. Možná, že je to pro někoho klad, pro mě je to ovšem absolutně nepříjemný fakt. Pochlubila se, že sama založila PĚT neziskových organizací. Do prkýnka, to je jí málo těch 130 000 stávajících neziskových organizací? To musí zakládat ještě nějaké další a DALŠÍ. Pokud to udělá každý člen Pirátů, tak nám jich přibude dalších 5 000.

Možná, že jsem debil, ale rozhodl jsem se už kvůli těm neziskovkám, že jí volit nebudu. Možná taky proto, že ve volebním obvodu Kladno nebydlím.

Kapitola CXXVIII.

Telefon poslance s jeho mluvčím 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.        

Tento telefonní rozhovor se nikdy neuskutečnil. Jeho obsah a postavy v něm vystupující jsou fikcí autora tohoto blogu a případná podobnost s reálnými postavami je tak čistě náhodná...

Mluvčí: Šéfe, haló, šéfe, právě odešli!

Poslanec: Kdo odešel?

Mluvčí: Novináři!

Poslanec: A co chtěli?

Mluvčí: Jako vždy znát Váš názor.

Poslanec: Snad jsi jim neřekl, proboha, pravdu?!

Mluvčí: Jsem mluvčí, ne blázen, samozřejmě, že ne!

Poslanec: A co jsi jim tedy řekl?

Mluvčí: Neřekl jsem jim vůbec nic.

Poslanec: To je chyba, teď si něco vymyslí...

Mluvčí: Nevymyslí...

Poslanec: Ale jo, vymyslí, hlavně aby to nebyla pravda.

Mluvčí: A když bude?

Poslanec: Tak to bude katastrofa, to budu muset kandidovat jako nezávislý.

Mluvčí: To nemyslíte vážně - víte, co to znamená!

Poslanec: Nevím.

Mluvčí: Že si budete muset zaplatit kampaň sám.

Poslanec: To by byla úplná katastrofa. Zatracený volby...

Kapitola CXXVII.

Zbytečné dostihy zdravotních pojišťoven 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Normálně bychom se dívali na reklamy na půjčení peněz. V tomto období je ovšem nejdůležitější vetřít se do přízně televizních konzumentů nekonečných seriálů s nabídkou ke změně zdravotní pojišťovny. Změníte-li pojišťovnu, dostanete letos lecos. 

Naštěstí ještě nenabízejí nový kyčelní kloub v akci (druhý úplně zdarma), nebo ledvinu se slevou.

Jen ti skutečně natvrdlí pojištěnci se domnívají, že ty zdravotní pojišťovny mají enormní zájem o naše chatrné zdraví. Opak je pravdou. Jde jim o udržení postů ředitelů, náměstků, vedoucích pracovníků, přepážkových čičmundů, štíhlonohých sekretářek a honosných budov. Vozidel k osobnímu využití, platů a odměn.

Na omezeném písečku řádí sedm zdravotních pojišťoven a tahají se o každou spřízněnou duši, která bude vlastnit jejich kartičku. Protože jenom dostatečný počet vydaných kartiček jim zajistí ty dlouhonohé vstřícné sekretářky.

Je s podivem, že v lidsky početnější masarykovské republice stačila pro všechny pojištěnce jedna zdravotní pojišťovna. Nemluvím ani o menším počtu sekretářek a čičmundů, a to v době, kdy nejrychlejší počítadlo byl sčot (pravda, v našich krajích neznámý vynález předkompjuterového období).

Takže klidně se přeregistrujte do pojišťovny, která vám toho nabídne co nejvíc. Stejně budete u všech pouze objekt zájmu o zachování jejich bytí. 

To si myslím já, nemocný debil.

Kapitola CXXVI.

Virus nevirus, bude se to muset řešit 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Ano, ano, nelze zavírat oči, natož spát na vavřínech, který ostatně žádným dobrým polštářem asi není. Vrací se ten problém jako bumerang a to zatím s netušenou, ale o to větší naléhavostí. Tak velkou naléhavostí, že se to opět stává důležitým námětem přemítání bruselských poslanců hnaných jejich vládami do vášnivých diskusí.

Zvláště za situace, kdy Turecko má pocit, že pevně drží Evropu pod krkem a požaduje další nemalé peníze za zadržování migrantů, převážně muslimů, na svém území. A Evropě se tato kravata nelíbí. A není se co divit.

Je evidentní, že migrační vlna se jen tak nerozplyne. Jaké je tedy řešení, když názory se různí.

Především se musí sjednat pravidla a zásadně stanovit, že

• nelze trpět nelegální migraci, podporovanou byznysem převaděčů,
• nelze donekonečna zavírat oči nad faktem, že velký a nepravděpodobný počet migrantů přišlo o osobní doklady,
• je bezpodmínečně nutné uzavřít hranice a zásadně vracet migranty do zemí, ze kterých nelegálně přišli,
• v zemích, ze kterých se rekrutují migrační vlny, plošně rozšířit informaci, že v cíli jejich snažení se budou muset naučit jazyk, budou muset pracovat a budou jim poskytnuty pouze základní nezbytné prostředky pro přežití, navíc pouze na omezenou dobu. Porušení pravidel a zákonů EU bude mít za důsledek neposkytnutí azylu,
•  legální migraci umožnit omezenému počtu žadatelů za podmínky a záruky jejich integrace jak pracovní, tak společenské.

Dobře placení poslanci v EU by měli prosadit a odhlasovat takové zásady a taková migrační řešení, aby migrační vlny nepoškozovaly hospodářský a společenský život v evropském prostoru. Pokud se nedohodnou, nestanoví přijatelné podmínky řešení problému pro všechny státy, tak ať uvolní místo jiným. Nemají tam co dělat. 

To si myslím já, debil.

Kapitola CXXV.

Svět přišel o druhého velevýznamného revolucionáře 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

O prvního významného revolucionáře přišel svět úderem cepínu do revolucionářovy hlavy. Lev Davidovič neměl hlavu dostatečně tvrdou a úder nepřežil.

O druhého skutečného a nefalšovaného revolucionáře bohužel přišla naše veskrze demokratická republika v těchto dnech. Zakladatel Milionu chvilek Mikuláš se rozhodl, že jeho místo je a bude v politických škamnách (pochopil jsem to tak, že hodlá nahradit svůj dosavadní průměrný plat platem poslaneckým...)  a báječně fungující firmu předal nové výkonné ředitelce Marii Jahodové. 

MILION CHVILEK SE MĚNÍ. ZAKLADATEL MIKULÁŠ MINÁŘ MÍŘÍ DO POLITIKY

Moje maminka říkala, že každý je nahraditelný, já k tomu vždy dodával, že někteří jen těžko. A bohužel musím konstatovat, že odchodem Mikuláše nám vznikne těžko nahraditelná, revolučně osobnostní díra.

Vždy se mi líbilo, s jakým šarmem uměl organizovat protesty, jak dokázal přesvědčit lid, aby v hojném počtu se účastnil protestních shromáždění proti obecnému nepříteli Babišovi. Jak uměl zorganizovat tyto politické seance od zajištění parkovacích míst pro autobusy z daleka i blízka, jak trasa průvodů byla lemována občerstvovacími stánky pro hladové a žížnivé, mobilními záchůdky (zdarma) pro potřebné uvolnění emočních tekutin. Rovněž bylo zajištěno i vzorné ozvučení prostranství, nezřídka opatřeným i velkými obrazovkami se zvětšeným obrazem pro ty vzadu. Nebo pro ty, co si nechali doma brýle, eventuálně dalekohled.

Co naplat, rozhodl se odejít a nikdo neví, nakolik budou úspěšné další kročeje v jeho stopách.

Já debil si myslím, že nebudou úspěšné, ale to si nechám raději pro sebe.

Kapitola CXXIV.

Matematický analfabet

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Dneska jsem pochopil, jak je důležité být matematický analfabet. Přímo životně důležité. Mají jednodušší život a nemusí se čílit, jako se občas musím čílit já. 

Chápu, když matematický analfabet je dítě vyžadující inkluzivně asistenta. Nechápu ale, jak může být matematickým analfabetem někdo, kdo má vysokou školu. Navíc vystudovaný obor žurnalistika. V dnešních televizních zprávách jsem viděl souhlasné pokyvování reportéra nad faktem, že bude potřeba zdražit pečivo, protože se zvedla o 200 Kč cena za tunu potravinářské pšenice.

Ceny pšenice jsou v současnosti o 200 korun za tunu vyšší než loni a zřejmě dál porostou. Proto mlýny zdraží své výrobky, což se promítne ve zdražení chleba a pečiva. V tiskové zprávě o tom v úterý informoval Svaz průmyslových mlýnů ČR.

To znamená zdražení jednoho kilogramu mouky o jednu pětinu koruny. Matematicky vyjádřeno 0,2 Kč. Dejme tomu, že na výrobu jednoho rohlíku o váze 43 g  je zapotřebí 40 g mouky. Je jí potřeba míň, ale čert to vzal (myslím toho žurnalistického čerta). Takže jeden rohlík se prodraží lidsky vyjádřeno o nula nula prd. Matematicky vyjádřeno o 0,008 Kč. To je o necelý halíř. Pokud tedy platí, že halíře dělají talíře, tak by měli pekaři zdražit o jeden halíř.

Já, protože jsem debil, vím, že zdraží o víc, a to jenom proto, že nemáme halíře.

Kapitola CXXIII.

Politický skokan voleb pan prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Množí se výroky páně profesora, že budoucí premiér ČR bude jeho maličkost. Kdyby se jednalo o soutěžní politické klání, stal by se bezesporu skokanem roku. Přeskočit ziskem volebních hlasů hnutí Ano a Piráty, to by byl heroický výkon. I když, podle mého názoru by se to klidně mohlo stát, pokud by se například

• Babiš nakažen Covidem-19 a psychicky zhroucen trpěl ve vojenské nemocnici. Bartoš by rezignoval na kormidlování Pirátů s tím, že se o něho musí nyní postarat a léčit ho hraním na varhany, což ovládá jako jeden z mála politických činitelů...

• Pan profesor získal třeskutý politický materiál od zpravodajské agentury neznámého, ale spřáteleného státu, dokazující společné úlisné jednání čelních představitelů Ano a Pirátů spočívající v tom, že otevřou dveře dokořán všem migrantům a poskytnou jim bezpracnou apanáž ve výši průměrného platu v roce 2020...

• Hnutí Ano nakazilo hektolitry řepkového oleje Covidem-19 a Pirátská strana ho nezištně zdarma distribuovala všem sirotkům, vdovám, válečným veteránům, romským rodinám, voličům Okamury a všem Pekarové-Adamcové příznivcům...

• Babiš podporován Bartošem vyhlásil válku nejen Číně, ale i USA a založil na našem území NIVU (Novou Islámsko Vatikanskou Unii)

Já debil si myslím, že se žádný takový scénář neuskuteční. Takže pan profesor nebude skokan roku, ale pouze trapný pěšák. Nebyl by trapný pěšák, kdyby nevykřikoval, že bude skokan.

Kapitola CXXII.

Hospody zavřou ve 22 hodin 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Někdy nemohu dospat. Straším, chodím po bytě. Snažím se netřískat pánvicí na míchaná vajíčka, zavírám potichu lednici, kde mám vajíčka i slaninu. Rajčátko a okurku na ozdobu. Gumorohlík mám naštěstí v zcela tichém, nešuštivém igelitovém pytlíku. 

Cítím se nesvobodně omezen nočním klidem. Ještě že nemusím nosit po bytě roušku. Možná, že kdyby se v mém bytě vyskytoval ještě jiný ranní strávník, že bych ji musel mít. 

Minimálně tu jednorázovou, kterou všichni používají opakovaně.

Raději se vydám plíživě a přískoky ven mimo domov, ve kterém nesmím v noci a dokonce ani nad ránem dupat. Nejen to, ještě nesmím chrchlat, kýchat a pouštět rádio, telku a poklice na zem. Půjdu do nejbližší hospody za ranního kuropění ranním svěžím vzduchem. Hlasitě zahlaholím na personál dobré a ještě lepší jitro (děkuji pane Nepile za každou Vaší větu) a bujaře a patřičně nahlas si objednám míchaná vajíčka s čerstvým pivním rohlíkem a pivsona s pořádnou čepicí.

Určitě si myslíte, že jsem debil. Ale mýlíte se. Virus nevirus, když budete mít kratky zobák, čerstvě vyfáráte, tak ta vajíčka Vám v šest hodin ráno udělají. A taky natočí takových pět, šest piv.

Ministr, který ty ranní osvěžovny zakázal, už není ministr. Ten nový ministr to určitě neriskne. Raději zavře hospody v deset večer. Je nový a nechce rychle skončit. 

Kapitola CXXI.

Předvolební kampaň

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Šel jsem z nákupu a juknul na mě billboard s nápisem Váš kraj potřebuje změnu. A dva mladí lidé. Usměvaví, vymydlení, spokojení, určitě vzdělaní a se spoustou času, aby mohli tu změnu uskutečnit. 

Změny jsou vždy zapotřebí. O tom žádná. Otázka je jenom jakou změnu, zda k lepšímu, nebo horšímu.

Samozřejmě že všichni slibují změnu k lepšímu, jenom blázen by sliboval změnu k horšímu. Jako uprchlí chovanci z ústavu pro duševně choré nevypadali. I když nevím, jak nyní vypadají chovanci, nebyl jsem v Dobřanech už hodně dlouho.

No ale zda to bude změna k lepšímu, to se neví. Je to taková sázka na budoucnost. Ale taky přes všechna ujištění to může být změna k horšímu. Co dělat, pro co se rozhodnout. Je to jako v manželství. Přesedat do dalšího manželství by se mělo po důkladném zvážení všech pro a proti. Vyčíslit ztráty, odhadnout zisky. V politice je možné pouze tušit ztráty, odhadnout zisk je nemožné. Tedy zisk pro společnost, zisk pro aktéry je docela dobře spočítatelný. Takže co, jak se rozhodnout. Záleží na tom, zda ořete na poli, nebo popíjíte presso. 

Tedy zda používáte zdravý selský rozum nebo jste vážený host v pražských kavárnách.

Byly doby, kdy jsem pil 16 malých pressíček, bez mléka a cukru. Nyní piju pouze čtyři kafe za den, s mlékem a cukrem. A cítím se spíš sedlákem, než konzumentem kofeinu.

Protože jsem debil, tak volit nepůjdu. Vím, že dělám chybu a že si pak nemohu stěžovat na výsledek voleb. A to všechno jenom proto, že ta mladá paní z billboardu se na mě moc důvěrně usmívá. Jako by určitě chtěla můj hlas, jako by se bez něho nemohla obejít, a přitom se jí jedná o peníze. Ne o moje, o její peníze.

Kapitola CXX.

Proč nekupujeme auta na Ukrajině?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Samozřejmě - může to napadnout jenom debila. Ale tím já jsem... proč, proboha, nekupujeme auta na Ukrajině?

Pan redaktor Petr Prokopec v článku "Slavná ukrajinská automobilka je u konce s dechem, vaz ji zlomil vpád ruských vojsk" zveřejněného včera, tj. v úterý 22. 9. 2020, na serveru Autoforum.cz, informuje takto:

Slušně rozjetou společnost KrAZ (Kremenčutskij Avtomobilnyj Zavod) v roce 2014 zastavil vpád ruských vojsk na Krym. Právě tato událost se stala pro tuto firmu smrtící. Pro ukrajinskou automobilku bylo totiž největším odběratelem Rusko, především pak tamní ropné společnosti. V té chvíli značka začala ve velkém spoléhat na domácí vládu, což se zprvu jevilo jako velmi rozumný i logický krok. Ukrajinská armáda si objednala 1 200 náklaďáků a 200 obrněných transportérů v hodnotě jedné miliardy UAH (cca 810 milionů korun).

Ať jakkoli debil, na matiku jsem pes. Když si to totiž vydělíte, pak vás náklaďák vyjde v ceně trabantu a obrněné auto v ceně Octávie.

A my kupujeme pandury za těžké milióny!

Skutečně nevím, kde je chyba... já ale vědět nemusím, já jsem debil. Já bych prostě pro ta auta za tyhle prachy na Ukrajinu šel. Nešel bych jedině za toho předpokladu, že by se pan redaktor Prokopec zmýlil.

Ale pověsit takový omyl na internet?... 

Kapitola CXIX.

Házení bláta a nové, a ještě novější kroky... 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Tak ještě několik dní se bude bubnovat do všeho, i do prázdných plechovek. Čím hlasitěji, tím líp. Volby jsou za pár, pak se odloží plechovky a začnou se lízat utržené rány. 

Někdo se bude určitě radovat z dosažených volebních úspěchů a dočkáme se mediální masáže, že voliči konečně použili svůj rozum a volili právě jejich stranu, jejich pupíky do funkcí. Dosažený výsledek se bude probírat ze všech možných úhlů v závisle nezávislé televizní žvanírně OVM. Nejméně jednou tolik se bude žvanit, ale asi vícekrát, bude-li volební úspěch na straně opozice.

Bude zapomenuto házení bláta na minulého ministra zdravotnictví a kroky nového ministra budou přezíravě komentované slovy my jsme to říkali... nebudou sice říkat, co říkali, taky to není důležité, důležité je, že to říkali. Rád bych podotknul, že opozice zásadně a pravidelně něco říká, je jedno co, hlavně že to není to, co lid slyší z vládních lavic. To je důležité, to je osvědčené, to se musí.

Mezitím si C-19 bude řádit v našich řadách a to bez ohledu, kdo sedí v nejvyšším patře ouřadu nedaleko sochy Palackého. Buď situace virově posílí, nebo se situace virově unaví. V konečném důsledku je to jedno v situaci, kdy s masivní podporou hospodářství se už nepočítá.

A nepočítá se z jednoduchého důvodu, že už nejsou tintilinti. Tedy dostatečné množství fufňů na rozdávání. Z tohoto pohledu tedy bylo dost jedno, zda se ministr zdravotnictví odvolá či nikoliv. Nový ministr tedy bude mít za úkol něco s tím udělat, ovšem za stejné situace, kdy chybí vládní i hradní ochota dát do oběhu další oběživo.

Úkol těžký, přetěžký. Až se opozice zotaví z volebních výsledků, ať dobrých, či špatných, přezbrojí a blátem se začne trefovat nyní primárně do Primuly.

To si myslím já, debil, a taky si myslím, že s tím házením bláta, začnou hned zítra a nebudou čekat až na výsledek voleb.

Kapitola CXVIII.

Jsem bez ministra!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Tak jsem se ráno vzbudil a byl jsem, nejen já, bez ministra zdravotnictví. Navíc v době, kdy nevím, zda na moje dveře klepe pošťák nebo Covid 19. 

Ministři by se měli odvolávat pro neschopnost, pro nepochopení směřování jejich svěřeného kusu vládnutí. Ne po honičce opozičních stran, navíc v době, kdy objektivní a správná rozhodnutí jsou vzácná, protože nejde se o nic objektivního opřít. Takže nejen po honičce, ale i po vzorně provedeným grilování vedoucího kuchaře v ČT panem Moravcem, se rezignuje. Bohužel se domnívám, že budoucí ministr nebo ministryně stejně nebude po chuti ani opozičním stranám, ani Moravcovi. To by ty strany a pan Moravec museli překročit svůj vlastní stín v období, kdy se nevyhřívají v záři slunečných dnů příštích. A o ty budoucí dny jde, a je jim jedno, jakým způsobem se toho dosáhne. Zda odvoláváním ministra či nesmyslným poukazováním na údajné získávání voličských hlasů rozdáváním peněz.

Já vím, že se to nestane, ale chtěl bych slyšet reakci na to, kdyby předseda vlády zdvihl telefon a zavolal panu profesorovi (všeho) Petrovi Fialovi, nebo některé té Pekarové či Adamové, zda by nedodali obětního beránka na uvolněný post vystrčeného ministra zdravotnictví.

To by se to bojovalo s tím virem! Ale nedojde k tomu, protože debil jsem jenom já, oni mají rozum, takže by řekli - nikoliv, nedodáme.

Kapitola CXVII.

Stálo to za to ty dny NATO 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Sobotní program dvacátého ročníku Dnů NATO v Ostravě & Dnů Vzdušných sil Armády České republiky proběhl ve znamení díků ozbrojeným složkám za jejich nasazení v době koronavirové krize. Nastoupeným jednotkám Armády České republiky, Celní správy, Vězeňské služby a Městské policie Ostrava poděkoval předseda vlády České republiky, Andrej Babiš. I přes fakt, že se akce nemohli letos účastnit návštěvníci, měli její příznivci možnost shlédnout prostřednictvím České televize, portálu iDnes.cz a sociálních sítí, atraktivní čtyřhodinový program dynamických ukázek v příjemném podzimním počasí. 

Z webu natodays.cz

Tak jsem se těšil, že uvidím tu létají pevnost, co nemusí přistávat nikde a dokáže pořád létat. Tedy když jí cestou někdo natankuje. Samozřejmě, že do ní ve vzduchu nebude dodávat tanky, to se jen tak jmenuje přesunutí leteckého benzínu z jednoho letadla do druhého. Letos to tedy nevyšlo, protože to letadlo, co mělo dodat to tankování, nebylo ve formě. Ostatně to se může stát. Obzvlášť, když to letadlo nikdo v Ostravě nečekal, protože lidi tam trpí tím virem z jara. Ještě, že naše prozíravá vláda tam nyní prozíravě nechala otevřené hospody od 6,00 ráno, aby se mohli občerstvit ti naši vyfáravší žížniví horníci (kdo je víc).

Ale zpět ke dnům. Možná, že kdyby všechny státy plnily své závazky včetně nás, tak jsme mohli to letadlo vidět. I když je samozřejmě podstatně levnější nevidět to letadlo, než platit ty závazky. Stejně by nám to letadlo neprodali. Je jenom na koukání. Tedy jenom pro nás na koukání. Nebo asi určitě bychom na to letadlo ani neměli.

Druhá výborná událost byl rozhovor s naším pilotem ne našich, ale zapůjčených gripenů. Nadzvukových to letadel. A zdůraznění, že nehlídají jenom naše hory, doly, černý les, ale i roviny v Pobaltí, tedy jmenovitě Estonsko, Litevsko a Lotyšsko. Aby tam mohli pracující v klidu žít, milovat se a pracovat. A vyrábět třeba cigarety.

Hned za tím rozhovorem s pilotem byla ukázka zásahu naší Celní správy proti pašerákům ilegálně vyráběných cigaret. Prý proti rusky mluvícím pašerákům z Litevska, Estonska a Lotyšska. Dopadla ta ukázka dobře, celníci měli navrch a všechny ty hnusné pašeráky zneškodnila a zatkla.

Já být tím pilotem, tak bych si rozmyslel, zda je zapotřebí tam lítat, když po ochraně té výroby se tím musí zabývat zásahová jednotka Celní správy.

Protože jsem debil, tak nikdy nebudu pilotem. Tak bych tam nelítal tak jako tak.

Kapitola CXVI.

Amatér

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Mám rád amatéry. Dělají většinou potřebné, záslužné, objevné věci bez nároku na odměnu. Bez nároku na nějaký zisk. Dělají to zkrátka proto, že je to baví.

Nemám rád amatérismus. Ten provozují občas i amatéři, ovšem někdy značně neodborně. Výsledek podle toho taky tak vypadá.

Profesionál je člověk, který se vyzná v daném oboru. A taky si za to nechá zaplatit. Každý mu rád ty peníze dá, protože je dává profíkovi, člověku znalému a šikovnému, člověku s nápady a invencí.

Nejhorší možná varianta je, když si někdo nechá platit za svůj amatérismus.

Jako pan MM, který provozuje MCH. Mikuláš Minář, vrchní aktivista Milionu chvilek. Jak sám prohlásil, nechal vysoké školy, aby mohl organizovat protesty, shromáždění, kampaně. Nechává se platit sponzory, skripta nevšímavě pohozené v koutě setnice. A organizuje něco? Volby na krku a NIC! Žádná shromáždění, žádné protesty, žádné kampaně. Žádná aktivita. Nic o čem by mohly referovat spřátelená, nezávislá a demokratická média. Bere si peníze, dost peněz a výsledek je tristní. Tristní až žádný.

Neobstojí ani výmluva, že v době řádění C-19 se nedá nic dělat. Kdyby chtěl, tak by to šlo. Dokážu si představit lidský had odhodlaných človíčků jdoucích s rouškou na jídelním otvoru (5 - 7 Kč / kus), tu s práznýma rukama, tu s paží vláčející úderný protibabišovský transparent. Hada, který dodržuje mezidruhovou vzdálenost dva metry, hada, který se táhne od nově postaveného sloupu na Staromáku, přes Karlův most, kolem sídla poslanců, kolem zbytečného Senátu na Klárov, (občerstvení zajistí Hotel Hoffmaiester s vypnutou EET), Chotkovou ulicí až ke Kramářově vile a dále vzhůru až na Hrad, kde by mohli vyřvávat na všech zde pro tyto účely vhodných hradních nádvořích (ovšem vyřvávali by zbytečně, do Lán by to stejně slyšet nebylo). Rozchod by byl v Daliborce, kdo by chtěl, mohl by tam zůstat (druhá občerstvovací stanice, suchý chléb a pramenitá voda zdarma).

Bylo by o čem psát, bylo by čím zahlušit média. Bylo by čím utnout pomluvy, že se berou peníze a nic z toho. Bylo by čím zaplevelit internet, bylo by co napsat do hlášení o splněných akcích.

Měl by se nad tím MM akčně zamyslet. Já nemusím, já jsem debil.

Kapitola CXV.

Tak nám zabili Ferdinanda, tak nám zakázali klecové chovy 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Prý zákazem klecových chovů zabili slepičí podnikání v českých hájích a vejce budou drahá, až více než drahá. 

Někteří odborníci tvrdí, že klecové chovy jsou pro slepice lepší, než chovy v halách. Moje dcera jako studující na "Hnojárně" navštívila všechny myslitelné druhy velkochovu slepic a tvrdí to taky. 

Ale neberu jí vážně. Ona mě rovněž nebere vážně.

Chov slepic v klecích je tedy nepřípustný. Pokud se tedy nejedná o některé slepice lidské, politicky a demokraticky angažovaně vyšlechtěné. Ale vzhledem k tomu, že tento můj názor je hraniční s trestním sazebníkem našeho skoro demokratického státu, nechávám si ho pro sebe. Samozřejmě, že taková klec by musela být rozměrově větší, nerezová, opatřená bidetem a televizí s nováckými seriály a páně Soukupovými zprávami.

Některé supermarkety tvrdí, že nebudou vejce z klecových chovů prodávat. Ony to mohou klidně tvrdit, když si přirazí svojí nemalou marži k jakémukoliv vejci. Vejce jako vejce, marže jako marže. Ony o peníze nepřijdou a ještě budou mít vylepšený image pro spotřebitele.

Aby se hned poznalo, které vejce je z kterého státu a z kterého chovu, je každá skořápka opatřená již nyní patřičným číselným údajem. Takže je a bude absolutní kontrola, jaké vejce v krabičce z recyklovaného papíru (dále nerecyklovatelného...) je. Jsem jenom zvědav, jak a zda se budou označovat cisterny z Polska s vaječnou melanží (technologicky zpracovaná vejce zbavená skořápek) z klecových chovů pro průmyslové zpracování. Už se těším na vaječný koňak vyrobený z vajec spokojených slepic.

Ale protože jsem debil, tak musím být téměř abstinent. Škoda.

Kapitola CXIV.

Paní Pekarová i paní Adamová tančí a tančí... 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Život tropí hlouposti. Někdy nevědomky. Někdy to není život sám, ale reklamní byznys. Posuďte sami. Paní Pekarová Adamová (TOP 09):

Přestaňte tančit na Titaniku, do kterého nám teče

Paní Pekarová i paní Adamová tím Titanikem určitě myslí TOP 09. Chtěl bych jenom upozornit, že už nejen že teče, ale že Titanik se nezadržitelně potápí. Z tohoto pohledu na realitu by určitě nestálo za to se zabývat výkřiky někoho na potápějící se palubě, někoho, kdo to má za pár (spočítaný). Uprostřed jejích plamenných výkřiků nezažehujících ani skromný ohníček obecného poznání, reklamní byznys, ten fenomén naší doby, vloží reklamu na účinnou, levnou, ekologicky šetrnou, bezvadně fungující likvidaci jakýchkoliv škůdců. 

Za pouhých 690,- Kč a s výsledkem vykynožení škůdců do jednoho týdne. Tedy i TOP 09!

Za ty peníze bych koupil ještě jeden tento přístroj pro náš Senát. A požádal bych pana Váňu, kterého si vážím, zda by nevrátil budovu Senátu svému původnímu účelu. Byla tam původně konírna pro 40 lichokopytníků a každý kůň měl nad sebou svůj portrét. Protože jsem debil a občas se mýlím, tak k tomu asi nedojde. Tak bych se alespoň přimlouval, zda by nešlo zařídit, aby ta tradice těch portrétů byla zachována. Místo koňských, senátní portréty. Kus za kus. Kůň jako kůň.

Kapitola CXIII.

Nedostatek matematického vzdělání nás zbaví politických mrtvol 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Jisté je, že už nyní všechny stranické štáby zbrojí na parlamentní volby v roce 2021. Chystají proslovy, volební sliby, tváře na billboardy, trička. Blokují sály, objednávají guláše, přemlouvají osobnosti známé i neznámé. Tisknou letáky, nechávají vyrobit odznáčky, placky, potištěné neekologické plastové tašky a propisky. Objednávají kilometry trikolór, desítky kravat, volební kšiltovky a volební autobusy. Roušky, ústenky, respirátory vše ve stranických barvách. Telefonují Moravcovi a dožadují se hojné účasti ve volebních diskuzích.

Sílí pokusy se nějak vymezit proti Babišovi. Leží jim jeho 30 % volebních preferencí v žaludku a nemohou to bezbolestně strávit.

Přicházejí s nesmyslnými nápady a nerealizovatelnými plány. Poslední z těchto pseudogeniálních nápadů je ten, že se sjednotí demokratická pravice do jednoho bloku. Otázkou je, co je vlastně demokratická pravice. Možná, že je to ODS, ta ovšem s nikým před volbami do spolku nepůjde, protože má své jisté. Nejsou to ani Piráti, které sice dle úsudku politologů nejsou pravicovou stranou, ale rovněž nepůjdou s nikým do spolku. Mají také své jisté. Aspoň tam, kde jsou kavárny. Na venkově s čerstvým vzduchem a zdravým úsudkem to jisté nemají vůbec. Ale to jim nevadí, sedláci nikdy nebyli ve vážném střetu s piráty. Už jenom proto, že sedláci byli vázáni k půdě a piráti podnikali na moři.

Takže družit se do demokratické pravice se mohou vesměs pouze strany, které se potácí kolem 5 % volebních preferencí. A navíc, ještě pouze a jen pravicově orientované.

Tady jsem na rozpacích, zda taková KDU-ČSL je pravicovou demokratickou stranou. Když nedemokraticky její členové uznávají pouze a bezvýhradně jediného - toho - na nebesích a ne jeho stranického zástupce převážně v moravských vískách, výborného Výborného.

Takže zbývají pouze politické mrtvoly pravicově demokratické, které mají své dny sečteny. Domnívat se, že když se spojí více mrtvol dohromady, že dojde k jejich navrácení do politického života, je scestné. Už jenom proto, že by musely získat násobky hlasů, podle toho kolik mrtvol se bude družit. Domnívat se například že tři strany s 4 % preferencí získají potřebných 15 % hlasů je tak iluzorní, jako věřit tomu, že příští premiér bude nosit rozhalenku a slušivé dredy. Základní nedostatek matematické invence učiva třetí třídy základní školy je zřejmý.

Jsem debil, ale i kdybych nebyl, tak tento hypotetický matematický experiment by byl i tak mimo mé chápání.

Kapitola CXII.

Zapříčiní stravenkový paušál krach restaurací a jídelen?

(titulek článku snaživých lobistických dělníků pera)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Někdy mám pocit, že nežiji v 21. století. Že žiji v dobách antických tragedií. Že chceme a dle mínění některých novinářů, že musíme všechno dramatizovat. 

A toto drama vnutit široké veřejnosti, obzvlášť když je šance, že to vládě uškodí. 

Zapříčiní stravenkový paušál krach restaurací a jídelen?

Přitom fakta jsou následující:

• stravenky se neruší, kdo chce, může ty papírky, potažmo spešl platební kartu mít dál
• někteří, kteří si zatím neutírali mastná ústa v restauracích, by od ledna příští roku si je mohli utírat a platili by hotově
• mnozí novináři nevědí, netuší, nenapadlo by je, že nezadbatelný počet stravenek se utrácí ne v restauracích, ale v supermarketech. Tvrzení, že za stravenky se kupují pouze a zásadně jenom potraviny, neobstojí. Pokud majitelé stravenek potřebují jásavou vodu nebo tuberyho trubičky, koupí si je v pohodě ve večerce u Čangů. Nevědí a netuší to ti novináři, protože ráno vyspávají. Jinak by viděli po ránu ty vláčky košíků tlačených snaživými drobnými lidičkami platících štosy stravenek. Ano, jsou supermarkety, které berou stravenek pouze omezené množství, ale je jich minimum. Byznys je byznys.

Shrnuto a podtrženo. Kdo se bude chtít stravovat i nadále v restauracích, nic mu v tom nebrání. Kdo bude chtít obědvat manželčin karbanátek v chlebu a koupit si za stravenky jásavou vodu, bude i nadále tak dělat. V každém případě - stravenkový paušál se pracujících i bílých límečků negativně nedotkne.

Takže si myslím, že novináři z této záležitosti nedělají tragedii, ale komedii. Tragedie, pokud to bude nějaká tragedie, tak to bude pro ty emitory těch stravenek. Je to byznys jako žádný jiný, tisknout - evidovat - distribuovat - vyúčtovávat za docela slušnou provizi. 

To si myslím já, debil, tak mě berte s rezervou.

Kapitola CXI.

Moje děti to se mnou nemají jednoduché

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Třeba před rokem jsem si stěžoval v rádiu (Radio united broadcasting) na jejich slogan, že jsou Klidné rádio do neklidné doby. Že to vypadá jako šíření poplašné zprávy. A taky že jo. Dneska by měli ten slogan upravit na Klidné rádio do covidové doby.

Takže k žádnému zhoršení mého duševního zdraví nedošlo a nedochází. "Tak co tě tedy trápí ?" 

"No," povídám, "viděl jsem včera, jak všechny moje vnučky mají ve školní tašce ty tlamovky, kterých jste koupili pro jistotu celou stovku už v srpnu. Tak jsem se zajímal, zda ty tlamovky třeba nedostávají ve škole zadarmo." 

Ve všech Základkách, nejenom v těch co se jmenují "Cesta k úspěchu". (školné na měsíc je bratru 3 000,- Kč). Jestli ty tlamovky tam nemají v té "Cestě" třeba úplně zadarmo a navíc k tomu nečínského původu. 

To mne zajímá.

Kapitola CX.

Česnek do každého parlamentního rohu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Občas něco dostanu. Nemyslím nemoc nebo pohlavek. Myslím něco praktického, i když nemám svátek nebo narozky. Nebo nejsou vánoce. O vánocích dostávám jenom praktické věci. Vlastně i k svátku a narozeninám dostávám jenom praktické věci. Včera jsem dostal nejméně patnáct paliček česneku. Jen tak. Českého česneku, česneku, kterému ten španělský nesahá ani po kolena a čínský ani po kotníky. Zkrátka náš česnek má světové parametry. Českých věcí světových parametrů máme žalostně málo. Mimo Pirátů, olomouckých syrečků, plzeňského piva, které už vlastně není české, skoro nic.

Hned jsem si vzpomněl na šťastné desetileté období, kdy jsem jezdil na dětské tábory. Jezdila tam s námi kuchařka Lenka. Byla, vlastně je, výborná kuchařka a svému řemeslu rozumí. Během těch deseti let jsem s ní zažil třeba tři různé způsoby výroby dukátových buchtiček ve velkém. Ve velkém, to jsou buchtičky pro stovku strávníků včetně nášupu. Každý nový způsob výroby byl rychlejší, racionálnější, při zachování patřičných buchtičkodukátových parametrů.

Když začínala na táboře vařit, první den celé osazenstvo kuchyně muselo v řadě nastoupit, muselo přečkat lehké pocákání česnekovým olejem a do každého rohu kuchyně jsme museli dát po paličce česneku. Samozřejmě českého česneku. To aby byly odháněny od nás nemoci, zlé myšlenky, zlé úmysly. Myslela to smrtelně vážně a na obhajobu této nevědecké metody zahánění všeho zlého musím dodat, že za deset let jsme se ani jednou v kuchyni nepohádali ani jsme neonemocněli.

A tak mě napadlo, v době, kdy řádí všude ten virus, zda by nestálo za to všude rozmístit česnek. A pocákat všechny v těch úřadech. Vynechal bych jenom několik míst, například Senát s Vystrčilem a budoucím senátorem Kalouskem a budoucí senátorkou Němcovou. Nebo si doplňte podle svého uvážení místa, která byste vynechali vy. Ale pozor na dvě věci, jednak aby těch vynechaných míst nebylo příliš moc nebo aby vám nedošel česnek. To by se potom ta nákaza šířila pořád dál, česnek - nečesnek.

To si myslím já, ale jak jsem řekl, víte kdo jsem, tak mě neberte vážně.

Kapitola CIX.

Nuda, dvojitá nuda 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Včerejší OVM byla normální viro-covido nuda. Moje sestra několik týdnů doslova chrchlá, střídavě chodí na záchod moc často, střídavě vůbec. Měla zvýšenou teplotu, ovšem horečka omladnic vzhledem k jejím osmi křížkům nepřicházela v úvahu. Test na C-19 měla negativní, vyfasovala radu šetřit se a ležet doma s paralenem. Zeptala se, co by se dělo, kdyby tu potvoru měla, bylo jí sděleno, že by musela doma ležet, ovšem s paralenem. Ale nemusela by se asi šetřit, nebo možná na toto doporučení v případě napadení C-19 zapomněli. Jak říkám, normální covidová nuda.

Zrovna tak jako je nuda ty volby v říjnu. Upřímně řečeno, je mi úplně jedno jaké Janoušky, nebo Rittigy si zvolí v Ostravě. Je to jejich volba, jejich rozhodnutí. Navíc nemohu volit v Ostravě, protože tam nebydlím, tak to nechám na nich. Jak říkám, nechám to na jejich 28 % voličů. Víc jich nebude. V Ostravě asi ještě míň, protože je tam dost lidí pod zemí a kvůli volbám ven nevyfárají. Uhla je třeba. Na rozdíl od voleb.

Co ovšem nuda nebude, to budou budoucí prezidentské volby. Asi to bude zase chlapská záležitost, i když se proslýchá, že několik nositelek kostýmků se chystá kandidovat. Počínaje Němcovou, přes Parkanovou, Džamilu, konče Karolínou Peake. Ale možná, že je to jen novinářská kachna (Anatinae journaliste).

Chlapů kandidátů je ještě míň. Poté, co se odebral po knížeti na politický odpočinek i Kalous, těžko hledat vhodného kandidáta. Snad mladého Bendu, který samozřejmě v průběhu věků strávených v Parlamentu už dávno není mladý, ale říká se mu tak. Těžká volba, těžké rozhodnutí. 

Za mou osobu by měl kandidovat Václav Moravec.

Jednak dobře vypadá, státotvorné projevy by přednášel z patra, nemyslím z nějakého balkonu, myslím tím, že by je nečetl z papíru, dobře se orientuje ve všech koutech (i těch tmavých) našeho politického života a nehrozí, že by protlačoval své budoucí děti na dobře placená, vládní místa. Navíc nemá rád Babiše, takže splňuje všechny požadavky na budoucí hlavu na Hradě.

Ale já debil si myslím, že to stejně nevezme, není přeci blázen, aby vzal funkci, za kterou by dostával míň, než co inkasuje nyní.

Kapitola CVIII.

Normální - hrůzostrašný horor 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Nejsem bojácný člověk. Nebál jsem se ani v 6.000 metrech nad zemí, když se přestala točit vrtule našeho letadla. Naštěstí zbývající tři vrtule se točily docela spolehlivě. 

Jednou jsem měl přítelkyni, které jsem sháněl na kazetách ty nejhororovatelnější horory. Krásně se při nich bála a následně v ložnici se krásně bála ještě lépe. Bála se, že ji opustím a že ona zůstane sama. Bála se tak krásně, že jsem ji opustit nechtěl a to nechtění dokazoval jsem ji často až do rána.

Ovšem poslední beseda o viru C-19 v televizi mne vystrašila natolik, že jsem se odhodlal tomu docentovi, který tam odpovídal na dotazy, ihned zavolat. Ten docent totiž tvrdil, že ten virus, potvora, klidně může i zmutovat. Ale nevěděl ani kdy a ani jak. Prý může zmutovat jakkoliv. 

Čirá, nefalšovaná, esenciální hrůza mne přepadla. Tak velká hrůza, že další Vystrčilova cesta na Tchaj-wan by proti tomu byl hodně slabý odvar heřmánkového čaje.

Představil jsem si, že by klidně ten virus mohl třeba hned zítra zmutovat a k teplotě a kašli mohl třeba vyvolat nezřízenou chuť k jídlu.

Katastrofa následných dnů by byla jednoznačná. Obrovský nárust sebevražd anorektiček způsobený přejezením, absolutní vykoupení všech supermarketů i večerek, raketové zhodnocení ceny akcií Agrofertu. Cajthamlová by se šla přihlásit na pracák. Restaurace by zavřely nemajíc co prodávat a začaly by čerpat štědré státní dotace Covid - osm. Důchodci by přestali nadávat na neziskové organizace a chodili by na polévku do Armády spásy. Klesl by výrazně počet čipovaných i nečipovaných psů a byl by uzavřen provoz všech psí množíren. Dostihové koně by hlídala naše nepočetná (a v rámci EU nejhůře ozbrojená) armáda. Každý, kdo by snědl denně víc než šest housek, by musel do karantény. Pošta by mu dodávala sterilní krabičky s jídlem omezené kalorické hodnoty. Hubení lidé by byli považováni za zahraniční agenty farmaceutických firem nabízejících vakcínu. Přestal by se prodávat textil z Číny rozměrově nevyhovující a zvýšily by se dodávky rýže z Asie. Omluvili bychom se Číně za Vystrčila, neúspěchy Slávie v lize a učili se jíst ekologickými dřevěnými hůlkami. Plastové příbory by byly dávnou minulostí dávno zapomenuté éry plastové.

A to všechno kvůli jedné mutaci toho viru. Snad k tomu nedojde, ale kdo ví, někdy i debilové mají schopnost vidět budoucnost.

Kapitola CVII.

Jedenáct klavírů naše umělecké školy uvítají 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Jedenáct klavírů naše umělecké školy uvítají. Snad jenom povzdech, že je velká smůla, že jich nebude víc. Hodila by se stovka, i dvě stovky. A tomu donátorovi by to finančně i tak neublížilo. Na druhou stranu měřeno hodnotou těch klavírů zas až tolik hrdinství našeho bojovníka za svobodu Tchaj-wanu nás nestálo. Přitom je evidentní, že když už chtěl být bojovníkem za svobodu a demokracii, že by měl začít doma. Doma a pěkně z gruntu. Ono je hezké podnikat výlety s tímto posláním, ale hezčí by bylo (a bylo by to i hezky záslužné) začít doma. Zjistit, veřejně uveřejnit a veřejně opatřit svým názorem. Nebo aspoň názorem toho orgánu, kterému vládne. Tomu údu naší skvělé demokracie, pojistky proti zpátečnictví a tmářství v meandrech našich dnů.

• Co třeba uveřejnit kolik stály a stojí návštěvy a dotace Dalajlámy.
• Kolik skutečně stojí podpora třeba Ukrajiny a nyní třeba situace v Bělorusku.
• Kolik prostředků posíláme mezinárodním organizacím, když ani nevíme, co s našimi penězi dělají?
• Kolik máme neziskových organizací a kolik jich je skutečně potřebných?
• Proč podporujeme organizace, které pouze kritizují veškeré naše počínání?
• Kolik vydáváme na vojenské zpravodajství (špionáž)? A proč?
• Kolik našich podnikatelů podniká v daňových rájích a kolik miliard tedy nemáme.
• Kolik lidí pobírá neprávem sociální dávky, kolik lidí se veze v šedé ekonomice, kolik je skutečný počet cizinců u nás a kolik jich z tohoto počtu pracuje?
• Proč se dodnes neudělalo nic se Švarc - systémem, ví se o něm, ale nic se nedělá.
• Proč se za třicet let nepostavila jediná přehrada a ubylo mnoho rybniční plochy?

Mohl bych napsat ještě další stránku otázek. Různých a různě závažných. Ale odpovědí se nikdy nedočkáme. Otázky a odpovědi se zametají pod koberec. Pod koberce, nejen pod koberec v Senátu. Například. Kdo odskákal to, že stát přišel každoročně o 7 miliard čistého zisku z podniku Sazka? Nebylo lepší zaplatit výstavbu toho kluziště za 17 miliard? Za tři roky by se to zaplatilo. Stát by měl ledovou plochu na hokej a nemusel hrát hokej s občany a navíc každý rok jistých 7 miliard bez velkého úsilí. Takhle má víte co. Zrovna tolik, za kolik stála návštěva našeho bojovníka na Tchaj-wanu. Ale neberte mě vážně, třeba ta návštěva stála za něco, než za co stála. Protože můj názor je názor debila.

Kapitola CVI.

Druhořadé volby druhořadných občanů 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Ano, mluvím o volbách do krajů, do těch krajů, chcete-li územních celků, kterých máme víc než dost. Méně by bylo víc, ale už to nikdo nezmění, takže je nezbytné tento fakt přidat k dalším faktům do šuplíku neměnné. Už tam trůní Vystrčilův Senát, přehršle zdravotních pojišťoven, závěje ziskově neziskových společností a podniků v daňových rájích. Armáda zbytečných úředníků a expertů na cokoliv včetně lobistů pro cokoliv (možná že ta epidemie C-19 je dílo šikovných lobistů výrobců respirátorů, kdo ví ?).

Ti nahoře budou rádi, když procento volících zarouškovaných lidí v říjnu bude alespoň 28 %. Dvacet osm je moje šťastné číslo a myslím si, že by bylo dost šťastné i pro ty kraje. Nepotvrdí se fakt, že druhořadí občané dopováni 5 Masaryky se dostaví v hojném počtu. Ano, mluvím o důchodcích, o těch příživnících systému. Druhořadých občanech, kteří by jásavě měli spěchat k urnám - tu za koblihu, tu za pětitalíř. 

Jak tvrdí mnozí nedůchodci, že ti důchodci jsou jednoduše a prvoplánově úplatní.

Problém je v tom, že se volí do krajských zastupitelstev. Volí se místní lidé, kteří by neměli být veřejně profláknutí svým zištným způsobem života. Svými mafiánskými metodami, svou touhou po moci. Ti druhořadí občané už zažili takových nadějí a takových volebních zklamání, že dalších se chtějí vyvarovat. Proto budou klidně sedět doma, ať si ta krajská křesla uloupí kdokoliv, klidně i Piráti. Ostatně ti majím po staletí v popisu práce loupit. Tedy loupit na moři. 

My moře logicky nemáme, ale Piráty nelogicky máme.

K tomu, aby se k volbám dostavilo více občanů, by stačilo pouze jedno, prosté jedno. Stačilo by, aby na krajích za těmi úřednickými límečky byl vidět kus práce. Kus práce takové, aby nebyla k přehlédnutí. Ne skandály, podvody, osočování, pomluvy, kauzy, zatýkání a podobné doprovodné události.

Takže si myslím, já debil, že 28 % je až dost. Nebo ne ? Uvidíme!

Kapitola CV.

Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná... 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Mladý šlechtic Šándor Bárinkay si po létech vyhnanství přichází převzít majetek po svých předcích. Bohatý prasečkář Koloman Župan se Šándorovi vysmívá, protože pozemky jsou bezcenné a součástí dědictví je cikánská vesnice...

Nebojte se nebudu se vracet k pozemkům a stavbám našeho prasečkáře v Letech u Písku. I když. Možná. Možná, že někdy. Někdy jindy. Je to zajímavé téma už jenom proto, že u nás pozemky nebyly bezcenné a součástí dědictví byla cikánská historie...

Neumím zpívat, ale zpívám si rád. Když nezpívám nahlas, zpívám líp než božský Karel. Nahlas mi to nejde. Nejde mi zpívat ani Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná...

A nejde mně to zpívat proto, protože jsem xakru vzorný občan EU. Všichni víme, že cikáni nejsou. Jsou Romové. A tak všude, kde byli cikáni - pardon, Cikáni (podle nových pravidel černoši = Černoši, analogicky cikáni = Cikáni) - používám nyní slovo Romové. Ale zpívat Romský baron jsem já, mě každá Romka zná mně nejde, protože tak nějak přebývají minimálně dvě noty.

To ve Francii, v zemi veskrze demokratické, kde je dovoleno všechno až na nošení žluté vesty, tam jsou víc vzornější než vzorní občané EU. Demokraticky rozhodli, že Agáta Christie byla notně pomýlená, když si dovolila napsat detektivku Deset malých černoušků. Ještě bych chápal, kdyby to demokraticky změnili na Deset malých Černoušků. Ve Franci vyšel román v roce 1940 jako 10 petits nègres. Už loni internetový gigant Amazon France, který podporuje současné levicové kulturní hnutí, stáhl knihu z prodeje, aby prý vyhověl revoluční poptávce.

Prosím, prosím, nechte mě, malého českého občana, navíc debila, v rámci EU zpívat si v koupelně Cikánského barona a nechtějte, abych odnesl tu detektivku jako nežádoucí do sběru. Pardon do sběrného dvora s tříděným odpadem.

Kapitola CIV.

Proč prezident nepozve Vystrčila na Hrad?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Pobavil jsem se tím, že pan prezident nepozve Vystrčila na oběd. Líbily se mi úvahy o malých klucích, kteří se mstí stříháním knoflíků nebo o zákonech chlapeckých part, které si spolu nehrají. 

Přitom je to prosté. Lidsky prosté a pochopitelné.

Zkrátka pan prezident by pana Vystrčila zval dál na oběd, kdyby nedostal zaručenou informaci, že pan Vystrčil po návštěvě Tchaj-wanu zásadně:

• jí jenom hůlkami, a to navíc vyrobených jenom na Tchaj-wanu
• jí jenom šuei - ču - žou s pekingským zelím, ovšem vypěstovaným na Tchaj-wanu
• k tomu pije pouze rýžové víno, ovšem zkvašené z tchajwanské rýže

Pochopil jsem. Ke knedlu, zelu, becheru... že na Hradě není místo pro židli pro pana Vystrčila. Stejně by tam nejedl a kdyby jedl, tak by mu nechutnalo. 

Jak prosté, jak pochopitelné. Takže, žádné hry typu S tebou se nekamarádím, jenom prostá animozita ve stravovacích návycích.

Kapitola CIII.

K dnešním OVM

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Babiš se nedostavil, Piráti dostali nebývalý prostor k tomu, aby se vyjádřili ke všemu, co se děje v těchto dnech. Dokonce padl názor, že se Babiš bojí. Asi tak, jako se bála Karkulka vlka v temném lese. Takže celý diskuzní prostor dostali Piráti - jmenovitě jejich předseda pan Bartoš (má hezký účes - mimo jiných nesporných a neoddiskutovatelných kvalit).

Zjednodušeně řečeno, jsou hloupí a chytří lidé. Ti chytří jsou rádi, že jsou v té lepší skupině a navíc jsou vděční těm hloupým, že jsou. Protože kdyby ti hloupí nebyli, nevynikli by oni jako ti chytří.

Ti chytřejší hloupí lidé vědí, že jsou hloupí a klidně to přiznají. Ti hloupější hloupí lidé o sobě tvrdí, že jsou chytří, čímž jenom dokumentují, že jsou hloupí.

To chytří lidé o sobě nemusí nic tvrdit. Oni vědí dobře, že jsou chytří a stačí jim jenom to vědět. Ti chytřejší z těch chytrých ví, že nejsou nejen nejchytřejší, ale také, logicky vzato, že neví všechno. A tak klidně přiznají, že jsou hloupí. Ovšem všichni vědí, že tím myslí, že jsou hloupí mezi těmi chytrými a že je chytré si to přiznat. Mnohem chytřejší, než o sobě tvrdit, že ví všechno a že jsou nejchytřejší.

Já debil si po dnešních otázkách myslím, že absolutně nejchytřejší je pan Bartoš.

Kapitola CII.

O Číně

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Zabloudil jsem na řádky, které píší jiní a vyjadřují své názory na dění kolem nás. Někteří dosahují i desetitisícového přečtení a desítky metrů souhlasných výroků v diskusích. 

Nechci říkat, že bych to uměl taky. 

Podivuji se ale nad tím, jak jednoduše a souhlasně rotují názory na věci, které jsou nesprávně viděny a chápány. Že se tradují a opakují klišé, které už dávno nejsou pravda. Třeba ty výroky o Číně. Že vyrábí šmejdy a ještě, že ty šmejdy jsou okopírované. Nebo že naše obchodní výměna s nimi je zanedbatelná. Jako by v každém druhém výrobku, i když koupeného třeba v Německu, nebyla půlka věcí z Číny. A že jsme koupili nyní v době krize od nich předražené rouškové cosi a ještě to nefungovalo. 

Nechci se vůbec zastávat Číny, jenom si myslím, zda to nebyla naše chyba. V rámci kapitalistického vidění světa je takový obchod normální. Bere se jako úspěšně normální. 

Taky se mi líbí výroky, že Hrad se měl vyjádřit (a to víc než razantně) k vyjádření Číny na turistiku Vystrčila. Asi měl podle nich Hrad vydat prohlášení ve smyslu: Sorrrry, že jsme na Taivan strčili Vystrčila, abychom Vás popudili, ale Vaše následné popuzení tedy sorrrry nebereme! Připomíná mně to fousatý vtip, jak jsme vyhlásili Číně válku. Sešla se vojenská generalita a řešila nastálou válečnou situaci. Až se jeden člen štábu zeptal, kolik těch Čechů je. Odpověděli mu, že 10 milionů a on se zeptal, v kterémže hotelu bydlíme.

Nejsem obdivovatel velké a mocné Číny, ani si nemyslím, že bychom si měli nechat všechno líbit, jenom si myslím, že bychom se měli někdy alespoň na chvíli zamyslet nad tím, jaká je naše pozice ve světě. Zamyslet se bez emocí, předpojatosti a pak jednat v intencích toho, co je pro nás prospěšné. Přeci konání našich pumprdlíků tam nahoře by mělo být vedeno snahou, aby konali a říkali to, co je pro nás prospěšné. Nemyslím, že bychom měli lézt někomu ze zadu někam, ale dráždit hada bosou nohou bychom taky neměli. 

Ale neberte mně vážně, jsem debil.  

Kapitola CI.

Nemusí to tak být, ale může 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Druhá masivní vlna C-19 nás může donutit přehodnotit naše počínání. Nemusí být peníze na podporu čehokoliv. Může se stát, že

• některé provozovny zkrátka stáhnou roletu
• některé hospody to neustojí a zavřou
• některé pivovary přestanou pivovarovat
• přestane se inkluzovat ve školství a začne se pořádně učit
• studovat se budou pouze ty obory s perspektivou, že absolventi budou potřební
• znovu zavedeme učňovské školství
• obchodním řetězcům budou muset stačit normální marže
• budeme pěstovat svoje brambory a chovat svoje vepře
• nebudou se masivně pronajímat byty na jednu noc turistům
• reklama bude pouze na kvalitní výrobky a ne na šunty
• skončí Soukupotelevize a pseudorádia
• nebude se podporovat vznik filmů, na které nikdo nechodí, představení na které se nelze koukat a hudba, která nejde poslouchat
• ušetří se za Karlovarský festival a megalomanské sportovní podniky
• sportovci dostanou menší gáže a začnou víc běhat za mičudou nebo pukem
• koupí se pouze tolik patron, tanků nebo letadel, kolik jich vojáci budou nezbytně potřebovat
• dojde k redukci klotových rukávů a rozprodeji senátních lavic
• neziskové organizace přestanou být dobrým byznysem
• začnou se stavět za normální cenu dálnice, byty i rozhledny

Pokud to tak bude, buď ten virus pochválen...!!!

Ale to je můj debilní názor.

Kapitola C.

To je ale situace, to je pěkně horký pětitisícový brambor!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Ve sněmovně si klidně ti Starostové, Pekarové a spol. budou hlasovat, že důchodci nic, že žádnou kačku nemají dostat k vánocům. Umejou si ruce desinfekcí a půjdou po dobře vykonané práci spokojeně domů. Je jim to u zádi, když je stejně přehlasují, ANO, přehlasují. 

Oni byli, jsou a budou konzistentně stejně proti. Beztoho by to ty žvanivé babky a slintající dědkové uložili ke svým mnohatisícovým úsporám v bankovních domech cizáckých vlastníků. 

Když opozice dospěla k názoru, že je to volební úradek, tak je to nejen volební úradek, ale i předvolební počin a basta. Jediná možnost je to schvalování natáhnout, protáhnout a k proplacení dojde až v lednu. No jo, ale to by byla ještě menší důchodcovská ochota zapomenout na to, jak opozice hlasovala. Ne všichni důchodci totiž mají toho Němce a pamatují si. Děsná situace v situaci, kdy prezident je taky důchodce a určitě to podepíše, i kdyby si měl zlomit i druhou ruku a podepsat to nohou. Takže co. 

Jedině snad nechat někoho z těch opozičních stran hlasovat pro vyplacení. Ať veřejnost vidí, že jsou demokraté a nehlasují vždycky jednotně. 

Ovšem horký brambor bramborem zůstane. Já mám ale třeba horké brambory rád, ale já jsem debil. 

Kapitola IC.

Lukašenko naposled - Lukašenko na talíři

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Jak jsem už řekl, Lukašenka nemusím. Podivil jsem se, že ušákům je jedno, co se tam děje a že alespoň nehlídkují. Jindy hlídkují. Už bych se opravdu přestal zajímat o dění v Bělorusku, a to i přesto, že můj hodně blízký kamarád je Bělorus. Domnívám se, že si Bělorusové pomohou sami. Bez toho, že by jim někdo do toho kecal. Někdo do toho zasahoval.

Sledoval jsem středeční dění v Slovenské národní radě. Zajímá mně, co se děje na Slovensku. Zajímá mně všechno, a kolem jejich konání kolem C-19 všechno ještě víc. Hodlali třeba uvolnit každý měsíc jednu miliardu euráčů, celkem tedy 5 miliard (130 miliard korun) na podporu boje proti té potvoře. Zdaleka tuto částku nečerpají. Parlamentem neprošlo ani navrhované zvýšení tarifů o 3 euráče za noční práci (nejsou peníze nebo dostatek vůle, nevím). Ale co mě opravdu zaujalo, že na schůzi dorazil slovenský ministr zahraničních věcí a prosazuje návrh, aby Slovensko poslalo 750 tisíc euráčů ( 20 milionů Kč) opozici bojující proti Lukašenkovi. Aby ti opozičníci měli peníze na nákup mávátek, transparentů, eventuálně dlažebních kostek.

Lukašenko lže kudy chodí. Určitě při volbách podváděl. Ale že se proti němu organizují v zahraničí akce, v tom se tedy nemýlil. Domníval jsem se, že to není pravda. 

Ale já jsem debil. Svět je jiný než jak navenek vypadá.

Kapitola XCVIII.

Itálie na kruhovém objezdu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Nemám rád Italy. Netajím se tím, ale nebudu to rozebírat. Mám ale rád Itálii. Pro její historii. Pro její krásu. Pro její kulturu. Nerad slyším, že je nyní na křižovatce. Na ekonomické křižovatce, na kterou se dostala a musí se tedy nyní rozhodnout, co a jak. Není možné řešení, které jinde funguje. Vyměnit vládu. Vyměnit vládu a zvolit jinou je v Itálii druhý nejoblíbenější sport hned po fotbalu. Ale nic neřeší. Cest na řešení svízelné situace je několik, ani jedna není tak dobrá, aby byla lepší než ty ostatní.

První je cesta vystoupit z Evropské unie. Cesta složitá, složitě nejistá. Ale slibuje návrat k časům, ve kterých Itálie byla zvyklá fungovat. Každého prvního ledna vyhlásit míru inflace, zahrnout to do peněženek obyvatel platící tisíci lirami za každý rohlík a pokračovalo by se vesele dál.

Druhá cesta je jít cestou Řecka. Půjčit si (už se stalo) a následně poslouchat nařízení bankéřů. Bankéřů, kteří mají zájem dostat své peníze zpět. A to i za cenu, že se to obyvatelstvu nebude líbit. Ale v konečném důsledku dají ti bankéři ekonomiku do pořádku. Určitě lepšího, než vlády, které často nepřežijí ani rok vládnutí. Ale je to cesta trnitá a lemovaná nespokojeným obyvatelstvem. Obyvatelstvem, které si bude muset sypat méně sýra na špagety.

Třetí cesta je nejméně reálná, ale nejrychlejší. O to víc bolestná, o to víc odvážná. Začít platit dluhy. Nepůjčovat si další peníze. Méně sypat na špagety a o to více pracovat. Přestat v létě tančit a v zimě odpočívat.

Bohužel to vypadá tak, že Itálie si zvolí ne křižovatku, ze které vedou jen tři cesty, ale že zvolí kruhový objezd. Půjčí si peníze od EU, půjčí si peníze i jinde u těch, kteří jim půjčí, a budou jezdit kolem dokola za hojného sypání špaget. Hodně dlouho kolem dokola. 

Ale jednou, jednou budou muset ten kruhový objezd opustit. Sypání dojde a na nové jim už nikdo nepůjčí. A to jim nepřeju.

Poradil bych jim, ale nemůžu, jsem přeci debil.

Kapitola XCVII.

Vystrčil je Tchajwanec 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Já si myslím, že je. Navíc si myslím, že i když má český pas (diplomatický), že je nejen skutečně Tchajwanec, ale že má právo to říkat. A to kdekoliv a kdykoliv. O tom je demokracie.

Problém je ovšem v tom, že špatně chápeme (a pan Vystrčil ještě špatněji chápe) tu demokracii. Obecně řečeno demokracie je to, když po nějakém prodiskutování, po nějakém zvažování se přijme takový názor, který je názor většinový. To znamená, že většina ho akceptuje, většina ho chce prosadit. Nechci zde poukazovat na to, že víc hlav víc ví, ale jasným příkladem toho jsou volby. Vítězí ten, kdo má takové názory, takový program, který je vyhovující většině. Předpokládá se, že ti ostatní, jejichž názor nebyl akceptován, pochopí, srovnají si to v hlavě a přijmou to za fakt. A že přiloží ruku k dílu ve prospěch celku. Ve prospěch celku reprezentovaný tou většinou. Neznamená to samozřejmě, že v demokracii není možné hlásat i svůj, satelitní názor, který se nepodobá tomu většinovému. Ale pak se to musí prezentovat jako názor jednotlivce a ne jako názor většiny.

Vystrčil ovšem vystrčil tuto zásadu na pokraj území, kde končí zdravý rozum a začíná dlouhé nic nevzdělanosti. Neuvědomit si, že v cizím parlamentu by jako potentát Senátu měl zastávat názor demokratické většiny České republiky reprezentované její Sněmovnou (ne Senátem) a cosi prohlašovat a cosi reprezentovat je zhůvěřilost. Ovšem kdyby tam jel jenom jako pan Vystrčil, tak by si mohl říkat, co chtěl. I to, že je Tchajwanec. Ovšem kdyby tam jel jako obyčejný občan, asi by na něj v tchajwanském parlamentu hodili bobek.

To si myslím já. Hodili by na něho bobek, oprávněně. Ale já jsem debil.

Kapitola XCVI.

Čtení na konci léta 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Inspirován květenstvím laskavce, krásným a následně bezlepkovým produktem, ohlížím se za letošním reklamním létem. Jak jsem už řekl, miluji reklamu, tu věrnou družku nás doprovázející na každém kroku, ať televizního či jiného života.

Nebojte se, nebudu se zabývat Alzákem, to by bylo jako házet špenátem na zelenou stěnu. Zbytečnost, zbytečná. Raději se pokocháme švihlou rodinou bydlící na obrovské červené židli zpívající přiblblou písničku. Druhá zpívající parta je asi parta jdoucí z místní osvěžovny, to je reklama na Kamali. Song určitě pochycený v rozlehlých chodbách léčeben pro duševně choré. Přitom kdyby naši kreativní reklamotvořiči byli aspoň trochu nápadití, tak by se klidně mohli všichni vejít na tu židli, na jedné straně by se utrácelo, na druhé straně té židle by jim na to půjčili. Když reklama s písničkou, tak reklama na veselé ponožky. Ale veselé ponožky se u nás nenosí, takže i reklama je minimálně frekventovaná. Škoda.

Za mého mládí se tradovalo, že když si chce někdo udělat dobře, že na to je nejlepší topinka na induloně. Kdeže ty loňské sněhy jsou, kde je ztracené mládí v šedinách kadeří. Vždy si vzpomenu na tu topinkovou tradici, když vidím každý den vlezlou reklamu na Mentolku. Taková topinka na Mentolce, to by musela být jízda. Sešup. A navíc by to bylo cooool.

Ale jsou reklamy, na které se dá koukat. Například slovenská reklama s bačou a návodem, jak si pořídit kabriolet. Konečně ani myší rodinka požírající sýry na jihu Čech není marná, reklama to jest nápaditá a dá se přežít.

Ovšem většina reklam jsou reklamy, které vzbuzují údiv nad tím, co všechno lze na televizních obrazovkách i v ostatním mediálním prostoru spáchat. Za všechny zhůvěřilosti aspoň reklama na skládací nočník Buubla. Už jenom vymyslet název muselo stát mnoho úsilí.

Takže pozor na tu reklamu a hlavně na ten výrobek. Já se ho pokusil složit bez předchozího vyprázdnění. Neměl jsem to já debil dělat.

Kapitola XCV.

Konec světa se blíží aneb vysílání z Marsu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Založením jsem programový optimista. Optimistický až běda, optimistický až hrůza. Přesto jsem nedoufal, že zažiji ještě někdy ve svém životě to, co jsem zažil při nedělní páně Moravcově debatě.

1. Prvně mi nebyl vnucován pocit, že pan Moravec ví všechno a to všechno, že ví navíc nejlíp.
2. Když se mluvilo o přehmatech, tak se nemluvilo o přehmatech Babiše nebo o přehmatech Maláčové či o přehmatech té které nenáviděné strany, ale mluvilo se o přehmatech vlády. Vlády jako takové. Vlády jako celku. Vlády, která si dovolí občas i nesouhlasit s turismem na Taivan.
3. Zúčastnění diskutéři se lišili ve svých názorech, pohledech na věc, ale když měli stejný náhled na situaci či dění, tak to klidně přiznali, což bylo nevídané.

Debata byla veskrze odborná, veskrze odborně klidná. Nebylo v ní místo na výkřiky: já to říkal... nebo uvidíte, na má slova do roka a do dne... nebo ještě lépe: je to čirý, předvolební populismus...

Nezapomněli se ovšem zmínit zase o pětimasarykovi pro důchodce. Pan Rusnok řekl, že je to chyba, ale chyba zanedbatelná, že nyní tedy vyplázne stát něco na prebendě pro seniory, příští rok už to dělat nemusí. Ale že tomu stejnému (našemu) státu bude chybět cca 75 miliard ze zrušení superhrubé mzdy v rozpočtu a téměř tolik peněz ze zrušení daně z převodu nemovitostí, to že je chyba kardinální, protože budou ty peníze chybět za rok, za dva, za dvacet let, budou chybět navždy, přímo navěky. Ve světle tohoto konstatování je opravdu ježíškovné pro důchodce nicotnou položkou státního rozpočtu. Je to jako šetřit třísky na podpal, když se zapalují hektary lesa. Nejen je zbytečné šetřit třísky, ale ještě zbytečnější je o tom mluvit.

Co mě ovšem doslova vyděsilo, že rozumně vypadající i mluvící druhý diskutující neustále hovořil o tom, že největší zlo páchané v současnosti je nejistota. Asi žil někde jinde, v jiné dimenzi. Po plyšáku tady žádné dění, slibující jistotu nebo nedejbože neochvějně neměnné jistoty, nebylo. Tedy možná, že teoreticky bylo, ale do praxe se jaksi nedostalo. To že žijeme už třicet let ve společenské, finanční i jiné nejistotě je fakt, který se nás všech, pokud nejsme senátoři či eurokomisaři, bytostně dotýká. 

Zdůrazňovat a poukazovat na tento fakt, na faktickou nejistotu, je jako nošení sov do lesa a dříví do Atén. Možná, že to nošení je jinak, asi se mýlím, ale já jsem, však vy víte co.

Kapitola XCIV.

Lukašenkovi stop!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Jsem se včera dozvěděl, že Litva a Estonsko vyhlásili že kdyby je chtěl Lukašenko navštívit, že mu to neumožní a pobyt v jejich zemi mu zakáží. 

Lukašenko není můj šálek čaje, tak jsem všem oznámil, že ke mně taky nesmí přijet. Myslím si ale, že nebude chtít přijet Lukašenko nejen ke mně, ale ani do Litvy a Estonska. 

Ale těší mně, že jsem v České republice první, který mu to zakázal...!!!

Kapitola XCIII.

Zastřelte ho!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Je pravdou, že do černochů, promiňte do Černochů, (dle nových pravidel), u nás, v této naší bohulibé krajině, nestřílíme. A to hned z několika důvodů. Jednak Černochů máme relativně malé množství, čímž by se mohlo stát, že jejich početní stavy by klesly pod přijatelnou reprodukční hranici, jednak naše policie občas (občas často) nestřílí přesně a hlavně, Černoši u nás většinou nepáchají trestnou činnost opravňující k jejich znehybnění. Takže se ani nemusí vydávat nějaká rozporuplná hlášení, že někdo se sedmi ranami v zádech se zastřelil sám. 

A taky máme jinou mentalitu. Zásadně jinou mentalitu, než mají ti za Velkou louží. V našich zeměpisných šířkách, pokud by se stal ten přehmat, že by někdo skončil s prostřelenou tělesnou schránkou, tak by lidé na to místo zastřelení nosili květiny, dárky, věnečky, zapalovali svíčky, děti by tam nechávaly oblíbené plyšáky i angličáky, možná že i panenky Barbie s Kenem. 

Ti za Velkou louží na místo zastřelení nic nenosí. Naopak počítají s tím, že si něco odnesou. Televizi, počítač, potraviny, nebo nové křusky. To podle toho, jaké obchody jsou poblíž místa výstřelu. Je to taková rovnice. Za našeho kamaráda, Váš obchod. Nebo Vaše obchody. Že ten obchod někdy vlastní i majitel tmavší pleti, nerozhoduje. V tom spěchu o potrestání bezpráví se na detaily nehledí. Padni komu padni. V každém případě je zatím víc obchodů, než zastřelených. Až bude poměr obrácený, pak bude teprve ouvej. 

To si myslím já, ale já jsem debil, jak víte. 

Kapitola XCII.

Po zarostlém chodníčku běloruské demokracie 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Jedno je jisté, a to je konstatování, že volby v Bělorusku byly všelijaké. A že se to mnohým dostavivších se k urnám nelíbilo, je jisté. Přinejmenším to vzbudilo rozpaky, zda jejich hlasy neskončily v propadlišti dějin. Davy vyrazily do ulic a dožadovaly se demokratických voleb.

Spojené státy americké, ten neomylný četník světové demokracie, se samozřejmě k volbám vyjádřil. Ale ouha, jindy a jinde závan či jenom zmínka možnosti ztráty demokracie v té které zemi by přinejmenším vedla k tomu, že nejméně dvě letadlové lodě by urychleně začaly letadlovat ve výsosných vodách ohrožené země. Jenže Bělorusko žádné výsostné vody nemá, i když z Baltického moře je to co by tomahavkem dohodil, pardon doplochostřelil. Zakopaný pes není v Lukašenkovi. Toho ať si klidně ti Bělorusové v ulicích odstraní, čert ho vem. Pes je zakopaný v tom, že ty davy chtějí jenom hlavu Lukašenka, nechtějí ani vstoupit do NATO, ani nepotřebují ekonomicky a politicky se trhnout od velkého bratra. Ten bratr jim totiž prodává životně důležité věci obchodnicky řečeno s minimální marží. A to standardní evropské demokratické státy ani samotná USA nechtějí - a ani neumí. Tedy dlouhodobě neumí, protože oni musí demokraticky živit demokratické uskupení NATO. 

Takže Lukašenko, neLukašenko, k prosekání zarostlého chodníčku nedojde. To si myslím já, ale kdo ví, jak to nakonec bude, protože já jsem debil.   

Kapitola XCI.

V čele NG žena?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak jsem se dozvěděl, že je možné, možné i pravděpodobné, že by v čele naší Národní galerie mohla stát žena. Nadto žena, neovládající řeč hrdinných českých reků od Bivoje až po Žižku. Chci jenom říct, že mně nevadí žena v čele naší galerie. Nevadí mi ani v čele naší galerie žena neovládající češtinu. 

Ale vadí mně, a to hodně, že mně zcela prvoplánově svým vzhledem připomíná Němcovou z ODS. 

I když: naší Národní galerii už vedl kde kdo. Třeba výtvarník Knížák. Ten měl pouze jedinou snahu viset v Národní galerii. Tedy, ne on sám, jenom jeho dílo. I když jsem slyšel i názor, že přeci jenom v té galerii viset měl. Že mu to měli dopřát. 

Dokážu si představit obrovské zděšení výběrové komise, která měla rozhodnout o adeptovi, který přednesl svou vizi v řeči, kterou komise neovládala. No snad zůstalo jenom u toho zděšení, a překladatelé překládali promptně a přesně. Konečně nejednalo se o lingvistiku, ale o výtvarno.

Takže pokud by ona dáma chtěla změnit účes, barvu vlasů, a jak prohlásila, že by se tedy česky naučit mohla (a nechtěla dřepět v Senátu), tak by snad její kandidatura byla akceptovatelná. 

Ale to je můj názor, ale pozor, já jsem debil.

Kapitola XC.

Jak se stát miliardářem

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Po Soukupovi podnikajícím v pokusech o televizi, polských doporučení na utracení 6 000 korun došlo i na muže, kterýž by v reklamě nevystupoval. Tedy snad ne. 

ZDE

Mluvíme o muži, který má tolik, že v reklamě na peníze vystupovat nemusí. Pochybuji, že na takovou reklamu by řekl ano. On když říká ano, tak je to Ano, a nepotřebuje mrzký peníz reklamy. Populární je i tak dost, i kdyby říkal ne. Ale on říká ano. A tak se ohradil a poslal na ty, co říkají, že on řekl ano, ale bylo to podvodné ano, zneužívající nejen jeho, ale i jeho ano, pardon Ano, své právníky. Mohl poslat i právníky placené státem, ale řekl Ne, týká se to mého ano i Ano, tak si to zaplatím sám. A zaplatím to ze svého, nepotřebuji k tomu státní peníze, ani dotace z EU. Nepotřebuji poslouchat, že mě řepka nevydělá ani na právní zastoupení. Nebo, že odčerpávám v době virové peníze ze státní kasy a výrazně tak prohlubuji sekeru zatnutou už tak dost hluboko. 

Tak jsem pochopil, že i když jsem debil, že si musím dát pozor. Že je rozdíl, kdo říká ano. 

Kdo nepochopil, tomu mohu poslat ještě reklamu s Merklovou. 

Kapitola LXXXIX.

Chcete být milionářem?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

V jádru jsem vesele založený, optimistické nálady a přející svému okolí to nejlepší. Už jsem tady nedávno psal, že je jenom krůček, malinkatý kousek od situace, kdy budeme všichni milionáři, jak nás o tom přesvědčuje na webu úspěšný majitel úspěšné televize a ještě úspěšnějšího e-shopu. Pokud jste tedy neposlali své úspory vstříc bohatým zítřkům, nevím nevím, zda jste nepropásli tu pravou chvíli. Náhodou jsem totiž natrefil na polském internetu rovněž na návod, jak brutálně zbohatnout.

TAJEMNICA ZARABIANIA LUKRATYWNYCH KWOT, KTÓRA JEST UKRYWANA PRZED TOBĄ PRZEZ WIELKIE BANKI 

Bohužel neumím ani slovo polsky, ale i tak. Šance přímo královská a bez námahy. Posuďte sami, polský návod jak zbohatnout ve třech krocích: 

1. Zarejestruj swoje konto za darmo Pochopil jsem to tak, že mám své peníze restovat, možná i trochu prohnat grilem, než je zadarmo pošlu na svoje konto. Nevím sice, proč je tam mám posílat, když už je svém kontě mám. Pravda, ale zatím tam jsou nerestované.
2. Wpłać minimalną kwotę 956 zł Upřesňují, kolik mám poslat, (vtlačit) asi něco kolem 6 000,- Kč, což není tolik, když budu milionářem v Polsku.
3. Wypłać zyski na swoje konto bankowe! To nevím, co je to wyplač, asi je to hezké české slovo "vytlač", tedy pošli zisky na svoje konto. Řeknu Vám, nějak se mně tam peníze teoreticky hromadí a hromadí. 

Pak jsem si to přečetl ještě jednou a došlo mně, že to není pokyn k poslání zisku na konto, ale že se asi určitě jedná o pláč nad bankovním kontem. Šest tisíc v háji - a to jenom proto, že jsem se já debil neučil v mládí polsky.

Kapitola LXXXVIII.

Šíření poplašné zprávy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Ráno vstávám s jasným úmyslem. Tedy nejdřív se nasnídat, pak teprve dělat všechno ostatní. Obráceně mi to nějak nejde, tak už se o to nepokouším. K snídani si obvykle prohlížím, co nového je v mediálním světě, který na nás chrlí po nočním klidu jednu překvapivou zprávu za druhou. 

To, že Gerda našla konečně školní penál a cvičky a hodlá se je znovu používat je zpráva nanicovatá, ovšem úlevná. Třeba v té škole zmoudří, hlavně aby nešikanovala ostatní, že se nesmí konzumovat svačina z plastové krabičky. 

Včera ráno ale zpráva, že bude soud s exotem, který otravoval veškeré naše složky systému, podsystému i minisystému otravným telefonováním a šířením zpráv s poplašně bombovou budoucností a že mu tudíž hrozí deset a více let, je zpráva zavádějící. Jednak těch deset let asi určitě nedostane. Já osobně bych ho spíš než do vězení zavřel do blázince. Ono takové pravidelné stříkání teplou a studenou vodou má své opodstatnění. V malém dokonce léčí pod názvem skotské střiky. 

A pokud tedy dostane něco víceméně roků za šíření poplašné zprávy, tak mám vážné obavy o další bytí starosty Uhříněvsi, který prohlásil, že ministr Havlíček je dobytek. Jenom si nejsem jistý, zda je to objektivně zjištěný fakt a charakterová vlastnost ministra nebo se jedná o šíření poplašné zprávy. 

Asi ale nezaujmu ten správný názor, protože jsem debil. 

Kapitola LXXXVII.

Ježíšek za šest tisíc

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Abych to upřesnil, prý volební Ježíšek za šest tisíc. Slyšel jsem i cosi o šesti tisícové koblize důchodcům.

Už několikrát jsem se pokusil vysvětlit, že zvyšování důchodů, tedy jejich zvyšování o inflaci, se stanovuje o inflaci k 1. červenci běžného roku. Takže dalších šest měsíců běžného roku, pokud je inflace stále rostoucí, už nemá vliv na zhodnocení důchodů k 1. lednu. A pokud inflace trvá, tak ještě celý rok důchodce tratí a tratí. Aby to bylo srozumitelnější, uvedu příklad. Dejme tomu, pro pochopení, že náhle 2. července vylétne inflace o 10 %. Při 15 000 důchodu přijde důchodce ve stávajícím roku o 6x 1 500,- to je o 9 000. Příští rok dalších šest měsíců přijde o dalších 9 000. Vezme se stav inflace k 1. červenci, konstatuje se, že je 10 % a že důchod se zvedne o 1500 korun tedy o inflaci ale od 1. ledna příštího roku. Takže důchodce do konce roku přijde o dalších 9 000. K l. lednu dostane přidáno 1 500 a měl by být na svých penězích, pokud tedy inflace by se dál nezvyšovala. Suma sumárum, je na svých a přišel o 27 000 tisíc korun. Při současné inflaci 3 % je rozdíl při stávajícím mechanismu cca 8 100. Pokud dostane nynější důchodce z této částky 6 000, zůstane Ježíškovi 2 100.

Moc se to volební úlitbě pro důchodce nepodobá. Určitě si to nezaslouží nařčení, že se kupují hlasy důchodců. Důchodci nepoukazují na to, jak a komu se peníze rozdávají a zda je to spravedlivé nebo nikoliv. A že se letos narozdávalo peněz víc než dost. Nalevo, napravo, těm i oněm. Důchodci čekají, protože jim nic jiného nezbývá, až se dostane i na ně.

Myslím si, že v průběhu posledních třicet let si udělali dostatečně jednoznačný názor na to, koho mají volit a koho ne. A neovlivní je v konečném důsledku ani jednorázová ježíškovská finanční vzpruha.

To si myslím já, ale neberte mě vážně. Jsem debil, navíc matematicky pomýlený.

Kapitola LXXXVI.

Maláčová kope báječně, ale do finančně nenafouknutého míče 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Ta nedělní debata byla zase výživná. Nejen to, nešlo přehlédnout, že při debatách poslední dobou ve studiu značně a hustě prší. S cílem nenechat suchou nit na tom, kdož přichází z vládních lavic.

Je samozřejmě jasné, že Piráti nutně musí mít jiný názor, legrační jsou v tom, že v zásadě se vším souhlasí, ale tvrdí, že je zapotřebí na to jít jinak - a to zásadně jinak. Ale jak při zachování současných zákonů, to už neříkají, asi je to pirátské tajemství. Probírá se rozpočet nejen letošní, ale hlavně příští. Možná, že i přespříští. Vyžaduje se jasná prognóza. Obzvlášť pikatní je vyžadování přesné prognózy dalšího vývoje od bývalého člena Státní banky. Banky, která v době zaručeně předvirové utratila za nákup valut víc než bilion korun a veřejnost se nejen nedozvěděla, jaký to přineslo přínos, ale ani to, co budeme dělat s nakoupenými devizami, které ztratili mezitím svou hodnotu. Tak jako uskladněná nafta státních rezerv v Německu.

Řešení a dobrá řešení jsou na stole, ale nikdy na ně nedojde z jednoduchého důvodu. Ta vláda, která je prosadí, nutně smete zákonitě opozici, protože ta nejenže by neměla co kritizovat, ale těžko by přišla s něčím lepším. Čím tedy nafouknout finančně splasklý míč veřejných financí? Co zkusit třeba:

• snížit zbytečné výdaje za provoz 7 zdravotních pojišťoven razantní redukcí jejich počtu
• přestat vyplácet sociální dávky lidem, které mohou, ale nechtějí pracovat
• odstranit všudypřítomnou šedou ekonomiku, o které se ví, ale nic se nedělá
• zajistit danění zisků vznikajících na našem území. Banky, řetězce, továrny, internetové firmy
• zamezit daňovým rájům
• donutit vězně k pracovní činnosti
• prověřit veškeré neziskové společnosti
• no a jako poslední - třešničku na dortu - zrušit Senát

Chtěl bych to navrhnout někomu, kdo by se nad tím alespoň zamyslel. Ale asi to neprojde, protože jsem debil.

Kapitola LXXXV.

Ostravské busy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Uprostřed záplavy zpráv o covidu 19, rouškách, křeslu ministra zdravotnictví, které povážlivě osciluje kolem rovnovážného stavu bytí, Vám zajisté uniklo, že Ostrava bude mít dva nové výletní double deckery na vození turistů do ZOO či jinam. Autobusy nedorazili kvůli tomu viru včas, ale ono nedorazilo ani příslušné množství turistů toužících po projížďce přímo anglické. 

Takže se vlastně nic nestalo. 

Zde je potřeba pochválit zastupitele Ostravy, kteří se rozhodli tyto autobusy koupit na poslední chvíli, než se trhne Anglie ze spárů EU. Pak by mohly být ty autobusy třeba dražší. Nebo levnější - kdo ví. Ale autobusy jsou to exelentní. V popisu autobusů jsem si přečetl, že budou mít skleněnou střechu. Ve druhém podlaží. To by mně ve snu ani nenapadlo, že by měla být skleněná střecha v prvním podlaží. Jednak by se dalo koukat dámám pod sukně, v případě turistů ze Skotska i pánům. Budou stát něco kolem 15 milionů korun za kus.

Tedy dohromady něco přes 30 milionů. Předpokládám, že když stojí lístek do ZOO nějakých 100 korun, tak že i tolik bude stát lístek na autobus. Takže by se ta investice mohla vyplatit. Nelze samozřejmě přepokládat, že každý návštěvník ZOO pojede tím autobusem a také provoz bude něco stát. Už jenom stanovit, zda se budou roušky vyžadovat v obou patrech, nebo jenom v jednom, po předložení potvrzení o negativním testu, nebo aspoň po čestném prohlášení o bezinfekčnosti. Také by se mělo stanovit, ze kterých zemí se budou vozit turisté a ze kterých nikoliv. 

Suma sumárum, rádní v Ostravě čeká ještě hodně práce. Aspoň si to já myslím, ale neberte mě vážně, já jsem v mládí spadnul na hlavu.

Kapitola LXXXIV.

Rádio

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Poslouchám rádio. Rád. Mám k němu vztah. Ostatně jsem tam několik dlouhých let chodil do kantýny pod vládou paní Kronďákové. Kdo jí znal, tak se musí nutně usmát. 

Gondík dnes ráno na poslední chvíli odvolal ranní rozhlasové cvičení. Že v horku se necvičí. Bylo to nečekané, to odvolání, i když se o horku vědělo nejméně dva dny předem. Bylo to tak nečekané jako odvolání nošení roušek tu i onde od 1. září. Že bude 1. září se taky vědělo několik dní dopředu. Možná, že ti chytřejší to věděli dopředu i několik týdnů dopředu, že bude 1. září a že děcka, naše budoucnost, půjdou se vzdělávat do škamen. Že domácí škamna je toho moc nenaučila a že je potřebí učit se a učit se (to třetí "učit se" jsem už nenapsal, přeci jenom je 21. srpna, aby v tom někdo neviděl a nehledal nějaké souvislosti). 

Samozřejmě, že máme velkou starost co a jak bude. Ale i tak mám pocit, že víc než o potřebě vzdělávání v rouškovém období se mluví hlavně o tom, jak s covidem, s karanténou jít bezpečně volit kandidáty, které si to nejen zaslouží, ale kteří hlavně nebudou nakažení. Nakažení vším, od covidu 19 (...................................................................... zde si doplňte co chcete) ..... až po třeba obyčejnou chřipku.

Já si do připravené závorky toho napsal spousty, ale já jsem debil.

Kapitola LXXXIII.

Jak nejlépe vraždit - horoskopicky!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.       

Jak zavraždit? Mně k tomu stačil horoskop, ve kterém se pravilo, že býci nepřiměřeně zbohatnou a lvi se neskutečně zamilují. Zavolal jsem to své druhé ženě (se kterou jsem již dvacet let úspěšně rozvedený) s tím, že ona je býk a já lev a že je snad konečně na čase to dát znovu dohromady. Protože právě jedla (vždycky jí, když ji volám) tak ji zaskočilo - a to tak, že mohlo být finále. 

Mohl jsem být po dvaceti letech ex-vdovec. Naštěstí to vybrala.

To v takovém Rusku jsou úplní barbaři. Nechápou, že umírat by se mělo civilizovaně, pokud možno doma v posteli. Ne v nemocnici, kde pracně zkoumají příčinu otravy. To aby se mohl podat patřičný protijed, v případě, že výplach žaludku, střev, jater, ledvin, někdy i mozku se míjí s účinkem. Novináři zatím píší celé romány o možných spiknutích, agentech s lahvičkou, jedem v prstenu, neznámém aerosolu a ztracených, životně hospodářsky důležitých plánech na horkovzdušný balon poháněný teplem z rozpadu polonia. Nebo o plánech jak se stát vrchním velitelem gubernie. Jak říkám, barbaři! 

Nezištně nabízím své služby, stačí mě k tomu horoskop a zaručený údaj, kdy dotyčný bude do sebe lámat hambáče. No ale, když jsem se přiznal k tomu, že jsem debil, tak asi nenapíšou. Tak ať si to zařídí sami.  

Kapitola  LXXXII.

Génius

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Napsala mi paní Růžena z Brna, že v noci nespí. A že z nedostatku něčeho jiného čte i moje výtvory. To chápu, v noci se žádné povedené taškařice nevysílají, dokonce i TV Barrandov neopakuje vůbec žádné "Jak to dopadlo". Takže pokud máme štěstí, tak už zbývá jenom záznam z jednání Sněmovny.

Líbí se mi sněmovní rozpravy před hlasováním. A potom se mi líbí, jak se následně hlasuje. Když je hlasování tajné, tak se často stává, že výsledek je jiný, než by se dalo čekat po předcházející bouřlivé rozpravě. 

A rovněž jsem si všiml, že někdy je těžké protlačit i zákon, který má hlavu i patu. Který potřebujeme, čekáme na něj, ale bohužel, s tím zákonem přišel někdo, komu je zapotřebí vrátit křivdu za přehlasování nebo neodhlasování návrhu jeho zákona. Taková malá pomsta za jeho velké zklamání.

Nemívám často, vlastně vůbec nikdy, až do dnešního dne geniální nápady. Nyní ho mám a je tak geniální, že jsem si jistý, že vymaže jméno Gerda ze světového společenského povědomí a nahradí ho jménem mým. 

Ten nápad ve své prostotě je skutečně neuvěřitelný. A řešil by malé schválnosti v naší malé Sněmovně i velké schválnosti ve velkých Sněmovnách. Všude na světě. V každé zemi. V každém Parlamentu. A ten tkví v tom, že návrhy na zákony by se podávaly anonymě. Bez příslušnosti k nějaké straně, nebo k nějaké osobě. Návrh by se vhodil do nějaké bedny a pak by se projednal. A pokud by ten návrh zákona prošel, pak by se teprve odhalil původ toho zákona. 

Nedocházelo by tím k malým, ale i velkým schválnostem. Ale mám takové tušení, že jakkoliv je ten nápad geniální, že je pěkně debilní. Inu což. Co by se dalo ode mne jiného čekat, že.

Kapitola LXXXI.

(Ne)demokratické volení

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Předem bych chtěl zcela jednoznačně říct, že si myslím, že Lukašenko ty volby zfalšoval. Nemyslím si, že celé volby, ale určitě rozhodující jejich část. A že by chtěl vládnout i nadále, takříkajíc na věčné časy, to je úplně jasné. Ostatně tato nakažlivá nemoc z vládnutí nepostihla v novodobých dějinách pouze jeho. 

Ale o tom nechci mluvit. Nechci ani jmenovat. Chci mluvit o tom, že je určitě legitimní, když lidé spontánně vyrazí do ulic a hlasitě se domáhají změny. Navíc změny podložené tím faktem, že volby byly zmanipulovány. Kdyby ty volby nebyly zmanipulovány, vyráželo by se mnohem hůř povykovat na náměstí, protože v tom případě většina, a to drtivá většina,  Lukašenka volila. A volila by ho v demokratických volbách, které respektujeme, nebo bychom respektovat měli. 

Podtrhuji: pokud by ty volby nebyly zmanipulované a byly by demokratické.

Určitě nikoho by nenapadlo naše volby označit za zmanipulované nebo nedej bože nedemokratické. Přesto se najdou profesionální organizátoři protestů, které ženou naše občany na náměstí. Nevím, kdo to platí, ale určitě to někdo platí. Dobře platí. Ještěže veškeré kontrolní orgány (státní, nestátní, ziskové i neziskové, parlamentní i sněmovní, naše i mezinárodní), a není jich málo, jsou u nás roky po důkladné resekci zubů. Doslova bezzubé. Chápu počínání těch organizátorů protestů proti demokraticky zvoleným osobám v řádných a demokratických volbách tak, že naznačují svým počínáním, že naše volby nejsou dostatečně demokratické nebo že jsou zmanipulované. Měly by se aspoň na chvilku (nebo na několik víc než na jednu chvilku, možná že až na tisíce či miliony chvilek) zamyslet nad tím, že vlastně neprotestují proti ničemu jinému, než proti demokratickým volbám a jejich řádnému průběhu. Proto je takovéto počínání nejen nevhodné, ale i nežádoucí. Možná, že i trestné. Ale to si myslím jenom já, a já jsem debil.

KapitolaLXXX.

Bodový systém

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Špatně chápu ve své nechápavosti, nebo nechápu ve své chápavosti, nevím, co je horší. 

V každém případě si dokážu představit, že pokud se rozhodne naše vrchní velení železnic, že musí budovat rychlodráhu, aby nám neujela (už se stalo) po kolejích nejen evropská, ale třeba i mongolská železnice, že je to problém. Problém nejen na roky, na pětiletky, sedmiletky, desetiletky a jak se ukazuje i na třicetiletky ...někde by chodili přes koleje chráněné žáby, jinde by vedly koleje uprostřed něčí zahrady s pažitkou. Taky by projíždějící vlaky mohly dělat nepřijatelný randál, generovat vítr poškozující dráty na chmelnici a mohla by být narušena trasa migrujících čmeláků. Plánované tunely by se mohly stát skutečnými tunely (na peníze) ještě před jejich vytunelováním v skalním masivu. Rovněž nepřijatelně velký počet zatáček na trati doleva by mohl být z hlediska nynější společnosti nepřijatelný. Chápu, že nejen plánování takové trati by byl problém. Rovněž schvalování v obou komorách by se mohlo protahovat. První čtení, druhé čtení, opět první čtení, druhé čtení... připomínky poslankyně Halouskové chránící zájmy slimáků, připomínky poslance Klobouka, že v tom fofru budou lidem odlétat klobouky.

Jak úlevné je slyšet v našich sdělovacích prostředcích, že je neuvěřitelné množství řidičů, kteří nejen že za jízdy telefonují, ale i vyťukávají třeba nemravné návrhy. A že se s tím bude muset a to hodně rychle, tedy víc než rychle, nejraději ještě rychleji než rychle, něco dělat. A že tím razantním opatřením bude citelné zvýšení pokut a přidělování většího počtu trestných řidičských bodů. Takže se dočkáme tohoto rychlého opatření od roku 2022. 

V porovnání s budováním rychlodráhy je to rychlost přímo kosmická. To chápu i já ve své nechápavosti a to jsem debil.

Kapitola LXXIX.

Kde končí tolerance 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Kde končí tolerance, kde končí bezbřehá demokracie, kde končí snaha o vymýcení všemožných šmejdů v naší společnosti? 

Někde mezi Jupiterem a Saturnem, blíž to nebude.

Možné je u nás všechno, od zakázání cikánské pečeně z důvodu rasové diskriminace, a to se opravdu nepečou cikáni na rožni nad mírným plamenem, až po uveřejňování senzačních zpráv na Novinkách.cz.*

SPECIÁLNÍ ZPRÁVA: Nejnovější investice Jaromíra Soukupa uvedla odborníky v úžas a velké banky se začínají děsit.Češi si už z pohodlí svého domova stačili vydělat miliony korun používáním této "skuliny k bohatství" - jde ale o legitimní věc?

Pominu fakt, že Jaromír Soukup evidentně neví, jak by mohla vypadat moderní televize. Nyní tedy radí, jak vydělat peníze, což by si přáli mnozí občané, obzvláště nyní v covidové době. Vlezlým způsobem manipulátora vyzývá k investici do kryptoměny, na kteroužto investici je téměř nutné pohlížet jako na investici, která spasí Váš rozpočet. 

Jde ale o legitimní věc? 

Ano, nikdo Vás nenutí investovat. Je to Vaše svobodné rozhodnutí. Že by to nemuselo fungovat, že by se mohlo jednat o takzvané letadlo nebo pyramidovou hru, Vás hned vyvedou z omylu tvrzením, že kryptoměny existují roky a že se na nich skutečně dá vydělat. 

K tomu dodávám, že je to pravda, že dokud letadlo má dost paliva (Vašich investic do systému) tak létá a létá a pyramida, pokud nedosáhne svého vrcholu, je pořád stavěna a stavěna. Otázka je, kolika lidem to přinese skutečný zisk. Všem asi ne, to by to nefungovalo. Nemyslím si, že naše paní ministryně financí Schillerová se neorientuje ve financích. Jinak bychom určitě neměli korunu nebo - třeba - někdy v budoucnosti euro, ale rovnou fufně zvané bitcoin či jinak.

Takže já raději budu čekat až na zvýšení mého důchodu v KORUNÁCH, ale z toho hned vidíte, jak velký jsem debil.

* pro ty čtenáře obrostlé mechem: jedná se o reklamu placenou - jak jinak - v korunách

Kapitola LXXVIII.

A pak že to nejde

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Uprostřed okurkové doby prý klesá nejen zájem o dramatické programy televize, sledovanost a zákonitě tím i snaha o kvalitní, hodnotný a v době léta vysílaný televizní program. Není to pravda.

Dnešní televizní noviny na ČT 1 (na zprávy na Nově - což je Blesk s obrázky - se nekoukám) měly všechny znaky kvalitního zábavného pořadu.

Zpráva číslo jedna, že v naší nejhlídanější věznici, kde jsou vrahouni, škrtiči a jiní exoti, se prý vesele pašovaly, prodávaly a distribuovaly drogy a léky. Tedy léky ne na revma, či fenistil proti komárům. Ale takové, po kterých je člověku dobře, dokonce ještě i líp než dobře. Ceny ovšem neuvedly.

Další zpráva byla o situaci v Bělorusku. Je úsměvné, jak se Lukašenko postupně vzdává držení svého křesla a celá země se stává horkým kandidátem na změnu politické orientace. Polský sněm se kvůli tomu sejde a rozhodne, co dál a jak a kam přesunout svá vojska. Co kdyby. Protikandidátka Lukašenka mě ale moc nepřesvědčila. Zrovna tak jako mě kdysi nepřesvědčila ukrajinská Tymošenková, a že byla, aspoň podle mého mínění, mnohem víc hezčí, než Svjatlana. No uvidíme.

Taky se mi líbí, že si média všimla, že Hamáček chodí v jednom a v tom samém červeném svetru a že ten svetr, který na sebe navlékl v době covidové, hodlá nosit ještě i v době voleb. Asi v době těch nejbližších, vzdálenějších i v těch nejvzdálenějších. Nikde jsem se nedočetl, jak dlouho může být takový svetr infekční. Měl by se k tomuto problému ohrožení jeho spolustraníků vyjádřit kvalifikovaně ministr zdravotnictví. Jenže ten je z jiné strany a nakažení sociálních demokratů mu asi žíly netrhá.

A jsem nadšený, že za nějakých 570 milionů se zvýší hráz Hlučínského jezera o půl metru a zvedne se tak hladina jezera, které má nyní největší hloubku 4 metry. Možná, že za ty peníze by se dalo vybudovat jezero jiné. Nevím. Ostatně, když se budete chtít topit, tak je úplně jedno, zda jezero má jenom 4 metry, nebo o nějaký ten centimetr navíc. Utopíte se bezpečně i tak.

A tak vám vřele doporučuji, máte-li pocit, že se nebavíte, pusťte si televizní noviny. Já to tak dělám každý den, ale já jsem debil.

Kapitola LXXVII.

Postavme ještě další sloupy, jeden vedle druhého 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Občas čtu názory těch, kteří zde na této platformě píší. Nelíbí se mi, když učenými slovy píší hovadiny. Skoro víc mně vadí ta učená slova, než ty hovadiny. Protože když jsou učená, tak vypadají jako pravdivá. Ale nejsou. Třeba ty o Mariánském sloupu nyní hyzdícím Staroměstské náměstí. Aby bylo jasno, nemluvím o tom sloupu, který tam byl do roku 1918, mluvím o tom paskvilu, který tam stojí nyní.

Mariánský sloup. Tato barokní památka původně vznikla na poděkování Panně Marii, že se hlavní město Českého království podařilo ubránit před švédskými pancíři...

Zdroj: https://jakubholman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755748

Bohužel tomu není tak, jinak by na mnohých vozech nebyly odvezeny četné umělecké sbírky Rudolfa II umístěné v Praze. Dnes by mohly být významnou českou památkou chráněnou UNESCEM. Nejsou, protože je nemáme. Pokud ale skutečně budeme nadále tvrdit, že ten sloup je poděkování Panně Marii za cosi, tak bychom ji ještě měli postavit sloup za její podíl na ukončení I. světové války, za její podíl vyvrcholení obrozeneckých snah a vznik samostatného státu nezávislého na Rakousku-Uhersku, další sloup za ukončení II. světové války. Sloup za rok 1948 asi ne, ale snad by šel postavit sloup za jaro 1968, nebo za rok 1989 a tak dál a dál...Všechny by mohly být nasázeny pěkně v řadě jeden za druhým jako sloupořadí ve směru poledníku napříč Staroměstským náměstím.

Pokud tedy vznikla společenská potřeba (ha, ha, hi, hi) obnovit Mariánský sloup, měla to být věrná kopie, co do materiálu i vzhledu. Nebo samostatný nový umělecký počin reflektující současný umělecký názor na výtvarné umění. Něco mezi tím je kočkopes, který by neměl projít žádnou nezdrogovanou a nepodplacenou uměleckou komisí. To je můj názor, ale neberte ho vážně, protože já jsem debil.

Kapitola LXXVI.

Čtrnáct dní do začátku školního roku, 

čtrnáct dní ještě určitě v poklidu 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Jen největší optimista věří tomu, že s podzimem se ta hnusoba C 19 nevrátí. Něco si dovezeme ze zahraniční dovolené, kterou jsme si nedokázali odříct. Něco se namnoží z těch potvůrek, které zatím relativně způsobně kolují v našich tělech. A něco se k nám zavleče pendlery. 

Je otázkou času, kdy to na nás budou nosit vlastní potomci. Zarouškujeme se, zakaranténujeme se. Nakažené děti budou potřebovat opatrování. Matky budou doma, budou chybět pracovníci v podnicích. Nejen matky, posléze i otcové budou chybět. Přestaneme bezhlavě utrácet, možná, že přijdou na řadu kastrůlky s obědem. Navíc mohou být plískanice a budete moct onemocnět nejen covidem, ale i obyčejnou smrkací, prskací, klasickou naší, každý rok nově šlechtěnou chřipkou. Společné působení obou škodlivých faktorů může být smrtelné, nejen pro poživatele důchodů. Může být dost smrtelně nebezpečné i pro ekonomiku naší obrovské montovny. 

Asi neprozradím tajemství, že bychom finanční injekce nemuseli zvládat v tom zatímním rozsahu podruhé, potřetí, nedejž bože po čtvrté. Jedna půjčka je ke splacení, dvě s obtížemi, třetí už devastující, čtyři díry v rozpočtu fatální. Navíc nikde není řečeno, že to musí někdy skončit, že se nemusí objevit ještě něco víc nakažlivého, něco víc doslova fujtajbl. 

Buďme rozumní, neriskujme nejen bezhlavým cestováním v nejistých dobách, neriskujme cicmáním každého s každým, neriskujme přehnaným rozdáváním finančních záplat. Buďme připraveni na to, že ne všechny podniky musí přežít. Ale buďme optimisticky naladěni a střízlivě uvažujme. Nemusí to být tak, jak to vypadá, ale můžete to být tak, jak by to vypadat mohlo. Ale to je tvrzení na mě až moc složité, protože jsem debil.   

KAPITOLA LXXV.

Agenturní

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Jestli a zda skutečně něco miluji, tak jsou to agentury. Ty agentury, které slouží průzkumu veřejného mínění. Nejvíc se mě zamlouvá agentura CVVM (CoVyVíte Mizerně). Ta, která přinesla znepokokující zprávu, že by se TOP 09 taky nemusela probojovat do Parlamentu ČR.

TOP 09 obratem prohlásila, že její preference jsou v zásadě stabilní. No nevím, po přesunu významně veselé a populární tváře Topky pana Kalouska na parkoviště Senátu a po definitivním zaparkování pana Schwarzenberga na Orlíku bych tu agenturu neobviňoval, že je vůči jejich pidistraně neobjektivní. 

Skutečně nerozhodne mínění této agentury, nebo agentur vstřícně nakloněných TOP 09. Rozhodne mínění voličů. Není tajemstvím, že TOP 09 kvetla pšenice hlavně v hlavním městě. Tam ovšem nyní nadouvají své politické plachetní ambice Piráti a berou tak vítr z plachet Topce. Zasévat pšenici na venkově, to Topka nikdy neuměla, i když tam pravděpodobně asi pšenice víc patří, než do velkoměsta. 

A tak nevím, opravdu nevím, zda bychom si neměli opatřit alespoň nějaké předvolební tričko s nápisem TOP 09 na památku, abychom nezapomněli. Já si ho určitě opatřím, ale na mě nedejte, já jsem debil.

KAPITOLA LXXIV.

Mike

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Tak jsem se dočetl, že Babiš nic neslíbil, a když, tak jenom mezi čtyřma očima. 

A tak jediný, který držel na veřejnosti americkou a českou vlajku na lodi spolupráce byl náš Vystrčil. Ještě že ho máme. Nepředpokládám, že by ho USA nějak odměnili za jeho postoj, který s sebou veze na Thaiwan proti nevybíravému sypání čínské rýže do veškeré světové ekonomiky včetně datových sítí. I když - nebylo by to hezké gesto, kdyby letadlo s Vystrčilem na posledních dejme tomu 500 km letu v blízkosti čínského území doprovodily americké stíhačky, buď z jedné, nebo druhé letadlové lodi, které nacvičují rybolovné techniky v Jihočínském moři? Nebylo by to skutečné gesto a potvrzení toho, koho si v USA z našich politiků skutečně váží? 

Obzvlášť, když český tisk nevybíravě opět poukázal na to, že paní Babišové to nejenom zase slušelo, ale nadto jí to slušelo o mnoho víc, než by se slušelo. Zřejmě dostatečně nezvážila míru slušení svého oděvu oproti slušení oděvu manželky ministra zahraničních věcí USA.

A to je neodpustitelné, nanejvýš neodpustitelné v situaci, kdy se ještě ten Westinghouse nevyjádřil k výši chystané slevy pro české jádro. Já si rovněž myslím, že je to znepokojivě neodpustitelné, ale já si to mohu s klidným svědomím myslet, protože jsem debil.

Kapitola LXXIII.

Děs

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Dneska mně pořádně vystrašili. Ale začnu od začátku.

Ráno jsem dostal na starost vnučku, abych ji odvezl do Kolína, tam ji nasadil na vlak směřující na Moravu. Pak jsem se vrátil zpět do té mé, jak říkám, krásné vesnice, barokní perly Polabí. Jel jsem do Kolína i zpět rychlíkem, místenku u okna, které se dalo otevřít, takže absence klimatizace se dala přežít. Zbytek dne proběhl v poklidu, samozřejmě, že bylo horko dusno, k večeru i desetiminutová bouřka. Takže celkem vzato poklidný den, v televizi jako vždy nic, ještě, že je mistrovství světa ve snookeru, to je takový stůl s barevnými koulemi, tágem a dírami v rozích a uprostřed. 

Přenos skončil a já si na dobrou noc pustil tiskovku o situaci a opatřeních na Českých drahách. Tedy železničních. Neměl jsem to dělat. Dozvěděl jsem se, že směna strojvedoucího, tedy toho, co drží "volant" vpředu na lokomotivě, může maximálně trvat 13 hodin. Odpočinek, že musí být 6 hodin a nezapočítává se do něho cesta na ten odpočinek. A že se vytvoří takový systém, aby strojvůdce, když zapíchne to strojvedoucování u České dráhy, nemohl přelézt na lokomotivu soukromých železnic a tam odkroutit další kilometry. 

Pomyslel jsem si na rumunské, polské, ukrajinské a bůhví jaké ještě jiné národnostní kamiony, které rovněž brázdí českou krajinou bez odpočinku (a bez toho papírového kotoučku, který zaznamenává počet hodin za kniplem). A bylo mně doslova na nic. Jak je možné, že se na to přišlo až nyní, že ten strojvůdce s mnoha tunami vagonů na kolejích (a mými více než 100 kg živé váhy) skoro vůbec nespí a nespí a mašinfíruje a mašinfíruje ? Že pracuje a pracuje a pak projede návěstidlem v poloze stůj. 

Hrůza a děs. Děs takový, že se tomu vyrovná jenom sledování televize Barrandov, a že ta má hodně dobře našlápnuto na světově proslulou hororovou televizi. A nyní ještě k tomu horor na kolejích. 

Stojí to za to, tímto způsobem na tiskovém brífingu strašit cestují ? Myslím si, že ne, ale neberte mě vážně, já jsem debil.

Kapitola LXXII.

Chudinky naše děti, hladová budoucnost... ještě jedenkrát 

(a snad naposledy)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak snad ještě jednou, snad naposled k obnošeným tepláčkům a následné diskusi nad perspektivou našich budoucích hladových dětiček...

1. Myslím si, že je otázkou času, kdy Itálie a spol. nebudou víc platit než dostávat z EU. Budou muset víc dostávat, než platit, jinak nastartují dominový efekt ekonomického sešupu celého systému.
2. Snahy o velkou EU jsou snahou o velký jednotný trh propagovaný především ze strany Francie a Německa.
3. Nedej bože, že by taková Anglie byla do pěti let na tom znatelně dobře (líp než v EU), to by se těžko centrálně vysvětlovalo, že není pravda, že kdo odejde, tak zapláče.
4. Existuje reálné nebezpečí, že mechanismus fungování EU bude zahlušen neuvěřitelným množstvím předpisů, nařízení a přikázání.
5. Konec EU může nastartovat neuvážené rozhodnutí vzetí do spolku například Turecka nebo Ukrajiny. Proti obdobným rozhodnutím a záměrům zatím neexistují dostatečné záchranné mechanismy.
6. Je toho ještě mnohem víc, ale nechci unavovat...

... pouze bych chtěl vysvětlit, že není třeba mít špatný pocit vzhledem k našim dětem a jejich budoucnosti z toho, že jsme dokázali za posledních 30 let přijít o mnohé: námořními loděmi počínaje, vlastnictvím pivovarů, Becherovky, kaolínových dolů, samostatnosti výroby základních potravin, vlastnictvím aerolinek a vlastnictvím mnoha dalších věcí, vlastnictvím podniků patřících nám všem konče. 

Zkrátka stalo se a naše děti, protože kolektivní vlastnictví tohoto nezažily, tak toho nebudou nejen litovat, ale ani nebudou nic takového postrádat. A pokud jsme jim jejich budoucnost nějakým způsobem zadlužili, pevně věřím, že to zvládnou. Jsou to naše děti, chytřejší, vitálnější a průraznější než jsme byli my. Nebo se je k tomu všichni snažíme vést. 

Měli bychom mít ovšem zásadně špatný pocit z toho, že našimi postupnými kroky jsme je připravili o možnost rozhodování se o svých věcech a vnutili jsme jim naše rozhodování. 

Vytvořili jsme systém, který lze zrušit opět a pouze jenom hromadným cinkáním. Vytvořili jsme jim systém, ve kterém nejde na základě svobodného uvažování a rozhodování v celostátním referendu zrušit třeba zbytečný Senát, to parkoviště politiků za zenitem, či vystoupit z EU nebo aliance NATO. Mít možnost odvolat prezidenta či měnit rozpočtová pravidla. 

Tu nemožnost jim odkážeme, řádně zabetonovanou na věčné časy. Nejde o to z něčeho vystoupit, jde jenom o možnost ji mít, kdyby došlo k té potřebě. 

Ale to si myslím jenom já, protože jsem debil.

Kapitola LXXI.

Chudinky naše děti, hladová budoucnost a obnošené tepláčky...

(vysvětlení pro pana Jiřího Fogela, kteréhož názoru si vážím)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.      

Chápu oprávněné obavy českých a moravských rodičů ze zadlužené budoucnosti, obzvlášť když se starají o jedináčka. Oproti nim mám obavy šestinásobné, protože mi příroda umožnila potomků mít vícero, radovat se z nich a tak vůbec. 

Strach o jejich budoucnost ale nemám... tedy mám, ale trochu jiný, než je ten obecně proklamovaný. Máme nyní ekonomicky složité období: Evropská unie se rozhodla otevřít peněženku a posílá jednotlivým státům docela slušné peníze. Třeba italským dětem se posílá 1,5 x víc virových euráčů, než našim dětem. Není se co divit, každé robátko v Itálii, pokud by chtělo být bez dluhů, až by dospělo, muselo by navíc vyrobit a prodat řádově 30 tun špaget. Což není zas až tak málo v situaci, že existují státy v EU, kde se konzumují blbouni, navíc nesypané parmigianem reggianem.

Ovšem ten zásadní ekonomický problém je jinde a jiný. Zatím je naše země příjemcem peněz z EU. Předpokládá se, že tomu tak nebude v blízské budoucnosti, že se ekonomicky vyhrabeme na návrší prosperity. A staneme se čistými plátci peněz do ekonomiky EU bez toho, že bychom od nich dostali nějaký ten obolos na přilepšenou. A pak si budeme muset poradit nejen s našimi zadluženými potomky, ale i s těmi 30 tunami špaget. Špaget maximálně s česnekem, na víc nebude. Ti prozíraví rodičové už nyní na to budoucí období po večerech trénují své děti špagetovými orgiemi.

Já tedy ne. Ale já jsem debil, navíc špagety, makarony, fusilli a pappardelle mít nemusím. Mně ke štěstí stačí obyčejná česká kolínka, která jsem se naučil jíst drahně dávno ve školní družině.

Kapitola LXX.

Liché obavy, sudé co...??? * 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Přečetl jsem si, že důchodci hned po Silvestru dostanou přidáno. Tedy zvedne se jim důchod. A to nejen o plánovanou částku ze zákona, ale i o něco navíc. Třeba rovnou o Němcovou. 

A taky jsem si všiml početné skupiny těch, kteří hned argumentují, že je to předvolební úlitba a nepřiměřené zvýšení důchodů. A opět napochodovaly na scénu děti, které jsou zadlužovány, dokonce i děti jejich dětí a možná, že i děti, které rodiče nemají, takže,  chudinky siroty, budou mít ještě navíc dluhy po rodičích, které nepoznaly.

Opravdu by snad měla být povinná maturitní matematika.

Zákonné zvýšení důchodu se odvíjí od výše dosažené inflace. Nechci šířit poplašnou zprávu, ale inflace je opravdu reálná skutečnost. Takže zvýšení o inflaci je nula od nuly pojde. Co dostanou důchodci navíc, tedy těch něco kolem osmi stovek ze zákona, to spořádaně odevzdají zase v supermarketech, které svůj zisk poctivě odvádějí všemi směry, jen ne směrem k Matce měst. A z té slibované navýšené pětistovky je zapotřebí odečíst tedy to dosažené procento inflace, eventuální spotřební daň, dépéháčko, daň ze zisku. Takže důchodci si polepší  v reálných číslech maximálně o jednoho Ámose, zbytek shrábne nazpět stát. A jeden Ámos navíc je malá, téměř zanedbatelná předvolební úlitba. Kvůli té se k volebním urnám zarouškovaní důchodci houfně šourat nebudou. A protože se inflace stanoví k 1. červenci běžného roku a přidávat se bude až po Silvestru, tak je zcela možné, ba víc než pravděpodobné, že žádné zvýšení o Komenského se konat ani nebude. Natož o Boženu.

Matematicky vzdělaným maturantům je to zcela jasné a přehledné, těm ostatním asi ne.

A mně už vůbec ne, protože jsem debil. Navíc matematicky nevzdělaný.

* kulové

Kapitola LXIX.

Lesk a bída OVM

(pan Balzac promine...)

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Palec nahoru a udělená karma vždy potěší (děkuji, pane Ráži). Obzvlášť, jedná-li se o tak pikatní záležitost, jakou jsou OVM. Tento pořad bezesporu a bez diskusí na veřejnoprávní televizi patří. Má i vhodně zvolený čas, kdy nasycení občané jsou schopni vstřebat i to, co by nenasyceni třeba nevstřebali. I neděle, den odpočinku je vhodně zvolen. 

Tím ovšem veškerý lesk OVM končí, začíná bída. Nevadí mi, opravdu mi nevadí, když se prezentují jednotliví hosté v intencích svých funkcí, stran a světového názoru. Nevadí mi tvrzení, že katoličtí kněží by nikdy nesáhli na ministranta a že Grebeníček senior byl laskavý bachař. Nevadí mi zelené hřímání o kolektivní plastové záhubě lidstva ani vize Pirátské strany, jak šmahem napravit nasazením počítačů cokoliv. A dokonce mně nevadí ani cílený výběr diskutujících - takový, že slabší povahy v předtuše věcí příštích ztrácí nejen odvahu dostavit se do té arény, ale dokonce s odvahou ztrácejí i hlas.

Obdivuji pana Moravce, mám ho za talentovaného, nadaného, vždy pečlivě připraveného a profesně lingvisticky brilantního. Jeho jediná, ovšem kapitální chyba tkví v samotném názvu pořadu, který on se snaží naplnit na 100 %. 

To přivlastnění a splnění názvu pořadu OVM lze srovnat pouze se zkázou Titaniku. 

Ony to totiž nejsou OVM, ale pořad veřejnoprávní televize. Televize, inkasující nejen poplatky koncesionářů, ale i přeštědré státní vycpávky nakynutého ročního televizního rozpočtu. Televize, která by měla v rámci svého poslání zařídit, aby se moderátor  nikdy nesnažil uplacírovat svůj názor na věc. Měla by zařídit, že pokud moderátor bude vůbec prezentovat nějaký názor, tak že to bude názor přímo veřejnoprávní. A protože těch je poskrovnu, tak je určitě vhodnější, aby besedu pouze vedl, a to takovým způsobem, aby jeho názor na probírané dění nekoukal z každé nebo z každé druhé věty. 

Tím je deklasován celý pořad.

Ale je to jenom moje tvrzení a já jsem debil. Takže mně neberte vážně a dívejte se. V neděli, přesně v poledne.

Kapitola LXVIII.

Jak jsem podruhé neviděl OVM

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Vylezl jsem ze sprchy a šel se prohlédnout, zda nemám na těle nějaké pupínky. Ty se vždy objeví pravidelně po tom, co shlédnu nedělní besedu pana Moravce na ČT 1. Nic, žádný pupínek, ani jeden. Pak jsem si uvědomil, že na besedu jsem se už dvakrát nedíval. 

Poprvé proto, že chtěli, abych byl na velké rodinné grilovačce, což jsem musel, když oslavenec jsem byl já sám. Ještě, že mám na dalších deset let splněnou povinnost účasti. 

A druhou neděli jsem jel sto kilometrů za jednou paní výtvarnicí, která se uvolila, že namaluje obrázky do mé chystané knížky. Maluje opravdu krásně. Leč. Po několika prohozených úvodních větách mi sdělila, že chce pět tisíc za jeden obrázek. Řekl jsem jí, že jsem si myslel, že to pojednáme ve Werichově duchu. Nechápavě se na mě podívala (miluji chvíle, když poznám, že někdo nechápe, co chápu já. Je těch chvil málo, ale jsou a stojí to za to) Povídám: Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc. A že to dělám pro své vnučky. Zdarma. 

Odmlčela se a já jsem pochopil, že zcela oprávněně má raději mé peníze, než mé vnučky. Ostatně ty vnučky, když na to přijde, dokáží být pěkně rozverné. Tak jsem jí řekl, že než ze svého důchodu bych našetřil na její ilustrace, že už bude stát nový blok jaderné elektrárny v Dukovanech. Evidentně nevěděla, kdy by měl stát a že bude stát ještě o deset let později po plánovaném termínu výstavby. Ale to chápu, protože ženy se o atomovou elektřinu nezajímají. 

Co ale nepochopím, že do toho telefonu jsem se nezeptal rovnou na cenu jejích výtvorů. No řekněte, nejsem debil, když jedu dvě stě kilometrů zbytečně a ještě přijdu o nedělní besedu?

Kapitola LXVII.

Horko

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Probíráme statistiky, obracíme činy, počiny, záměry a čísla. Jak nás ta virová krize zasáhla. Jak nám rozvrátila, rozvrací a ještě rozvracet bude naše bytí. Kam jezdit, kdy jezdit, kdy ne a kam ne.

Zapomínáme, abychom si vzpomněli, leckdy pozdě. Třeba na naše ženy. Jasně, MDŽ neslavíme, když je málo karafiátů, Den matek taky neslavíme, když je ten virus v našich příbytcích. Ano občas se mihne ve zpravodajství nějaká sportovkyně, která trénuje na půdě nebo ve sklepě. Nebo která tu formu bude budit až za rok. Zatím si maluje jenom oči se šikmou linkou. To aby věděla, jak jí to bude slušet. A tak hned za Borhyovou dokáže náš zájem vybudit pouze Schillerová tvrzením, že peníze nejsou, nebo Maláčová, že peníze budou pro všechny. Nebo Němcová s Pekarovou. Pardon, to je špatný příklad, ty už nikoho nezajímají. Takže pak dlouho nic, předlouhé nic. Potom snad už jenom nositelky zpráv o počasí. Vesměs příjemné, nejen inteligentní, ale i chytré. Tedy, nemyslím ty čtečky zpráv o počasí, myslím ty, které tomu počasí skutečně rozumí. I tak se občas netrefí. Teď se tedy trefily, protože je mi horko. 

Je mi horko a potím se jako debil. Co se dá dělat, když debil jsem.

Kapitola LXVI.

Návštěva z USA

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Dneska samé zajímavé zprávy, jako že Lucinka ukázala rostoucí bříško (mě roste taky a nejsem v jináči s Bohušem Matušem) a že CNN Prima nebude vysílat relaci Hlavní zprávy, na které stejně nikdo nikdy nekouká, ale je to prima (pardon PRIMA) šolich, neboli haluz za miliony korun. 

Uprostřed těchto objevně zajímavých zpráv mnohému nepozornému sledovateli dění na našem politickém písečku uniklo, že se k nám chystá návštěva z USA. A navštíví nejen prezidenta Zemana, ale i našeho premiéra. Možná, že vyšetří nějakou chvilku, nemusí to být zrovna miliony chvilek, a navštíví i Vystrčila, aby ho instruoval, co má na tom Thaiwanu říkat, co tam jíst, komu děkovat a na koho nadávat. To ale nevím určitě, zda mu na to vybude čas v jeho určitě nabitém programu. Je hezké, že z tak velkého a důležitého státu někdo přijíždí se osobně přesvědčit, jak pan Prezident zkrášluje oboru v Lánech a kolik má Babiš připravených roušek na podzimní covidové období. Škoda, že nebude zavedena řeč na to, jak to, že nepotřebujeme žádné další zbraně z USA, dokonce nepotřebujeme ani žádné americké vojáky zaparkované v Německu, kteří budou muset odjet z Evropy domů, když jich Polsko tolik nechce nebo neuživí. Nebo že nedojde řeč na to, jakou slevu nám dá na naši zamýšlenou atomovou elektrárnu americká firma Westinghouse, abychom se nepřiklonili k čínské nabídce. Nebo nedej bože ruské. No ale je čas dovolených, vážné věci se budou probírat někdy jindy a jinde. 

To si myslím já, ale já jsem debil.

Kapitola LXV.

Z Bejrútu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

A určitě to byla hodně velká šlupka. Teda přímo obrovská. Tolik rozbitých oken, poničených baráků už nebylo dlouho ve zpravodajství vidět. Ne že by nebylo někde srovnatelné množství zničených domů, ale takhle najednou, nečekaně a razantně - nikoliv.

Když jsem chodil do školky, tak tam byl jeden kluk, dneska by se řeklo, že byl hodně živý. A když něco provedl, tak začal hned první křičet, že on to nebyl. Zlobil, ale moc chytrý nebyl. Hned jsem si na něho vzpomněl, když několik hodin po tom kapitálním výbuchu stát Izrael prohlásil, že Oni to nebyli.

Asi to bylo tak jak říkají. Nejdřív nějaký svářeč zapříčinil požár. Jako na potvoru, ten se rozšířil do nějakého skladu s pyrotechnikou. Ta tam byla připravena na silvestrovské oslavy nebo zbyla z těch loňských oslav. A co čert nechtěl, jedna ta prskavka prskla do toho skladu s ledkem. Který normálně ani nehoří, musí se do něho, když má vybouchnout, něčím praštit. Buď prskavkou, dělobuchem nebo pořádně velkým kladivem, pak ale nestačíte utéct, když je kolem Vás tolik toho ledku. Klika je, že to byl původně ruský ledek. Ten bouchá líp a určitě všude. Já tomu věřím.

Věřím i tomu, že se třeba zapomene, že v Libanonu je silnou politickou stranou Hizballáh (Al Muqáwamat ul Islámíjatu fí Lubnán). Dokonce v Bejrútu má hlavní sídlo. To je to uskupení, které nemá demokratický svět rád. Ale demokratický svět má peníze. Ten by tomu Libanonu mohl půjčit, něco i darovat. Ten nedemokratický svět sice taky nějaké peníze má, ale potřebuje je na to, aby mohl nastolit demokracii. Ale tu jejich. 

Ale to je už moc složité a nerozumím tomu, protože jsem debil.

Kapitola LXIV.

Církevní

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Nevděk, nepochopení a licoměrnost vládne nejen světu, ale vládne i našim luhům a hájům. Prý máme první vlnu toho C 19 za sebou, takže je čas si oddechnout, udělat tlustou čáru a odměnit ty, kteří si to zasloužili svým konáním v této pohnuté době. 

Odměňujeme mnohé, abychom na mnohé zapomněli a neodměnili je. Nechci zmiňovat tristní opomíjení zvýšeného vytížení ochutnávačů rumu, kdy v této době došlo k prudkému nárustu tohoto desinfekčního prostředku v domácnostech a oni, bez ohledu na svou rodinu, nedostatek spánku a osobního pohodlí, disciplinovaně pracovali v lihovarech přesčas, a to leckdy dokonce bez nároku na zvýšení lihovarnického deputátu. 

Nebo - kdo se kdy zmínil o tom, že je potřeba ocenit disciplinovanost našich bezdomovců, kteří si v této době zásadně kupovali krabicové víno patřičně zarouškovaní. A že si hromadně nestěžovali na to, že na Magistrátu (pražském) je bordel a nezrušili slíbený holešovický vykřičený dům, ze kterého měl být jejich domov. 

Nebo kdo ocenil práci hudebních redaktorů, kteří nám vlévali denodenně písněmi živou vodu do těla, místo aby nás ponoukali k nevhodnému chování v době epidemie písněmi typu "S cizí ženou v cizím pokoji". 

Ovšem největší licoměrnost a nevyužití šance předvedla církev jako taková. Místo aby tuto dobu poukazovala na to, že ten virus je Bič Boží na lidstvo - za to, jak se chováme k přírodě, že na farmách pipláme nespokojené slepice, stresované krávy a střílíme nosorožce, že kácíme pralesy, pěstujeme olejové palmy, vyrábíme hnusné plasty, auta, letadla a lodě, válčíme, migrujeme a hubíme se a ve volbách se nenávidíme ... tak místo tohoto kárání našeho počínání, místo toho, aby nás varovali vztyčeným varovným prstem, tak se modlí za nemocné, žehnají novým nemocnicím a jednají tím evidentně proti božímu úradku. 

Tohle nechápu, ale já jsem debil.

Kapitola LXIII.

台灣  

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Ani nevíte, jaký je to slastný pocit něco vědět. Navíc, když máte tušení, že to víte první. Ne sice první na světě, ale první v Česku. Vlastně možná ne první v Česku, ale první v naší hospodě. A to je co říct, protože v naší hospodě ví každý všechno jako první. Jen já většinou ne. 

Jen jsem to dočetl, hned jsem to věděl a musel jsem hodně rychle do hospody. Tohle jsem si přečetl: 

"Vystrčil se rozhodl misi na Tchaj-wan uskutečnit i z principiálních důvodů a kvůli nátlaku Číny, která pohrozila odvetou.Tchaj-wanský komerční letoun, kterým Vystrčil a spol. poletí, nebude mít na rozdíl od stroje vládní letky státní české znaky. 

Vystrčila to mrzí, ale myslí si, že to jde nějakým způsobem napravit." 

A já vím jakým způsobem. A z toho pramení můj slastný pocit.

Na cestu bude zvoleno letadlo se třemi motory. Během celého letu bude z levého motoru vypouštěn bílý oblak spalin, z pravého motoru červený a ze třetího motoru uprostřed pak modrý oblak spalin. To dohromady bude evokovat českou vlajku. Nad to během přistání zhruba ve výšce takových 800 metrů budou otevřeny tři palubní okénka, ze kterých během celého přistávacího manévru povlají tři stuhy opět v našich národních barvách. Samozřejmě, že to budou jenom stuhy jen tak dlouhé, aby je tři motory na zádi letadla nevcucly, to dá rozum. 

Doufám, že už nyní víte, z čeho pramení můj slastný pocit. A že prvně, prvně se necítím jako debil.

Kapitola LXII.

Změny

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

A to je pro mě úplně srozumitelné, jasné a jsem rád, že tomu beze zbytku a skutečně rozumím. Té touze, té snaze, aby po člověku, skupině, potažmo straně něco zbylo, než se propadne do zapomnění.

A tak jednotlivci v předtuše svého konce činí rozhodnutí, která jim zajistí alespoň bronzovou destičku připomínající, že právě oni darovali významný obnos na záchranu či postavení čehosi. Spolky a strany bourají staré sochy a staví nové. Přejmenovávají stávající objekty a zařízení ničím nebudící odpor a nazývají je novými jmény, aby se zajistilo fungování téhož.

Lidovou školu umění přejmenuješ na Základní uměleckou školu. Jesle se pro jistotu zruší, nahradí Dětskou skupinou, aby se opět vrátil čas dějin a vznikly opět jesle.

Za posledních padesát let můžeme být svědky několikátého překopání Václavského náměstí, aby tramvaje odtud vyhnané vrátily se zpět, aby stromy, které rostly vlevo a vpravo, rostly několik let uprostřed - a pak se zase vrátily na své místo. Na svém místě je stále jenom sousoší Sv. Václava. I když, určitě někdo (někde) třeba zapřemýšlí, zda by se  poposunutím Venouše nezískal větší prostor pro eventuální demonstrace Milionu chvilek.

Nejnovějším počinem je opuštění tradiční barvy červené a žluté Pražské hromadné dopravy a za dva nicotné dvě mega vymyšlena nová tradiční barva nyní tedy červená a šedivá. Šedivá barva mi evokuje i celkové počínání stávajícího Magistrátu. Ještě, že to není černá. 

To určitě už bych debil byl.

Kapitola LXI.

Pirátské záměry v Praze? Podruhé...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Ještě k pirátům, pardon - k Pirátům. Ve svém žití mám vzácné chvíle, kdy mé myšlenky se srovnají a nepůsobí v mé mysli nepatřičný chaos. Ve vědě zvané kosmonautika se tomu říká krásným pojmenováním startovací okno. Tedy moment, kdy lze něco vystřelit vzhůru k výšinám a kdy je zaručeno, že to, co vystřelíme, dosáhne svého cíle.

Piráti dlící v Praze se rozhodli, že těch oken a dosažených cílů budou desítky. Pražané zatím za poločas jejich magistrátního působení nezažili žádné slušné startovací okno. Nejen slušné, nenašlo se ani jedno. A to by mohlo ohrozit šance pro další vzepětí jejich strany. Ale já to chápu, nejdou například dost dobře získat pozemky - tu na metro, tu na pražský okruh; a když by něco šlo, tak zase nejsou peníze.

Nejsou peníze na zefektivnění (promoření počítači) veškerého magistrátního dění. Nejsou peníze na odstranění billboardů. Ty jsou nepovolené, ale navíc jsou i nepovoleně velké. Takže nepovoleně ošklivé. Do toho se občas odveze nějaká socha i s podstavcem a postaví nějaký sloup, rovněž s podstavcem. Jen část obyvatel Prahy hýká nadšením, jen někdo tleská. V rámci demokracie v Praze řádí Pražská kavárna, Miliony chvilek a retro Klub za starou Prahu brzdící rozmach výstavby Prahy. Navíc řádí různé spolky dobráků od Armády spásy až k Jehovistům. Nabízeči levných energií a plynu. Nabízeči erotických služeb, pokouřeníčka, či šňupáníčka čehokoliv. Nepřátelé Magistrátu šířící nepravdy o záměru zdražení pražského jízdného a řešení dopravy na letiště.

Přitom se nabízí jedno velké záslužné a potřebné startovací okno. Nestálo by ani velké peníze, ani desítky počítačů. Jen chtít, jen chtít. V zájmu Pražanů, turistů, dětí i důchodců zasáhnout a zkulturnit okolí Hlavního nádraží. Zamezit dalšímu prochcávání přilehlého parku, zamezit tam pořádaným schůzím, sedánkům a noclehárně určitým obyvatelům. Navíc určitě nevoličům Pirátské strany.

To by nebylo okno, ale okno vesmíru přímo dokořán. Ale myslím si to asi jenom já, a já jsem debil.

Kapitola LX.

Návštěva kravína

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Na plakátu na sloupu veřejného osvětlení byla nabízena zdarma prohlídka kravína. V rámci otevřených dveří. Hned na začátku jsem utrpěl zklamání a nechtěl jsem tam jít. Nebyly tam žádné otevřené dveře, ani otevřená okna. A to byl prý hodně moderní kravín. Zkrátka dveře ani okna se v kravíně nekonají. Nekonají se ani boční zdi, to jsem už vůbec netušil. A ještě z jednoho důvodu jsem tam nechtěl jít. Nechtěl jsem, aby na mě krávy významně nepomrkávaly, když v hloubi duše vím, že jsem občas (občas často) velký vůl.

Ale šel jsem. Dozvěděl jsem se vše o chovu - od telat až po dojnou krávu. Měl jsem tam jít s kamarádem, se kterým hraju pravidelně mariáš, protože on tvrdí o sobě, že je dobrá dojná kráva. Zvlášť, když prohraje flekovanou stovku v červených. Viděl by, že dojná kráva se mu vůbec nepodobá. Je velká, spokojená a plná mléka. Kamarád je taky velký, nespokojený a plný piva.

Taky jsem se dozvěděl z povolaných míst, že pěstování řepky je proti pěstování kukuřice k neporovnání. A že když se mají chovat krávy, tak se musí pěstovat kukuřice i řepka. Že řepka neničí půdu erozí, obohacuje půdu o významné množství rostlinné hmoty a že averze proti řepce je spíš averze proti někomu, kdo někomu leží v žaludku. 

Protože jsem vůl, nevím v kterém, protože taková správná česká kráva jich prý má rovnou čtvero. Tomu mohu věřit, ale nemusím, protože jsem debil.

Kapitola LIX.

Vražda z nedbalosti

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Přečetl jsem si na netu nejnovější události, nejnovější zprávy z domova i ze světa. Vždy ta první zpráva je ta zpráva nejdůležitější. Za chvíli je ovšem nahražena jinou zprávou ještě důležitější, takže když čtete dostatečně dlouho, tak se dopracujete ke zprávám, které jsou tak důležité, že bez nich už nemůžete vůbec existovat. 

Tuhle jsem se dočetl, že v Maďarsku skočil nějaký chlápek ze 14. patra a zabil sebe a ještě i jednu ženu. Smutné. Maďarská policie to vyšetřovala jako vraždu z nedbalosti. To se mi líbí, vražda z nedbalosti je báječný termín. Ale stejně to mohlo být vražda z blbosti, protože skákat ze 14. patra je blbost. Nebo to mohla být vražda z výšky nebo paneláková vražda, když skákal z paneláku. Nebo vražda z tvrdého dopadnutí, nebo vražda jen tak. Ale ne, vyšetřuje se to jako vražda z nedbalosti, kdyby skočil o kousek vedle, nebo později, už by to nebyla vražda. Byla by to sebevražda. A o té se nepíše, ale mělo by se. Nebo bychom se alespoň měli zamyslet nad tím, jak říkala jedna psychiatrička, že zvýšený počet úspěšně dokonaných sebevražd, významně snižuje počet eventuálních sebevrahů. 

Tomu sice moc nerozumím, ale já jsem debil, já nemusím 

Kapitola LVIII.

O manželské i politické turistice

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jsou manželství, která se neopouští. Jsou politické strany, které se rovněž neopouští. Některá manželství ani opustit nelze, protože jsou vázány příslušnou úlitbou (předmanželská smlouva...). I některé strany mají vazalskou tendenci, takže opustit je dost dobře ani nelze . Za tím účelem se vybírají patřičné nevratné členské příspěvky. V každém případě je to tak, že zatímco v případě manželství s úlitbou není možný nový svazek, opuštění politické strany je to možné. Někdy i oboustranně žádoucí.

Turismus napříč politickými stranami je vlastní dosti početné skvadře našich žen a mužů pohybujících se v politickém rybníčku naší země. Na jejich omluvu je nutné se také zmínit, že často přestupují i z toho důvodu, že jejich strana se ocitla obrazně i fakticky na smetišti dějin. Nakolik to zapříčinili právě oni se naštěstí neřeší, protože by jim mohl klesnout osobní politický potencionál. Někteří z nich třeba nevěřili v budoucnost té věřící strany, i když jinak věřící byli. Že nevěřili té straně, která je pro věřící, a opustili jí, je dvojnásobně k neuvěření. Ale demokraticky možné.

Přiblblé přísloví, že vrána k vráně sedá, platí - možná, snad - v živočišné říši. V politických kruzích to neplatí a jak je vidět, neplatí to ani v osobním životě. 

Takže všechno nejlepší, pane Hamáčku, k Vašemu druhému manželství. Kdybych nebyl debil, tak bych i věřil, že se shodnete nejen v lidských ale i v politických názorech při večerních rodinných diskuzích třeba nad Otázkami Václava Moravce. Ale já debil jsem.  

I přesto si dovoluji mít ten názor, že doma (ať už politická situace bude vypadat jakkoli...) bude všechno v pořádku, když budete mít

• nakrmeno zvířectvo i manželku, 
• nasmýčeno a uklizeno alespoň v jedné místnosti,
• vynesen koš,
• zalitou zahradu a nalijete sklenku vína pro manželku k zahnání jejích chmur,
• za sebou také poděkování jí za to všechno, co pro vás doposud dělala, nyní dělá a dělati bude,
• poděkování za to, že Vás nenechá chodit jako trhana a dává Vám z Vašeho nadstandardního příjmu dostatečně malé kapesné, abyste nespadl do alkoholicky-nikotinových či drogových pokušení tohoto světa,
• poděkování za to, že na Vás nikdy nehartusí a nebije Vás, když máte narozeniny, svátek, nebo když nejste doma 
• a v neposlední řadě i poděkování za to, že vůbec je a že jste s ní šťastný a nehodláte na tom nic měnit.

Není to zrovna desatero, ale v životě (nejen debila...) to funguje.

Kapitola LVII.

Sportovní

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Není to tak, že bych nikdy nečetl o nutnosti postarat se o celou armádu profesí, které jsou postižené virem C 19. Armáda je to velká a spousta profesí opravdu zasáhla tvrdě pandemicky virová ruka osudu.

Že zasáhla i profesionální sport je asi bez diskuze. Není tedy divu, že i ti, jejichž povoláním je sport, si lížou rány. A chtějí, vyžadují po státu dotace. Domnívám se, že ale všichni hráči mají naspořeno, eventuálně nasysleno. Nutně by měli mít. Jejich příjmy, leckdy zasloužené a dosažené pílí, talentem a tvrdým tréninkem nepatří k nejmenším. Nejsou srovnatelné s odměnami za práci běžných pracujících... 

Kdyby totiž nedosahovali profesionální sportovci nadstandardních příjmů, tak by se dobrovolně nemučili ve všelijakých posilovnách a nechali by se zaměstnat třeba v pekárně. Konečně to mohou vždycky, pekařů je pořád málo a od státu pekaři nějakou tu dotaci dostali.

Takže se divím, že brbrají, že chtějí nějakou tu dotační (nejlépe významně velkou) injekci. Ale já se mohu divit, já jsem debil. Hlavně aby si nějakou tu miliardu nevybrbrali. 

Pekařům by určitě chyběla.  

Kapitola LVI.

A v září hurá do školy!

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Upřímně řečeno, tak jak nevím, zda bylo dřív vejce nebo slepice, tak nevím, zda jsem dřív viděl tu puberťačku nebo dřív její tričko. Obé mělo velkou kvalitu provedení, tričko navíc nápis: 

Šestiměsíční prázdniny dvakrát do roka nevadí!

I mne, debila, občas napadají souvislosti, a tak mi přišlo na um, kam že se bude ubírat další dění v našem školství.

Nemusíte se bát, že se budu znovu otírat o přiblblou inkluzi nebo se zabývat nekončící debatou, jak mít matematiku jako maturitní počin bez toho, že by nám studenti propadali právě z matematiky. 

Jedná se mi o technické opatření v době po C19.

Vchod do školy by měl být zásadně na čipovou kartu žáka. Přiložit a jít. Naskenovat obličej žáka, otevřít mřížové dveře. Projit bezpečnostním rámem hledajícím kovy, vždy je možnost, že se někdo rozhodne zastřelit ředitele. To je v USA již zjištěno a ověřeno. Změřit teplotu, zapsat hodnoty do karty žáka, následně do vývojového grafu. Stanovit limitní body, kdy je zvýšená teplota žáka způsobena virem nebo pouhým těšením se na krátkou sukni učitelky finanční gramotnosti. 

Následuje průchod jemně rozprášeným desinfekčním prostředkem do tvaru hustého nazelenalého oblaku. Vložení svrchního oděvu a bot do dezinfekčního radiačního tunelu. Vložit čip do čtečky a vyzvednou ozonem vydesinfikované přezůvky. Vyzvednout zatavenou, zkontrolovanou jednotnou, kaloricky výživnou a téměř nepoživatelnou svačinu s tekutinami na celý den. 

Učební proces realizovaný ve třídě pod bedlivým dohledem několika kamer. Kýchnutí žáka vede k aktivaci celoplošné dezinfekce aerosolem celé místnosti, a to včetně vyučujícího a 3 - 5 asistentů pro zaostalé žáky. 

Odchod k automatu vydávající oběd. Opět zatavené jídlo, kaloricky i nutričně bohaté, ohřáté na vhodnou teplotu, aseptické. Opět téměř nepoživatelné. 

Odchod domů v obraceném pořadí příchodu. Při opuštění budovy žák obdrží kartu s potvrzením zdravotní způsobilosti pro pohyb v domácím prostředí.

Při mém uvažování debila, protože debil jsem: snad by bylo lepší realizovat ten nápis na tričku té puberťačky. Třeba by se to tolik na vzdělání neprojevilo.

Kapitola LV.

Pirátské záměry v Praze

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Léto jako každé jiné - bez koukatelné televize, bez českých meruněk a s drahými jablky. Vyrobený štrúdl je takto cenově srovnatelný s tiramisu s originálním italským mascarpone. 

Přitom letní zábavy je dost a dost. Stačí si najít na webu 45 záměrů Pirátské strany v Praze a procentní plnění těchto záměrů. Připomínám, že jim ty záměry nenadiktoval ani Kalousek, ani Babiš. Svobodně a transparentně si je tam napsali sami. Z těch 45 záměrů 50 a více procent plnění dosáhlo pouze pět záměrů. Ještě jednou připomínám, že i procento plnění jim nikdo nepodsunul, opět si to tam napsali sami, svobodně a transparentně na své stránky. 

ZDE

• 90 % plnění má rozklikávací rozpočet až na úroveň faktur - těch 10 % asi ne a ne rozkliknout... 
• 100% má zřízení nové funkce ombudsmana pro otevřenou radnici - zřizovat nové funkce jde dobře všem stranám... 
• 50 % otevřené zakázky malého rozsahu Magistrátu - no nevím co je to, ale asi je to potřeba.
• 50 % vysazení stromů v pražských ulicích - hlavně, aby je dostatečně zalévali.
• 60 % rozvíjení domovů pro seniory, mezigenerační komunitní domy a sdílené bydlení... pochopil jsem to tak, že těch 40 % chybějícího záměru jde na vrub neúspěšné přeměně vykřičeného domu v Holešovické tržnici na domov pro bezdomovce... jak sliboval Zdeněk Hřib, takto primátor...

Z těch zbývajících 40 záměrů je jich plná čtvrtina na nulovém plnění.

Nechápu, proč je lidé volili, ale já chápat nemusím, já jsem debil.

Kapitola LIV.

Čekání na Godota

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Nejsem dost chytrý na to, abych mohl kohokoliv přesvědčovat o tom, že jeho názory jsou iluzorní. Zrovna tak je iluzorní, že by mohl někdo přesvědčit mě, že mé názory nejsou názory správnými, protože ty názory jsou názory mé. Ostatně já mám názorů hodně málo, leckdy mám názorů tak málo, že trávím celé dny tím, že hledám nějaký ten svůj názor, který bych mohl vykřičet do světa.

O co mám míň názorů, o to mám víc obav. Onehdy jsem v příspěvku "Husákovic děti" vyjádřil obavu, zda by někdo neměl konečně mít názor na to, z čeho se budou platit důchody nastupujících silných ročníků. V reakci Josefa Pagáče (diskuze ZDE) mi bylo mi, že ty starosti, jsou mimo mísu mého chápání. Až ty silné ročníky nastoupí, tak že si zvolí svou reprezentaci, tedy vládu takovou, která jim ty důchody zajistí (Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí). 

Sakra, říkám si, už nyní je nás důchodců 2,5 milionů, proč si tedy neodhlasujeme velké důchody, zrušení armády a Senátu, proč nezrušíme cizím firmám vlastnictví naší vody, našich bank a našeho piva ?

Takže čekejme trpělivě společně na Godota: Jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen...

Kapitola LIII.

Husákovic děti

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Občas (občas často) o nich slyším vyprávět s despektem. 

Ano, vznikly díky masivní finanční podpoře tehdejšího režimu. Vznikly silné populační ročníky. A neměly to lehké, ty děti, ostatně v té době bylo nelehké kde co. Jejich rodiče měli štěstí, že v té době se jesle a školky nepovažovaly za zbytečnost. Jejich dětský svět končil večerníčkem před zprávami.

Neměly mobily, počítače a tablety. Banány a mandarinky jenom na vánoce. K moři se v lepším případě jezdilo do Bulharska, v horším případě k velkému rybníku do Maďarska. Přijít v patnácti do jiného stavu byla hanba, vyhýbat se práci nebylo hrdinství, ale trestný čin.

Kluci se ještě učili na vojně pochodovat. Vysoká škola trvala pět let a nešla vystudovat o prázdninách v Plzni. Holky s klukama se seznamovali dnes již neznámými způsoby. Zažily ještě existenci čajů, prodloužených a plesů. Netušily, že víc než dva televizní programy jsou možné. Věděly co je to korensponďák a že se nemá ve vlaku chodit na záchod. Neuměly anglicky a kupodivu ani rusky.

Jako celek jsou pracovití a zodpovědní. Já to musím vědět, protože jedno takové dítě jsem měl za manželku. Dnes je jim kolem padesáti let a živí svou prací armádu důchodců. Neví se, kdo bude za patnáct let na důchody těchto Husákových dětí vydělávat. A mluví se o tom už nejmíň patnáct let.

Ale jenom mluví. Mluví se kolem dokola, zepředu dozadu, svrchu dolů. Mluví koalice i opozice, leckdy jenom opozice, leckdy jenom koalice. Řešení v nedohlednu, protože není jednoduché. Ale my chceme, my potřebujeme nějaké jednoduché řešení. 

Přitom je to tak jednoduše evidentní.

Za patnáct let jim poděkujeme a nedáme jim nic. Tedy nic, co by se dalo nazvat slušným důchodem. Toto řešení je prý pravděpodobné, ale neprůchodné. 

Nevím proč je neprůchodné, když je pravděpodobné. Ale já jsem debil.  

Kapitola LII.

Dobré nedělní ráno

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Dnešní neděle je plna dobrých, dokonce překvapivě dobrých zpráv. 

Konečně propustili vyznavači islámu naše dva odborníky, kteří hodlali založit v daleké cizině nemocnici. Místo aby jim uvěřili, tak je zavřeli. Nepochopili, že dřív nebo později by se taková nemocnice hodila, i kdyby tam měli léčit třeba nakažené tím současným virem. Potěšilo mě, že naší republiku to nestálo ani korunu, že jsme neplatili ani ten hotel v Turecku ani tu limuzínu. Lojza, ten ožrala, tvrdil, že to stálo velké peníze. Tak jsme mu vysvětlili, že všichni angažovaní v této záležitosti to dělali v rámci své pracovní doby, v rámci svého pracovního zařazení. Nikde se nepsalo, že by někdo nárokoval nějaké odměny nebo přesčasy. A vojenský speciál, co pro ně letěl? Takový speciál musí speciálně létat tam, ondy i jinam, jinak by mu zrezivěly motory, kola a ještě, bůhví co. 

Takže se letělo v rámci boje proti zrezivění.

Druhá výborná ranní zpráva je to, že se mohou prodávat suvenýry spojené s naší Dolní komorou a nyní třeba i novinku - sněmovní med. Je dobré, že se někdo snaží snižovat nepotřebné zásoby. Zásoby, které sloužily k mazání medu kolem huby voličů. 

Nebo se můžeme dočkat, obzvlášť když nyní odchází, nějakého pěkně vyvedeného Kalouska v bronzu. To pro ty majetnější v bronzu, protože barevné kovy jsou výrazně dražší, ale trvanlivější. Nebo pro ty chudší sympatizující voliče, Kalouska vyvedeného v sádře. 

Já jsem svého času vyhodil sošku bronzového Lenina. Kalouska v bronzu bych nevyhodil. Poučil jsem se, přestože jsem debil.

Kapitola LI.

Není to tak, jak to vypadá

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Není to tak, jak to vypadá - je to ještě horší, než by to mohlo být, kdyby to tak nevypadalo. 

A o čem je řeč ? O svobodě tisku, medií a tak.

Vždy se neuvěřitelně bavím, když se dozvím, že někdo vyběhl do ulic nebo organizuje stávku s cílem zachovat svobodu tisku. Jako třeba nyní v Maďarsku. Svoboda tisku a samozřejmě i svoboda slova jako takového neexistuje a bohužel neexistuje nikde. Nikde, znamená nikde. A nikde se vztahuje nejen na naše luhy a háje, ale i na luhy a háje maďarské, anglické, americké; a chcete-li tak také na ruské, čínské, arabské. 

Platí beze zbytku, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Proto se vždy směji od ucha k uchu, když někdo začne hlásat, že chce nezávislé - něco. Nezávislé noviny, nezávislé vysílání, nezávislý internet. 

Je smutné, že tento dobře znějící záměr je blud, který dokáží propagovat i vysokoškolsky vzdělaní lidé, mnohdy skuteční odborníci na ledacos. Jenom to základní jim uniká. A to, že když se nějaký nezávislý, pravdomluvný a jasnozřivý redaktor znelíbí vlastníkovi toho média, tak si může balit kufry. On, další redaktoři, a klidně i ředitel média. Žádný podnikatel si nenechá nahlodávat svoje podnikání zevnitř a podnikání v této oblasti se ničím neliší od podnikání v jiných oblastech. 

Takže cíl je jasný, hlásat něco co neškodí, naopak vylepšuje image majitele. A je úplně jedno, zda vlastník je stát, sdružení za záchranu kůrovce v našich lesích nebo příznivec maďarské papriky. 

A tak se směju a směju. Nezřízeně. Ale já mohu, já jsem debil.

Kapitola L.

Quo vadis, Virus?

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Asi to nikdo neví. 

Protože kdyby to věděl a věděl by to určitě, tak by se taky mohlo stát, že by ho utloukli. Lid obecně nemá rád nositele špatných zpráv. Chce věřit, že špatného bylo dost a dost. Že jsme si to už odbyli. Nikdo nechce myslet na to, že už by nebyly peníze na to nechávat pracující a dělný lid doma v nečinnosti. Nebo platit cokoliv hospodským, kavárníkům a cukrářům. Nehoblujícím truhlářům a výrobcům plastových oken. Montovačům tříkolek, čtyřkolek, bicyklů i koloběžek. Dokonce ani výrobcům roušek a plexi štítů. Zkrátka nikomu. Platit exekutorům, kteří by neexekutorovali, platit horníkům, kteří by nehorníkovali. Hoteliérům, kteří by nehoteliorévovali. Tak tak by bylo na platy zdravotníků. 

Už by to nebyla žádná legrace. 

Bylo by jedno, kdo vládne, protože by se vládlo hodně těžko. Vládnout v těžké době nechce nikdo. Ani těm, co by jindy vládnout chtěli. Otázkou je komu a čemu. Aby to nebylo Proti všem. Jako v Jiráskovi. Když ve skutečnosti by to bylo Ohněm a mečem. 

Neměli bychom nasadit znovu roušky dřív, dřív než pozdě? 

Nevím. Ale já jsem tvor nerozumný a navíc jsem debil. 

Kapitola IL.

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Zachraňovali jsme a zachraňujeme našeho hospodského. 

Je nás sedm statečných, tedy stálých hostů, tedy i s Lojzou. Ten sice nejvíc vypije, ale nejmíň platí. Někdy přijde někdo i z kolemjdoucích, ale jinak je to na nás. Řídíme se heslem když nemůžeš, tak přidej. Žádné pivo nemusí být poslední, když je sud naražen. 

Náš hostinský je boží. Třeba neplatil zdravotu. Vyběhali jsme mu splátkový kalendář a přidali jsme na konzumaci. Vše za rok jsme poplatili, tedy hostinský, ale s naší pomocí. Z penále 25 000,- Kč mu sedm odpustili. Za každého z nás tedy jednoho Palackého, asi moc (málo) nebo moc málo kecáme. Nešli jsme z toho odpustku do kolen, ale lepší něco, než nic. Takže zase požádáme, aby na penále jsme zase dostali splátkový kalendář, přeci se neuchlastáme.

Napadlo mně, když někdo ukrade miliony a nechá si je, utratí je a zavřou ho, zda z toho nekalého přijmu taky zaplatí kalou zdravotu a socku. Z peněz se přeci má platit zdravota i socka. Zda mu stanoví splátkový kalendář. A zda mu vycvičí penále, jako našemu hostinskému, za zpoždění placení. Z několika milionů by to bylo pěkně velké a pěkně šťavnaté penále. Možná, že bychom pak nemuseli zachraňovat. Nestálo by to za to dundat z našeho hospodského takové nicotné penále. 

Ale to je jen takový debilní nápad. A já bohužel debil jsem.

Kapitola XLVIII.

Bourání

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Neustále ve mně sílí pocit, že v době odstraňování pomníků bychom měli nějaké nové pomníky stavět. Aspoň v poměru 1 : 1. Jako první pomník navrhuji postavit pomník našemu Járovi Cimrmanovi - průkopníkovi slepých uliček lidského poznání.

Jedině poznáním tohoto principu lze zajistit, aby v české krajině začaly opět fungovat dětské jesle, když jsme je před tím zrušili. Abychom zjistili, že matematika je maturitní počin. Že možná by šlo maturitní otázky vyhlásit ráno rádiem, eventuálně poslat paní ředitelce mailem. A že opravit maturitní písemky by mohli opět zase učitelé na škole. A že bychom ušetřili peníze za jednu zbytečně velkou a zbytečně drahou firmu. Zbytečně zbytečnou. Nebo bychom mohli přijít na to, že pomocné školy mohou některým i podat pomocnou ruku. A že učňovské školství nebyla zas až tak velká blbost.

Že ten na nádraží s tou červenou čepicí a plácačkou neměl tu plácačku na mouchy. A že lázeňství není státem placená dovolená pro důchodce.

Taky bychom mohli přijít na to, že stavět památníky je záslužná věc, ale rušit prasečinec je blbost. Že se měl přestěhovat, ne rušit. Bůček bude potřebovat víc lidí, než ten památník. Že cement stěhovat autem po dálnici 300 kilometrů je blbost, když máme železnici.

A to už vůbec neuvažuji o vyloženě zbytečných věcech počínaje Senátem a konče stranami, které nikdo nevolí. Ale já nemusím uvažovat, já jsem debil.

Kapitola XLVII.

Ke "slezině" v Bruselu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Problém je problém a problémem zůstane, i když se to třeba nazve jinak. Jistě, problémem je evropská ekonomika v době povirové a situace, kdy se mají rozdat peníze na obnovu ekonomiky. To může být k dobru věci. Tedy k dobru ekonomiky.

O tom byla ostatně ta slezina v Bruselu. Ovšem když se rozdají peníze a zalátá se tím díra po předchozím hospodaření, tak nezbude nic na látání té díry po tom viru. A to je případ Itálie, takže ta by chtěla víc a nejvíc látat, protože v minulosti nelátala a nelátala.

Auto značky Fiat si dneska koupí jenom dobrodružná povaha, móda Made in Italy už taky není co to bývalo a Itálie, přestože je výhradním dovozcem olivového oleje, tak ho i vyváží. Leckdy se jedná o olej ze Španělska, což by nevadilo, pokud by byl extra panenský. Ale panenský občas není, jenom se tak jmenuje. Světové statistiky uvádějí, že z pančování olivového oleje jsou zisky srovnatelné ziskům z drog. Je škoda, že olivy u nás nerostou, taky bychom mohli mít ten nějaký zisk (pro slovenské čtenáře "osoh").

Rád bych o Itálii řekl něco pozitivního. Ale nemůžu, byl jsem tam několikrát a marně sháněl jídlo, ve kterém by nebyly rajčata a neposypali mně to jídlo sýrem. Nemám rád rajčatová jídla, která chutnají pořád stejně, a jsou posypány vždy stejným posypem. Pravda je, že pokaždé se to jinak jmenovalo. 

Ale to mi k uspokojení nestačilo, protože jsem debil.

Kapitola XLVI.

Železničářská

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Asi mi uvěříte, že osobně neznám našeho ministra dopravy. Ale v jeho kůži bych být nechtěl. Nějak ty vlaky jezdí svéhlavě, jezdí na červenou a tak vůbec. 

Přitom musím říct, že se lecos lepší. Možná, že se lecos zlepší i letos. Já třeba pamatuji vlaky, kde se nedalo jít ani na záchod a klimatizaci zajišťovala okna, která nešla stáhnout. A taky ještě pamatuji jiskry parních lokomotiv, které ničily pracovitým zemědělcům četnými požáry úrodu. Co zemědělcům, nám všem pracujícím, vlastně i těm nepracujícím. 

Nemyslím si ale, že když jede vlakem někdo na červenou, že v tu chvíli by měl být v té budce strojvedoucího ministr, aby mu to zakázal. Tedy tu jízdu na červenou. Lidských obětí, těch je mi líto. Upřímně líto. Ještě, že se ví, kdo je viník, kdo to způsobil. 

Jsou totiž i lidské oběti, u kterých se viník nezná. A to je ještě horší, přímo zlé. Třeba když na vlak spadne kus mostu. 

Když jede na červenou strojvůdce, lze jistě přijmout nějaká účinná opatření, aby se tak nedělo. Třeba poslat strojvůdce na školení, aby věděli, že na červenou se jezdit nemá a nemá a nemá. Ale školení strojvůdců, aby nejezdili pod padajícím mostem, si nedokážu představit. 

Ale já nemusím, já jsem debil.

Kapitola XLV.

Polarita názorů

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Miluji přírodu. Není se co divit. Přírodu miluje kde kdo. Když se dočtu něco, co bych četl častěji nerad, tak jsem z toho smutný. A když se dočtu o něčem z přírody z čeho jsem smutný, tak jsem z toho smutný mnohem víc.

Prý je invazivní ten psík mývalovitý. Vždycky jsem si myslel, že ten psík mývalovitý je ten mýval, kterého milovaly moje děti. Samozřejmě, že milovaly toho plyšáka. Koupil jsem jim ho, aby se rády myly. A čistily si zuby. A nyní čtu, že je nežádoucí. Tedy ten psík mývalovitý i ten mýval jako takový. Že se nejedná o stejný invazivní typ jsem se dočetl u tetičky Wiky. I když strejdovi Gůglovi je to jedno a má stejné obrázky nestejného druhu. A to ten jeden invazista přišel z Ruska, druhý z Ameriky. A to je na pováženou. Nejde to přejít jenom tak. Mělo by se říct zcela jasně, který je víc na pováženou a který by se měl častěji střílet. A který je míň na pováženou a ten, že by se střílel jenom někdy. A mělo by se zdůraznit, i z které země je ten který. Aby se mohli zformovat příznivci toho a nepřátelé onoho. 

Tak jak to děláme už od nepaměti. Jmenuje se to polarita názorů. Že ty názory jsou v podstatě invazivní, už nikomu nevadí. 

Mně ano, ale já jsem debil.

Kapitola XLIV.

Jádro pudla

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Čtu pomalu a důkladně. To abych pochopil v tom čteném jádro pudla. Někdy tam není ani jádro, ani ten pudl. 

Pak ovšem nevím, ani netuším, co si odnesou z psaného ti, co čtou povrchně a rychle.

Po Kalouskovic prohlášení, že bude nyní tmelit pravici, jsem musel pracně hledat ve všech článcích na toto téma toho pudla. Že bych našel i jádro, to jsem vzdal hned. A to čtu důkladně a pomalu. Nevím jakou pravici a čím by ji chtěl tmelit.

Zvlášť po jeho prohlášení, že Piráti jsou zvláštní odrůdou levice, nevím o žádných stranách, které by byly vhodné ke tmelení. Buď mají hodně malý tmelicí potencionál, nebo se tmelení nechtějí zúčastnit s odkazem, že o tmelení nestojí. A nebo, že oni, kdyby samy chtěly, měly by tmelu dost, možná i dost na to, aby se mohly tmelit i s tím, kdo vyhraje volby.

Nebo kdyby vyhrály volby, tak by žádné tmelení nebylo záhodné. Ale protože jsou to jenom teoretické úvahy viděné kandidáty na lídra tmelení růžovými brýlemi, pardon modrými brýlemi, tak praxe asi bude opravdu, ale opravdu nečekaná. To by asi nějaký ten tmel pak se mohl hodit.

Pokud jste dočetli až sem a pořád hledáte toho pudla, tak jste na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že já za to nemůžu. Mě pustili v mládí na hlavu. Ne Vás, vy byste toho pudla už měli znát. 

A znáte ho ???

Kapitola XLIII.

Pozdě bycha honiti

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Upřímně řečeno nevím jak takový bych vypadá, ani nevím, jak se honí. Určitě to neví spousta lidí a tím pádem se určitě nečeká, že bych to věděl já, který toho ví míń, než to málo, co ví všichni. 

Ale přesto jsem asi jednoho takového bycha zahlédl, tedy asi i zaslechl - a to bycha v podobě úvah o paušální dani OSVČ. 

Ten bych, aspoň ten, kterého jsem zahlédl já, ten se dost chechtal. A to hned ze třech důvodů. Jednak donutil mnohé marně vyhodit peníze za krabičku pro toho hlídacího elektronického skřeta EET, kterou by si mohli (všichni kdož ji už mají) dát k ledu, jednak naloudil spoustu úředníků na finanční úřady v rámci kontrol odvodu daní (ty bych k ledu určitě nedával) a hlavně je to poťouhlík poťouchlovitý z principu věci. V době koronaviru, kdy hlavně drobní podnikatelé sdruženi v zájmové organizaci OSVČ, kdy si letos pořádně hrábli do svých, manželčiných a leckdy i strýčkových úspor (myslím báječného strýčka Příhodu) a kdy tedy to hrábnutí by mohli ze svých daní odečítat ještě několik let, tak jim ten bych nabízí, že sice málo, ale i tak mohou platit o něco víc, než jenom za socku a zdravotu. 

Jo, kdyby se ten bych objevil před několika lety, tak by to bylo jinak. Jenže to bychom nemohli dnes honit toho bycha. 

Aspoň tak to vidím já, ale berte v úvahu, že já jsem debil. 

Kapitola XLII.

OVM

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Aby toho nebylo málo, Miroslav Kalousek veřejně prohlásil, že už nebude kandidovat do Parlamentu. Je to určitě škoda, protože lepší bavič než Kalousek byl snad jen republikánský poslanec Sládek. No uvidíme, jak se pochlapí Kalouskův nástupce, Markéta Pecharová s Adamcovou. To, co stihl Mirda, budou mít na starost, jak jsem pochopil, nyní dvě dámy.

Abych jim nekřivdil, možná čtyř.

Místo toho se zabývali stěhováním dotací z Bruselu směrem k našim žlutým lánům řepky. On tedy asi bude v těch dotací nějaký zádrhel, protože u nás, v té naší velké vesnici stojí pořád řepkový olej stejně jako slunečnicový. A o dotacích do slunečnic jsem neslyšel. Takže se konají asi jenom do té řepky. Pak ale opravdu nechápu, že oba ty oleje stojí stejně. 

Ale já chápat nemusím, já jsem debil.   

Kapitola XLI.

Mešita

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Někdy mě to nedá, abych neřekl něco, co není v souladu s obecně hlásaným názorem. Mně třeba nevadí, že Turci, ti pohanští psi, jak se o nich vyjadřoval náš dobrý voják Švejk, se rozhodli, že změní Chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) na mešitu. Obzvlášť, když to byla kdysi úplně první mešita na území Turecka. Konečně je to jejich rozhodnutí, tedy rozhodnutí země, kde je jednoznačně vedoucí státní náboženství, které mešity jako takové nutně potřebuje. 

Nevím k čemu, ale věřím jim, že je potřebují, přestože jsem nevěřící. Asi je potřebují nejen k hlasitému svolávání k motlitbám, ale i k mnoha dalším věcem - mně unikajícím a netušeným. A když se podívám na to, jak ten chrám vypadá, tak musím přiznat, že do vzhledu mešity mu zhola nic nechybí. A že je tam muzeum a je to památka Unesca? Nevím jaké je tam muzeum, ale pokud vím, tak jakékoliv muzeum může být muzeem i jinde. A památkou Unesca a turisty navštěvovanou atrakcí určitě zůstane. Že tam turista nebude moct vtrhnout obutý a v kraťasech následován polonahou ženuškou je daň za návštěvu tohoto architektonického skvostu. 

Vtrhnout takto do muzea by asi prošlo. Ostatně do žádné mešity v Egyptě se v keckách nepodíváte. A bez papírové čepičky na vrcholu mé plešky by mě nepustili do mnoha židovských objektů. A že tam nedrží a nedrží - tedy ta čepička na tom hladkém plešním povrchu. Takže mně to nevadí, ta zamýšlená změna, mě by vadilo, kdyby někdo chtěl postavit mešitu v Praze nebo v Brně nebo u nás na zahradě. 

Ta v Turecku je na správném místě a byl bych nerad, kdyby se ona, nebo nějaké jiné, stěhovaly do našich končin. To je můj názor, ale neberte ho vážně; jsem přeci debil. 

Kapitola XL.

Vzdělávání

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Myslím, že je potřebné se občas podívat i na to, co se děje u sousedů. A podívat se, zda něco nedělají hůř než my, což by bylo samozřejmě smutné, nebo nedej bože, líp než my. 

Navíc mít za sousedy někoho, kdo má zdravý selský rozum, je deprimující.

Díval jsem se včera na zasedání slovenského Parlamentu (kupodivu nemají Senát, asi ho nezbytně nepotřebují) a tam se řešilo, zda pět milionů slovenských občanů opravdu potřebuje mít 40 vysokých škol. Rozprava byla vášnivě dramatická. 

Nic proti vzdělanosti národa, ta se vždycky hodí. No, pomyslel jsem si, má to tak naše bývalá součást ale starosti. My řešíme permanentní nedostatek obvodních lékařů a sester. Řešíme chronický nedostatek soudců, aby rozsudek netrval tak dlouho, že povinný zatím umře, nebo ho propustí, protože zadržovací vazba trvá déle než předpokládaný trest. Nemáme učitele, kteří by uměli učit matematiku. Nemáme IT pracovníky, vědátory a vědátorky a všeobecně vzdělané učence. Na deset milionů obyvatel máme víc než 200 vysokých škol, tedy 2,5 krát víc než sousedé. Zato ale máme inkluzi a firmu Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání). Co si víc přát, že? 

A tak by tedy už z našich Slabikářů měla zmizet tvrzení typu - máma má mísu, my se máme.

Protože podle mě, se nemáme. Tedy aspoň, co se školství týče. Ale můj názor není určitě ten pravý, ořechový, protože jsem debil. Navíc debil vysokoškolsky nevzdělaný.   

Kapitola XXXIX.

Ke schodku státního rozpočtu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Musím přiznat, že když jsem byl malý, že jsem se hodně bál. Skoro všeho. A dost často. 

Když jsem odmítl v devíti letech utírat nádobí s odkazem na ten fakt, že bych mohl nějaký ten talíř rozbít, tak sestra (ne ta, co mě pustila na hlavu, ale má vlastní sestra, která má ráda toho alzáckého reklamního pidižvíka) mne bez rozpaků zavřela do peřiňáku. Byla tam tma, malý prostor a já jsem se bál. Bál jsem se tolik, že příště jsem to nádobí poslušně utíral.

Dnes po ránu jsem si vyslechl tvrzení jednoho poslance (samozřejmě, že opozičního, protože opoziční poslanci - tvrdě - tvrdí, koaliční, ti jenom trpělivě vysvětlují), že tím schodkem 500 miliard se zadlužíme nejen my na roky, ale i naše děti a děti jejich dětí to budou splácet. 

Bál jsem se té perspektivy tak, že mě přestalo chutnat - a to se mi naposled stalo v pubertě, kdy jsem byl hanebně a nečekaně opuštěn svou první láskou.

Když je něco tak hrozného jako perspektiva, že moji vnuci i pravnuci nebudou mít v budoucnosti ani na cuc na klacku, tak mě to opravdu vyděsí. 

Okamžitě jsem šel za synem, abych ho upozornil na to, že bude muset platit. Povídám: "Víš jak je to velký dluh, co zrovna schválili? Já, ty, tvoje manželka, tvoje děti, děti jejich dětí budou muset každý zaplatit 50 000 korun; dokonce i kojenci, kojící matky, důchodci a i lidé s papíry na hlavu (jako jsem nejenom já...), všichni budou muset vycvičit těch padesát tisíc korun. Když je nás deset milionů, tak těch 500 miliard je přesně 50 000 na každého -  všichni budeme prostě platit, tedy až na Lojzu, ten samozřejmě nic platit nebude, ten vždycky všechno prochlastá." 

Syn se na mě podíval a povídá: 

"Táto, táto, tvoje starosti bych chtěl mít... já mám hypotéku na bydlení, tvoje dcera má hypotéku na bydlení, další tvoje děti budou mít hypotéku na bydlení a když budeme muset platit nějakých 50 000 navíc, to nás opravdu netrhá. Ani teď, ani zítra. Tak se uklidni, zhluboka dýchej, nebo si budu opravdu myslet, že seš to, jak to o sobě tvrdíš, jakože si to nemyslím".

Víte co? Jsem debil...

Kapitola XXXVIII.

Chvála Mirdovi Kalouskovi

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Vyrazil jsem, tentokrát bez roušky, koupit si okurku. 

Kdy jindy si koupit okurku, než v obdobím mediálně známém jako okurkovém. Taková okurka potěší, tedy když není enormě drahá. Zrovna tak potěší v této době okurkové zpravodajství. Ovšem - kvůli viru - se těžko bude psát o české učitelce zápasící se žralokem na Jadranu, když na rozdíl od těch žraloků tam zatím žádné české učitelky nejsou. Možná, že tam nejsou ani žraloci, ale to se neví, když žádná učitelka zatím sežrána nebyla. 

Shrnuto a podtrženo: okurková sezóna vrcholí i v našich sdělovacích prostředcích, ať těch státních, které vybírají poplatky, tak v těch soukromých, které sice nevybírají poplatky, ale krmí nás nevybíravě tu i ondy reklamou pro otrlé. Ocenil jsem a hodně mne potěšilo, když jsem zahlédl v Parlamentu Mirdu Kalouska, jak iniciativně nese nějaký předmět. Na chvíli jsem zadoufal, že již navždy opouští tento zákonodárný sbor a začíná se stěhovat, ale nebylo tomu tak. Pan Kalousek přemisťoval akční vyjádření poslance jiné strany, které bylo předstrčeno před budku s mikrofony. Pochopil jsem to tak, že onen poslanec chtěl zdůraznit, o čem bude mluvit: tak aby si všichni určitě zapamatovali obsah toho sdělení. 

Nepochopil to ovšem poslanec Kalousek, který uzmul ono napsané tvrzení a hodlal se ho (zřejmě) odnést někam, kde by bylo víc na očích poslanců, třeba do místní kantýny. Ale se zlou se potázal a místo řečnění došlo na přetahovanou o ten minibilboard s textem. Chvíli vedl ten, po chvíli zas onen, jisto je, že všichni, až na předsedajícího (ten nesmí) se výborně bavili. Nakonec došlo k přednesení toho příspěvku (asi nikdo neví o čem byl, já rovněž ne...) a cedule skončila po projevu kupodivu před lavicí poslance Kalouska, který jí tam ovšem nechtěl a nechtěl, ač před tím ceduli chtěl a chtěl. 

Na rozdíl od většinové populace podotýkám, že se mi nesmírně líbí poslanci s hravou duší dítěte a bezbřehým nutkáním bavit společnost, ve které právě dlejí.., nebo tlejí ?? 

 Nevím, ale já jsem debil a někdy mi smysl slov uniká... 

Kapitola XXXVII.

Jen debil? Nebo, nedej Bože, víc?...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Jedna, doufejme spřízněná duše mi v diskusi na Blogu iDnes napsala, proč o sobě tvrdím, že jsem debil, když debil nejsem. 

Na první pohled je to potěšitelné konstatování. Když se nad tím ale zamyslím, tak taky mohu být ještě něco mnohem horšího, než jen debil - a debilita tím pádem je pro mou osobu nedostižnou výšinou výdobytku lidského ducha.

Miluji sdělovací prostředky, slouží k obohacení mého obzoru. Zajímá mě, co si o tom či onom myslí jiní lidé, abych mohl porovnat, co si o tom či onom myslím já. Pustil jsem si pravidelný pořad "Jak to vidí" zrovna když povídal (jak to vidí) Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v ČR. 

Domníval jsem se, doufal jsem, předpokládal jsem, že se dozvím, jak je to s chystaným záměrem Izraele ohledně zabrání dalšího území obývaného Palestinci; a jaký on má na to názor. To abych si ujasnil ten svůj, v jehož rámci jsem zmítán pochynostmi, že roky jsme podporovali - i z mých daní -  izraelský národ případně nadšeně vítali slintajícího Arafata s kuchyňskou utěrkou na hlavě na letišti původně nazývaným Ruzyňským. 

Kdy vím, počínaje rokem 1968, že vlézt někomu do zahrádky a zůstat tam, je ošklivé. Tak jsem si to chtěl tak nějak srovnat v těch mých závitech, co jako. 

Místo toho jsem se dozvěděl, že filmy o Vinnetouovi byly filmy tvrdě béčkovými a že bez hudby a jugoslavské krajiny (rozuměj chorvatská Plitvická jezera) by nebyly ke koukání a že Jan Hus je malován, sochán, podle vzhledu významného člena židovského národa. 

Ach jo, smůla, budu muset poslouchat i příští dny, když se chci něco dozvědět. Nebo zůstanu čím jsem - a to debilem.

Kapitola XXXVI.

Z Velehradu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Onehdy jsem couval s košíkem v našem supermarketu. V té naší velké vesnici máme supermarkety dva, ovšem stejného jména a stejného majitele, takže tu nevládne neviditelná ruka trhu, aby vytvořila nějakou smysluplnou konkurenci, jak nám bylo slibováno. 

Takže je úplně jedno, ve kterém supermarketu jsem couval. 

Couvat se nemá ani v jednom, ani v druhém. Bohužel při couvání jsem přišlápl jedné dámě drůbeží oko na její nožce. Zavyla docela hlasitě a já se musel omluvit. Ještě jsem dodal, že už to vícekrát neudělám.

Každý rok v tuto dobu marně čekám, kdy se dozvím nějakou omluvu v tom smyslu, že grilovat lidi se nemají, i když s jejich názory nešlo souhlasit. Nešlo souhlasit, protože hrozilo, že se odkloní ovečky od víry pravé a tím dojde k úbytku (peněz, darů, desátků a levné práce), který se negativně projeví. Což se nakonec stalo a vznikla Jednota bratrská, která funguje dodnes.

Chápu, že se nemůže omluvit instituce jako taková, ostatně takových institucích je v naší kotlině víc, které se neomlouvají a neomluví za svá minulá počínání. Ale snad by v rámci hesla Pravda a láska zvítězí, by se mohl najít alespoň jeden jedinec v té které instituci, který by se omluvil a dodal, že víckrát se to už nestane. 

Chápu, že je to debilní názor, za který by se musel každý normální člověk stydět. Já nemusím, já debil jsem.

Kapitola XXXV.

Tak trochu hornická

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Patřím k těm málo lidem, kterým se líbí televizní reklamy... dívám se na reklamy rád a nevadí mi, že vidím stejnou reklamu osmkrát za den. Zvláště když je propagováno levné a kvalitní zboží. Zboží, které ovšem většinou vůbec nepotřebuji, takže reklama na toto zboží mne tak nějak míjí. 

Je to z jejich strany zbytečně vystřelená munice na mou stranu. Jednoduše řečeno, jejich zbytečně vyhozené peníze. Klika je, že to o mně ti zadavatelé potažmo tvůrci reklamy nevědí. Určitě by z toho byli smutní a přestali by vymýšlet nové a ještě kreativnější reklamy. Nebo, přestali by je pro mou osobu vysílat. 

No snad to zatím nehrozí.

Ale musím se přiznat, že poslední dobou se ještě raději než na reklamy dívám na televizní debaty. Ty nedělní jsou výživné, překvapující a objevné. 

Dnes třeba byla polední debata ozvláštněna křehkou blondýnou - po brunetkách z ODS to byla určitě změna. Nevadil mi ani její účes, který připomínal princeznu Dišperandu. Debata se vedla o situaci v Karviné, kde znovu řádí ten virus. 

Myslím si, zda není to virové řádění vyvoláno tím, že je tam třetina polských horníků, neznámo jak nakažených, že nějaké chození na pivko je hornickým životním stylem a logicky, že nebudou sedět v hospodě dva metry daleko od sebe. A nošení roušek, že je jenom opatření pro slabochy. Horník je osobnost a kdo je víc - nikdo. Upřímně řečeno, přesvědčit je, aby dodržovali tahle nařízení, je zrovna tak nemožné, jako je přesvědčit, aby volili Pirátskou stranu. 

 Možná, že nějak kolektivně vědí, proč tomu tak je. Já to nevím, ale já jsem debil.

Kapitola XXXIV.

Přechylovat - nepřechylovat

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Snad ve všech sdělovacích mediích se pořád kolem dokola nemluví o ničem jiném než o ekonomice (asi je to důležité), o počtu nakažených horníků (taky důležité, my třeba uhlím topíme), a o tom, zda, jak a kdy za slanou mořskou vodou. 

Potěší mě, pokud se řeší něco jiného, třeba zda přechylovat, nebo nepřechylovat ženská jména. Já jsem tedy pro přechylování, protože Josefína Vopičková nepřechýlená jako Josefína Vopička mně nějak nezní. Na druhou stranu chápu, že vnučka toho vynálezce dynamitu se těžko bude jmenovat Nobelová, ale bude se jmenovat Alfréda Nobel. Při této příležitosti mě ještě napadlo, zda ti co v ulicích bojují za všemožná duhová práva LGBT se nějak zasazují i o rovnoprávnost v slovním přechylování jejich členů, když v jiných oblastech už přechýleni jsou. Chlapi v hospodě mluvili o tom, že jeden je vždy v tom páru v mužské funkci a ten druhý, že je jako ženská v tom vztahu. Je to prý ten, co má rád krajky a výborně vaří. Domnívám se, že ten krajkař by měl mít nezadatelné právo své jméno přechýlit, recipročně tomu, když normální ženský přechylovat nemusí. Takže bychom hned poznali v tom páru, kdo je kdo. Třeba takový pár jako Jiří Truhlář a Hugo Kohoutová by byl hned jednoznačně určen. 

No a konečně by se to mohlo i uzákonit, ale to by asi v parlamentu neprošlo. Ostatně v parlamentu neprojdou i mnohem chytřejší nápady. Tohle je jenom takový nápad debila a já opravdu debil jsem. 

Kapitola XXXIII.

Třídění

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Patřím od jisté doby k absolutním třídičům. Třídím nejen své přátelé podle jejich názorových kotrmelců a postojů k současnosti, ale samozřejmě třídím důsledně i odpad, který - ač nerad, ale přeci - nějaký vyprodukuji. S roztříděným odpadem chodím a následně plním barevné kontejnery. To pro další využití za pomoci příslušných, technicky náročných, mně většinou nepochopitelných, recyklačních cyklů. Samozřejmě, že vím, že něco se recyklovat nedá, třeba papírové obaly od vajec, ty už byly tolikrát recyklovány, tedy papír na ty obaly, že se to už nedá a nedá.

Nejvíc se mi líbí, že jdou recyklovat i osobnosti. Třeba taková recyklace dlouholeté zprávařky z Novy na zprávařskou šéfovou na Primě (fialový kontejner). Zatím se nedá říct, zda se recyklace povedla, když se přes veškerou reklamu všude možně šířenou nikdo na ten recyklační počin nedívá. Ale do budoucna, do budoucna to třeba bude terno, kdo ví. Já tedy ne.

Taky se mi líbí uvažovaná recyklace bývalé šéfové dolní komory, kde sedí (už 20 let), nyní ale v nevládní lavici, tedy v lavici méně důležité strany (modrý kontejner) na post v horní komoře, kde konečně snad by měla být šance z její strany to tomu premiérovi dát sežrat... (výrok Parlamentních listů). S tím se dá snad demokraticky nesouhlasit i souhlasit. 

Jenom mám obavu, zda se recyklace povede, zda se nejedná o něco podobného, jako je obal na slepičí vejce. Ale můj názor je jako vždy názor debila, navíc nerecyklovatelného.

Kapitola XXXII.

Zase ta reklama

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Mám rád reklamy. I ty s těma zviřátkama. Veselé ponožky navlečené na křečky pobaví, zrovna tak jako vejšplechty moudrého kocoura propagující banku. Konečně mohu i tu reklamu na kofolu s tím divočákem. 

Tím ale moje chápání reklamních souvislostí končí. Nechápu třeba žirafu co půjčuje peníze, ledaže by jí lezly tím dlouhým krkem ty nedůvěřivci, kteří si nechtějí u ní půjčit nějakou tu kačku. Nebo ten letní výprodej na OKAY. Skřehotavá slunečně obrýlená kočka v keckách monotóně rytmicky se pohybující a nabádající ke koupi všeho možného. Pro skřehotavé reklamy asi nastaly zlaté časy. Za to může to zelené zviřátko z Marzu. To nyní propaguje i krmení pro kočky a psy, doufám, že bude buď to krmení zelené, nebo aspoň ty zviřátka po pozření těch dobrot získají zdravou zelenou barvu. I když jim je to asi šuma fuk, když jsou ty zviřátka barvoslepí. Nejvíc se bojím toho, že se dočkám reklamy, ve které bude Bílá velryba Moby Dick propagovat po pozření sudu vanishe ve slevě svou zářivě bílou barvu. I když kdo ví, třeba už je ta reklama ve výrobě. A já získám pověst debila, že jsem to vykecal.

Kapitola XXXI.

Řešení

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

Patřím k těm málo lidem, kteří vědí o sobě, že neví nic o všem. Ale vím, že jsou lidé, kteří ví všechno o všem. Škodou tohoto národa je to, že jsou tihle lidé všichni v politické opozici. Takže ten zbytek národa ví všechno jenom o něčem, nebo jenom něco o všem. 

Když se mě ptali (aby v hospodě zavládla veselá nálada), jak bych řešil pomoc podnikům, tak jsem jim řekl svůj názor. Že třicet let slyším, že tento stát stojí na práci živnostníků a malých podnikatelů. Tak bych jim těm oným vrátil všechny daně, které odvedli za sebe a své firmy za poslední tři roky ministerstvu financí. Dejme tomu, živnostníkům a podnikatelům do padesáti zaměstnanců. A když nebudou propouštět, tak bych jim dal půlku na mzdy zaměstnanců za dobu, co nemohli vyrábět. Takové fifty - fifty. A tím, že bych skončil. A když se udiveně ptali, co bych dělal třeba s podnikem, který má pět set zaměstnanců, tak jsem jim řekl, že podnik, který má pět set zaměstnanců a za rok vydělá jenom na slušné živobytí majitele a jeho manželky, tak že ten majitel zbytečně zaměstnává pět set lidí. Na to, že by mu stačilo lidí deset. A že určitě má na Kajmanech nějaké rezervy. Tajže nezájem. A podniky, které odevzdávají daně ze zisku ne v naších luzích a hájích, ale v jejich luzích a hájích, tak ať jim pomůžou tam u nich doma, v těch jejich luzích a hájích. V těch luzích a hájích kam odvádějí získané strdí u nás. A když jsme dokázali prodat aerolinky za cenu nového leteckého motoru, tak ať to státu za tu cenu zase prodají zpátky, když tolik brečí. A že bychom si mohli, nyní, když hrozí nezaměstnanost, pěstovat svoje brambory a zkusit si znovu vyrobit vlastní traktor. Ale já jsem debil a složitým věcem rozumím jenom někdy.

Kapitola XXX.

Domácí dieta a "vyrobené" zprávy

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Tak nám první vlna toho C 19 odchází, aspoň se to tvrdí v mé oblíbené telce. Odchází, odchází, ale nechala po sobě pěknou spoušť - u mé maličkosti 4 kg navíc. To v oblasti pasu, který tak už žádným pasem není. A navíc ještě někteří odborníci vyhrožují, že bychom se měli připravit na druhou vlnu té pandemie. To abych si koupil plechovou roušku, kterou půjde sejmout pouze třikrát denně na pět minut, abych se zase jen nekrmil a nekrmil. Ale taková rouška není. A není ani u toho zelenýho trpaslíka - a ten prý má všechno. Všechno, to je pravda, ale v jaké kvalitě! Minule jsem si koupil u něho desetikilový pytel sušenek k čaji s obrázkem nějakýho vlčáka a řeknu Vám - nic moc. Ty sušenky nechutnaly ani návštěvám. Trvalo mně celou pandemii, než jsem je snědl.

Pak jsem taky objevil na webu Home dietu. To si doma vyberete podle přiložených obrázků všechno jídlo a všechny pochutiny, které byste v nejbližších 24 hodinách chtěli pozřít. Pak to pošlete do Home Diet post office, tam Vám ty obrázky všechny proženou deletem, pošlou fakturu na 100,- Kč a přiloží obrázek netučného tvarohu. Prý to funguje. Úbytek na váze zaručený. Pokud ne, když nezhubnete, tak Vám pošlou zpět všechny smazané obrázky. Aby to taky nefungovalo, prý to vymyslel nějaký nezaměstnaný lobbista. Proč se však nedrží toho, co umí, nechápu. Ale já jsem debil, takže nemusím.

Po tom viru je všechno prý nějak pokřivený, poškozený, nenormální. Prý bude dokonce ohroženo finanční zdraví našich medií, nejvíce těch tištěných. A že to tvrdil hodně študovaný a sečtelý pán v rádiu, který to o tom zdraví našich tiskovin (někdy špatně slyším a potom si myslím, že se jedná o "pyskoviny") přednáší na vysoké škole. Že bude míň peněz, protože ti, co inzerují v takovýchto tiskovinách, nevyráběli a nyní tedy budou méně inzerovat. A že tudíž ty tiskoviny budou mít míň peněz i na vyrábění zpráv. To je pro mě úžasná novinka, vždycky jsem si myslel, že zprávy se publikují, zaznamenávají, přetiskují a tak, ale že se zprávy vyrábějí? I když asi jsou plátky, které ty zprávy vyrábějí. Moje milovaná sestra jeden takový čte, a to každý den, dokonce i v neděli, trhá z něho nějaké výherní nálepky a čte ho dokonce, i když už několik dní neprší a není tedy po hromu a blesku ani potuchy. Pak chápu, že za takovéhoto nevlídného, doslova suchého počasí se musí nějaké ty zprávy vyrobit. Taky jsem se dozvěděl, že bouřka začíná z meteorologického hlediska teprve tehdy, když zazní první hrom. Ne první blesk, jak by se mohlo zdát.

Já blesky nemám rád, i jeden jediný mě dokáže dost naštvat. Ale říkám si, jsi debil a spoustu věcí nechápeš.

Mažu k doktorovi, dochází prášky na hlavu...!!!

Kapitola XXIX.

Televizní debata

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak jsem se díval zase na nedělní debatu v televizi v tom stanu a konečně se mně to moc líbilo. Téma besedy o střetu zájmu miluju. Ale nechápu postoje některých našich činitelů, že třeba jsou tolik proti těm lobistům, kteří řádí v Parlamentu a v Senátu. A co ti chudáci asi tak mají dělat. Nelobovat a hlásit se o podporu na pracovním úřadu? Vždyť je to jejich práce lobovat a lobovat, tak jako je některých práce učit a učit. I když by se asi určitě na pracovním úřadě nehlásili, když není v číselném katalogu činností jejich činnost očíslována a taky možná už někteří mají dost, nebo aspoň trochu dost, nalobováno a tak by se hlásili o podporu zbytečně.

A taky se mí líbilo, že se vedla dlouhá debata o tom, zda náš druhý čelní politický představitel (zbytečného Senátu) má naštvat celou vládu, prezidenta a Parlament a jet na Taiwan na návštěvu. Navíc vládním letadlem, na které má ovšem nárok. A co nyní s tím, to se řešilo. Místo aby se řešilo, zda bude dodržováno nošení roušek na této misi během nastupování, a vystupování a pobytu v letadle, a zda ti příznivci Taiwanu, kteří poletí s ním jako doprovod, budou dodržovat dvoumetrové odstupy a zda se budou a kolikrát, cestou desinfikovat. To se neřešilo, řešilo se, zda se tam má letět vládním letadlem. Já bych jim tedy to vládní letadlo dal, přistáli by někde v Číně a na ten Taiwan ať dojedou autobusem. Jako na výlet. To už je vyzkoušený. Topolánek po náročném programu ve státním zájmu si vyskočil z vládního speciálu zalyžovat v Alpách. A když to prošlo tenkrát, proč by to neprošlo

nyní. Pro to by mohla hlasovat i ODS, tedy jestli je to ta samá ODS, která byla dřív u lizu a nyní je v opozici. Bylo by to transparentní, kontinuální dodržování názorů jejich lídrů. Těm cizím slovům sice nerozumím, ale já jsem debil, takže já  nerozumět můžu.

Kapitola XXVIII.

Návrat k normálu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak jsem si pustil televizní noviny, abych se ujistil, že se vše už vrací do obvyklých kolejí našeho života. A jako vždy jsem se pobavil. 

Nejdřív ukazovali bourání vybydleného domu za pomoci takových velkých nůžek. Což chápu, protože z toho domu odšroubovali ti nějací ošklivý obyvatelé všechno, co ten dům drželo pohromadě, takže hrozilo, že spadne sám od sebe. Neřekli ale, kde bydlí ti, co tam bydleli dřív a jestli tedy ti titíž nechystají další dům ke zbourání. Ale to se určitě dozvíme. 

Taky se mě nelíbí, že za tou velkou louží policajt klečí na nějakém chudákovi tak dlouho, až ten chudák umře. To by se u nás stát nemohlo. Jednak by naši polísmeni nikdy neklečeli na nějakém černochovi, už jenom z toho důvodu, že černochů tady máme relativně málo. Nevím ale, proč jsme nepůjčili na organizování těch jejich protestů našeho profíka z Milionu chvilek. Určitě by se nerabovalo, nezapalovaly by se auťáky a tak vůbec. Jenom by se řečnilo. Chytře řečnilo. 

Jinak ale už bylo všechno při starém. Ono bylo vlastně všechno při starém i uprostřed té virové krize. Televize opakovala donekonečna i ty seriály, které už nikdo nečekal, že se opakovat budou, zrovna tak, jako se opakovaly donekonečna již dlouho známé výroky proti tomu výrobci řepkového oleje. Že dělá i něco jiného, než od rána do večera lisuje olej, to nezmínili. Navíc se neustále vyjadřovali ke všemu ti stejní - děsně provaření aktéři stran, které se jaksi zapomněly dostat se do parlamentu. 

V rádiu se také nic mimořádného nedělo, denně na střídačku nám pro podporu naší antivirové optimistické nálady hráli dvě hudební pecky staré šestnáct let o Hříšných tělech a Živé vodě. 

Aspoň, že nám v květnu zapršelo. To jsme určitě potřebovali. To taky říkali ve zprávách, že to je dobrá zpráva, ale tomu já nerozumím, protože jsem debil. A ty moje čtyři sazenice rajčat, jsem pro jistotu každý den zalil.

Kapitola XXVII.

Zachraňte našeho hospodského

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Poslední dobou, jak pořád poslouchám rádio a televizi, tak jsem zjistil, že náš hospodský je sto let za opicemi, tedy nejmíň měsíc se opožďuje za nejnovějšími poznatky ohledně šíření, a prevence té potvory C 19. Rozhodl jsem se to tak nenechat a jmenoval jsem se hospodským zmocněncem naší hospody U děravého sudu.

Především jsem podpořil akci Zachraňte našeho hospodského. Je bezpodmíněčně nutné nejen dodržovat, ale přímo bez výjimky akceptovat tyto zásady. První pivo se počítá dvakrát, návštěvník tím dává souhlas i s ostatními nařízeními. Každý si donese z domova svou vydesinfikovanou sklenici na pivo. Ženatí štamgasti, když přijdou bez manželky, si donesou jednoduché potvrzení, že přestala kupovat lahváče a petky s pivem.

Návštěvníci, kteří přijeli na kole, budou je zasouvat do připravených stojanů tak, aby vždy jedno místo ve stojanu mezi dvěma koly zůstalo volné. Každou třetí pobytovou hodinu v hospodě vstanou a řídítka na kole vydesinfikují. Není dovoleno holou rukou plácat servírku po zadnici. Za tím účelem jsou k dispozici jednorázové rukavice za 40,- Kč.

Nenalévají se malé panáky, takzvané včeličky. Pokud host bude na nich trvat, budou účtovány jako velký panák. Nesmí se podávat zelená a výčepní lihovina pro nízký obsah alkoholu, kterýžto nezaručuje vnitřní desinfekci organizmu. Absence chození do hospody bude projednána a v případě velké absence bude nařízen dlouhodobý pobyt v hospodě z moci hospodské. Spací sáčky budou za poplatek k dispozici u výčepu. Zásady jsem vyvěsil na velkou tabuli před hospodou.

Šel okolo jeden týpek a řekl, že to snad psal debil. Ale já si to tak neberu. Jednak byl přespolní a ještě k tomu střízlivý, navíc já debil skutečně jsem.

Kapitola XXVI.

Člověče, nezlob se

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Dneska jsem si po obědě zalehnul, zavrtal se pod deku a přišla vnučka, v ruce Člověče nezlob se... "Dědo spíš???" Odpověděl jsem, že spím. "Dědo, nespíš, můj táta, když spí, tak neodpovídá, ale ty odpovídáš."

"Tak jo, nespím." A vstal jsem.

"A dědo, proč spíš, teď odpoledne, po obědě?" Sakra virus, pomyslel jsem si, kdyby ho nebylo, tak bys byla ve školce, v tuto dobu na lehátku a spala bys taky...

"Spím proto, že v noci jsem luštil křížovku." Tedy luštil, byl to spíš zápas, řeckořímský zápas a křížovka vyhrávala nade mnou skoro už v druhém kole.

"Dědo, tomu vůbec nerozumím," řekla vnučka, "to je jako když se nemohu v neděli dívat na pohádku, protože táta se dívá v televizi na nějaké chlápky ve stanu s oknama."

"No to je takové diskusní studio," povídám já, "tam se jenom povídá a povídá."

"Ne, ne, táta říkal, že tam taky vyprávějí pohádky, ale chvíli jsem čekala, ale žádnou neříkali."

"No on to tatínek myslel tak, že jsou to pohádky pro dospělé, tomu děti nerozumí."

"A mají dobrý konec, ty pohádky pro dospělé?"

"Kdepak, ty nemají nikdy žádný konec, proto je dávají každou neděli na pokračování."

"A co to Člověče nezlob se?" ptá se vnučka. Tak jo - a pak mě napadlo, zda by se v tom nedělním pořadu taky neměli nějací paňáci vyhazovat do chlívečku.

Kapitola XXV.

Novinky

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Objevil jsem nový zdroj zábavy! Novinky na Seznamu! Kam se hrabou reklamy v televizi. Vždycky si vyberu nějaké šťavnaté tvrzení a pak si čtu reklamu vtipně zasunutou mezi příspěvky čtenářů... třeba dneska "Ceny letí vzhůru" a ejhle, vložená reklama, že když uprostřed toho pádu vzhůru přejdu k firmě E.ON (nebo snad EN.O.EN) ušetřím víc než 4 000,- korun. Taky dobrá reklama je vložená do příspěvku Jak sestřička, které bylo horko - měla průhledný plášť, takže jí byla vidět podprda, tak hned se tam dozvím mezi komentáři na tuto událost, že když jeden nosí bambusové ponožky, tak se mu nepotí nohy... to chápu s radostí. A taky se mě hrozně líbil článek o Megatsunami, která nás překvapí svou výškou, takže kdybychom ji měli v patách, tak bychom si měli pořídit zpětné zrcátko na kolo, to abychom jako věděli a viděli, zda nás ta vlna už dohání a zda nemáme rychleji šlapat...

... někdy si myslím, že někteří vkladači reklam by měli navštívit moje oblíbené místo v Dobřanech..v parku je tam tak krásně...

Kapitola XXIV.

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Vždycky potěší, když si něco přečtu a týká se to i mé maličkosti. Dneska jsem se dočetl, že ode dneška se budou rozvolňovat opatření. Zpráva dobrá, ale ne pro mou osobu. Jsa zavřen celé dny v kritické blízkosti lednice se na mé osobě začalo rozvolňovat kde co. 

Musel jsem povolit gumu na teplácích, jak to rozvolňování bylo intenzivní.

Také jsem se dočetl, že byl instalovaný nový typ babyboxu. Je z nerezu, klimatizovaný a stojí bratru (sestře) nebo nás všech - nějakých 300 000,- korun. Tedy korun českých. Vždy jsem si myslel, že v tom okamžiku, kdy se do babyboxu vloží dítě, odněkud v doběhové vzdálenosti vystartuje zdravotní sestřička s takovou tou termotaškou a dítě je přeneseno. Termotaška nestojí zase až tolik peněz a sestřička je tak jako tak ve službě, dělá i jiné věci, neběhá celé dny, rána, odpoledne a noci s termotaškou s dítětem. Takže docela levný provoz. Při té příležitosti mě napadlo, že by se měly vyrábět i takové seniorboxy, kam by se dal odložit někdo i vyššího věku, který by potřeboval nakrmit, eventuálně přebalit. Takový ten senior, kterého už nikdo nechce, který překáží a leze na nervy kde komu. 

 Kamarád, jehož úsudku si vážím, mi řekl, že jsem opravdu a po právu debil. Vynalézat něco, co už dávno existuje a stojí velké peníze, je zhůvěřilost. Nejmenuje se to prý seniorbox, ale senát. 

No uznejte, zda nejsem debil, že mě to hned nenapadlo.

Kapitola XXIII.

Pohádková

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Tak jsem se dneska vzbudil a byl jsem rád, že jsem se vzbudil. Tedy abyste rozuměli, já jsem vždycky rád, že se vzbudím. Kdybych nebyl rád a nevzbudil se, tak bych to ani nemohl sdělit světu. Musel by na to ten svět přijít sám, že jsem se nevzbudil. Ale dneska jsem byl obzvlášť rád, že jsem se vzbudil. Zdálo se mi totiž celou noc o tom, že jsem pracoval. Tahal jsem těžké hrnce s omáčkou. Určitě jsou mnozí, kterým se nezdá v noci o tom, že těžce pracují. Někteří nepracují ani ve dne, natož v noci. Těm by se mělo zdát o práci. Ale nespravedlnost světem vládne. Určitě se jim zdá o samých báječných věcech. A to považuji za nespravedlivé.

Nespravedlnost je vidět všude. Třeba při televizních debatách. Tedy v těch debatách vysílaných v neděli. Já jim tedy skoro nikdy nerozumím, ale čekám, až ti pánové skončí, po té debatě je vždycky pohádka. Nechápu ale, že si ti diskutující pořád skákají do řeči. Maminka mi říkala, že se to nemá, že je to neslušné. Nebo když mě maminka chtěla pokárat, tak nejdřív vždycky řekla něco milého. Třeba, pamatuješ si, jaks měl hezky uklizeno minulý týden a jak jsi byl rád, že můžeš najít autíčko, ale dneska tam máš hrozný nepořádek. Takže vždycky pochválila, pak pokárala. To v televizi nedělají, asi na to není čas. Nebo odvaha, nebo chuť, nebo všechno dohromady, takže jenom říkají, kde, kdo, jak a proč je nepořádek. A že oni, ti druzí, by tam měli pořádek, řád a bylo by to všechno ještě lepší, krásnější, levnější a tak vůbec, kdyby to dělali oni. Taková pohádka s jejich hrdinou a se zaručeným šťastným koncem, jak jsem pochopil. Ale pohádka začíná až po té debatě.

Kapitola XXII.

Poradci

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Dnes mně všichni radili co mám a nemám. Oni to se mnou myslí dobře. Tedy většinou dobře. Paní doktorka, ke které chodím na kontrolu s hlavou na mě už od dveří křičela. Ale nééé, néééé, je zapotřebí zhubnout. Pak dodala, že má taky maminku a ta by měla zhubnout taky, ale že ví, že v dnešní době, kdy jsem zavřený doma bez pohybu s televizí a sušenkami, starostlivými dětmi naplněnou ledničkou, že je to opravdu těžké. Ujistila se, zda jsem nezačal pít, kouřit, kafovat po 17,00 hodině. Kdybych na něco kývl, tak by mi to zakázala. Nakonec zůstalo jenom u té ledničky.

Další radu jsem obdržel od svého starostlivého syna, který se ptal, jak jsem dopadl s kontrolou své mozkovny. Řekl jsem, že dobře a on mi na to řekl, že jestli budu čumět pořád na reklamy a vyžívat se v nich, že příští kontrola už může být s patologickým nálezem. Řekl jsem mu, že z těchto důvodů nekoukám na televizní noviny. Prý je to chyba, mám se na ty televizní noviny koukat, je tam prý spousta zajímavých zpráv. Tak jsem ho tedy poslechl. Nic nového, zase hořel nějaký podnik a kupodivu nehořely pneumatiky. Ty hoří dost často, zvláště ty ojeté. Taky by to nebylo normální, kdyby hořely ty nové, když se dají ukrást, nebo prodat. To s ojetými pneumatikami je to jinak. Neměla by se jako ostraha skladů takového hořlavého zboží zaměstnávat nevyléčitelní notoričtí kuřáci. To by mělo být zakázáno.

Rovněž říkali, že ministr zahraničí Petříček měl nehodu. Boural v taxíku. Ještě, že to byl taxík a nebyl to ten Uber. To by třeba vypadalo jako schválnost. Dost na tom, že ten ministr seděl v taxíku a ne ve vozidle s ochrankou. Té prý dal volno. V dnešní době je kde kdo přepracovaný. Takové volno se hodí vždycky. Obzvlášť když ho uděluje hodný ministr. Stejně je zajímavé, odkud tím taxíkem jel. Pochopil bych tajné zasedání s ruskými diplomaty o situaci s nalezeným jedem, nebo s čínskými obchodníky o dodávce speciálních roušek pro potřeby misí, nebo návrat od nejmenované stranické příznivkyně, nebo od návštěvy svého nemanželského dítěte. Vlastně to je blbost. Dítě by ve čtyři ráno spalo, ledaže by dlouze s jeho maminkou řešil jeho vzdělání. Do konce těch novin jsem se nedozvěděl, odkud jel.

Asi se to asi už nedovím. To bych chápal, kdybych nebyl debil. Ale já jsem, takže by mě to zajímalo. Jen tak, pro srandu králíkům...

Kapitola XXI.

OVM

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Miluji nedělní besedy v poledne na ČT 1. Většinou nechápu o čem se tam ti pánové, ale někdy i nějaká dáma baví. Dneska v době rouškové jsem se díval hlavně na to, jak jsou pánové oblečeni. Takže zatímco se bavili, jestli a zda má být postavena socha věnovaná hrdinství Vlasovcům a odstraněna socha nehrdinských činů nějaké ruského, tedy tehdy sovětského generála, tak jsem si všiml, že všichni pánové měli předpisovou roušku před ústy. A roušky všechny byly látkové, nikdo neměl tu levnou, jednorázovou. Tedy levnou. Asi za nějakých 25 - 50 korun. Ten diskutující, co tam byl za vládu, jak jsem pochopil, ten měl roušku nejlepší. Pokud jsem mohl hodnotit, tak byly na ní nějaké barevné podložky, tedy kolečka s dírou. A z téže látky měl i kapesníček v saku. Sako měli všichni, ale ten s tím nejhezčím kapesníčkem neměl kravatu. V saku měl rozhalenou rozhalenku, asi čekal, že pan Moravec mu bude pořádně zatápět. Taky že ano. Byl tam za ANO. Zástupce Pirátů měl jednobarevnou roušku s nějakým logem, který ovšem kvůli ignorantství kameramanů se nedalo ani zahlédnout, abych mohl posoudit, co na logu je. Kravatu a dredy měl jako vždycky. Někdy si myslím, že by obecně Piráti měli ještě kvůli zvýšení té image nosit i černou pásku přes jedno, leckdy i přes obě oči. Šéf komunistů měl kravatu i kapesníček. Kravatu v barvách národních a roušku v barvě červené. Jak jinak. Zato moderátor byl jako vždycky na tom nejhůř. Pravda, sako i kravatu měl, ale rouška byla bez loga České televize a to je neodpustitelné. Potom to vypadá, že hájí vlastní názory, místo aby reprezentoval názory České televize. A to jsem byl vždycky v přesvědčení, že v České televizi jsou i krejčovské dílny. Za ty nemalé poplatky vybírané od televizních koncesionářů mu taky mohli v těch dílnách něco hezkého, pohodlného, slušivého a protivirózního s logem České televize před jeho dobře placená, objektivní moderátorská ústa spíchnout.

Ale já jsem debil a místo roušky nosím zimní šálu. Aspoň nenastydnu.

Kapitola XX.

Nová zpravodajství

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Tak jsem se dozvěděl, že budeme mít novou televizní stanici. A to zpravodajskou. Mě to nevadí, hlavně, že v ní budou zprávy. Ono se to čeká, když je zpravodajská televizní stanice, že budou vysílat zprávy. Ale kdo ví. Jsou televizní stanice, které tvrdí, že jsou zábavné a zábavné nejsou. Nebo ty stanice, co tvrdí, že jsou celoplošné a přitom jsou jenom plošné. Vlastně ploché, útlé. A co se týče zábavy, více než anorektické. Ale to prý nová televizní stanice nebude. Dokonce i zprávy o počasí budou dělat odborníci z Hydrometeorologického ústavu. Poslední dobou mám pocit, že odborníci jsou vždycky z nějakého ústavu. Ostatně v jednou ústavu (slušně tam se mnou zacházeli) jsem byl kdysi i já. Takže ty zprávy budou dělat přímo profesionální meteorologové. To je dobrá zpráva. Přímo bombastická reklama. Asi tak jako když náš řezník má na všech svých dodávkách rozvážející jeho výrobky, obrovské nápisy, že on vyrábí uzeniny z masa. Přemýšlel jsem, z čeho jiného by chtěl uzeniny vyrábět, ale pak jsem viděl hamburger v místním supermarketu s označením veganský... Mě napadlo vyrábět holinky s mnoha otvory v podrážce, díky čemu se v nich nikdy nedrží voda, i kdyby do nich nějakým nedopatřením natekla...třeba se tohoto mého nápadu nějaký výrobce chytí a zadá reklamu na tento progresivní výrobek třeba zrovna té nové zpravodajské stanici. Tedy pokud bude vysílat nějakou reklamu a ne jenom zprávy. Ale tomu nevěřím, že by nevysílala reklamu, ale tato má víra není důležitá, protože já jsem debil.... 

Kapitola XIX.

O Mi(y)náři

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Když jsem se probíral internetovými zprávami, tak jsem narazil na reportáž z nejnovější akce příznivců Milionu chvilek...už ten název sám je docela vymakaný, pokud by trvala chvilka jenom jednu vteřinu, tak by to hodilo nejmíň celých jedenáct dní báječných zážitků. Jenom se mi nelíbí, že ten vlastník Milionu chvilek pan Minář maskuje to, že ten hradní Mynář je určitě jeho brácha. A že neví, že ten brácha není poradcem pana prezidenta, ale vedoucí Kanceláře prezidenta. Při té příležitosti si vždycky vzpomenu na období, kdy jsem nevěděl, že jsem debil, takže jsem s klidným svědomím pracoval v rádiu, tedy v Rozhlase. A to dokonce i o pracovních sobotách. Jednou o takové sobotě jsem jel s hlasatelkou Věrou Novou výtahem kolem Ústředního ředitele, který v monterkách s pukem na kalhotách otíral madla oběžného rozhlasového výtahu. Řekla mu doslova, ale pane Riško, vy snad nemusíte tady leštit kliky, ty se leští jinde. Po několika dnech jsem se jí ptal, zda ten výrok měl nějakou dohru, a ona mě s humorem ji vlastním odpověděla, jakou dohru, nejvíc mu vadilo, že jsem jemu, členu Ústředního výboru KSČ říkala pane. A taky jsem mu řekla, když už se nadechoval k nějakému proslovu, že mě se nemůže nic stát, tak ať si toho nechá. Řekla jsem mu, že papá slouží na Hradě (Vilém Nový), ségra, že trpí v disidentu (Kamila Moučková), takže je mi úplně jedno, jak to bude s dalším osudem jeho i našeho bytí....

Takže si opravdu myslím, že to ti dva mají rozdělený. To je jako u těch příslušníků, jeden je jako hodný, druhý jako zlý. Akorát, že u těch dvou nevím, který je který. Ale mají to dobře rozdělený, to se musí uznat. Ať to dopadne tak nebo onak, vždy tam jeden bude. Je to fakt skvělá taktika, ale mě to nikdo nevěří, protože jsem debil...

Kapitola XVIII.

Koronakrize 6

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jsa důchodce, samozřejmě sleduji zprávy v televizi. Mohl bych si je poslechnout i v rádiu, ale v televizi jsou lepší. Nespletu si Kalouska se Soukupem, když oba říkají totéž, ovšem za rozdílného máchání končetinami. Vidím je, poznávám je, rozeznávám jednoho od druhého a hodnotím jejich snahu o udržení dobré nálady v této době jako pozitivní, i když v té normální zdravé době je jejich snaha nejen pozitivní, ale ještě i legrační. Ale zprávy sleduji z jiných, zištných důvodů. Marně čekám, kdy se dozvím, že i já mám nárok na odškodnění poklesu příjmu, tedy poklesu reálné hodnoty mého jediného zdroje a to důchodu. Nedostatek pedagogických schopností nahrazuji při učení s mými vnučkami drobnými úplatky, nejvíc na odbyt jdou gumedvídci. Samozřejmě, že kupuji ty obohacené vitamíny. Gumedvídci jsou ze stejné kategorie tvorby slova jako kuřízek. Dvacet dní soustavného učení znamená reálný pokles mého příjmu nejméně o 1 000,- Kč měsíčně. Když mohou dostat náhradu za nečinnost třeba i tetovací salóny, jejichž činnost z hlediska národohospodářského považuji za zbytečnou a klidně bych je nechal zkrachovat, tak nevím, proč by stát, tedy adresně Maláčová, nemohla podpořit nákup gumedvídků. Vždyť by se mohla za tím účelem založit nějaká vládní, mezivládní, nebo nevládní komise, která by zkoumala, zda adepti gumedvídkových dotací při výkonu své činnosti (rozuměj pedagogické činnosti) dodržují veškerá hygienická pravidla, rozsazují děti do vzdálenosti dvou metrů, a zásadně je nechají smrkat do rukávu. A zda je nepovedou do prvomájového průvodu, kde by mohla řádit i myšlenková kontaminace.

Taky jsem se dozvěděl, že prudce klesl odběr točeného piva (jestli to není náhodou zavřením hospod?) a že prudce stoupl odběr veškerého piva baleného (jestli za to nemohou ty zavřené hospody?). Chtěl jsem toto objevné tvrzení podpořit zakoupením lahváče (tedy piva v ekologicky přijatelném balení), ale upustil jsem od tohoto záměru, protože jsou zavřené obchody prodávající otvíráky na pivo. Tady je vidět, jak jsou propojené ekonomické vazby navzájem se ovlivňující. Mělo by se statisticky zjistit, jak nemožnost zakoupení otvíráku na pivo v době krize ovlivňuje spotřebu lahvového piva nejen u nás, ale i v zemích, kam úspěšně pivo exportujeme.

A taky jsem se dozvěděl, že ve Švýcarsku ten virus řádí hned nejvíc po Itálii a Španělsku, ale že je to tím, že ti v tom Švýcarsku dělají nejvíce testů na obyvatele a na hlavu.

Tak proč potom my děláme také hodně testů, vždyť tím se zjistí jenom víc případů nakažení. Jsem debil, ale tohle je vážně na hlavu..!!!

Kapitola XVII.  

Koronakrize 5

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Rád koukám na televizi. Mám rád televizní noviny, tedy zprávy. I když - zprávy..??? Uprostřed mě dají reklamu, potom na co se mám koukat za chvíli a nenápadně mě naznačí, o co přijdu, když se nebudu koukat a nedozvím se, zda ta paní v tom seriálu se slepým střevem to střevo opravdu měla slepé, nebo jenom střevo, jako takové. A dnes jsem se smál na celé kolo, tedy nahlas, samozřejmě, že nemám v obýváku žádné kolo, to mám v garáži. Ptali se mě, čemu že se směju. Tak jsem jim řekl, že těm lidem, co stojí tři hodiny ve frontě, aby se nechali otestovat na ten virus a ještě, že tam nejen stojí tři hodiny, ale ještě se jim pomstí organizátoři ve skafandru tím, že jim podstrčí několikastránkový dotazník. Všichni kolem mě (neměli ani roušku, ani skafandr, ani nebyli ode mě dva metry) mě začali ujišťovat, jak je to pro ty lidi přínosné a potřebné. A právě tomu se směju, to jsem jim řekl. Asi se jim stýská, těm dobrovolníkům po stání ve frontě, já jsem si ho užil dost, když jsem musel stát frontu na maso. A to měly tenkrát ty fronty opravdový smysl, třeba libové kotletky, ne jako dneska. Nyní oni nadšeně stojí tři hodiny, vyplní nějaký dotazník a potom - je otestují. A ten jeden testovaný po třech a více hodinách zjistí, že nemá protilátky, takže to může kdykoliv dostat, třeba od toho, co mu ze vzdálenosti dvou metrů kašlal na záda. Nebo se dozví, že má protilátky, takže už mohl nakazit spoustu lidí, možná, že některé, které znal. Třeba sousedku z přízemí, která minulý týden odešla za svým milovaným manželem tam na obláček...s tím by se mé svědomí těžko smiřovalo...Anebo se zjistí, že to právě má v sobě, odejde domů na čtrnáctidenní karanténu, aby si každou hodinu s obavami měřil teplotu a do bločku si dělal čárky za každé zakašlání a kýchnutí. A jeho rodina aby přemýšlela, zda ho mají nechat vyhladovět, nebo rovnou utlouct jako nebezpečně nakaženého - lopatou na uhlí. A to je odměna za jejich tříhodinové stání. Já bych tam tedy nejen nešel, ale hlavně bych nestál o to tam stát. Ale já jsem debil, s tím se už nedá nic dělat.

Kapitola XVI.

Rozčílí mne...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jsem nejen debil, ale i šťoura. Rozčilují mě i věci, které ostatní lidi kolem mě nerozčilují. Pochopil jsem, že proti některým skutečnostem se nedá ani bojovat, ani na ně nadávat, že je to marný boj, takže mě ten zelený televizní skřet už nerozčiluje a mé osobě nevadí, že se virózně rozšířil nejen do Slovenska, ale i do Maďarska. Čekám, až se rozšíří i do Rakouska, pak založím neziskově ziskovou, státem dotovanou organizaci na jeho podporu vitality a pověřím ho reklamou na elektřinu z českých atomových elektráren. Zato mně vadí, když neustále slyším slova jako Bráník, když je to Braník, nebo Rábí, když je to Rabí. Ale vždycky mě nadzvedne, když slyším, že se někomu narodilo malé dítě. Copak se může narodit velké, tedy může, ale obecně děti se rodí malé, nejsou to patnáctiletí puberťáčtí šklebouni. To z nich po několikaletém vykrmování teprve vyroste. Ale nejvíc miluji, když redaktoři se ptají na názor na něco nějakého populárního zpěváka. Nic proti tomu, ale proboha, proč se jednou nezeptají na názor nějakého nepopulárního zpěváka. Mě by jeho názory zajímaly víc než nějaké naučené odpovědi nakaučované jejich sponzory. Když mohu víc než častěji v televizi slyšet názory opozičních politických mrtvol na všechno možné, tak proč nedostávají slovo i ti zpěváci v umělecké opozici, ti nepopulární zpěváci, kteří jsou dobří jenom k tomu, aby se od nich odlišili ti populární. Takhle si demokracii nepředstavuji. Ale já jsem debil, takže je to tím.

Kapitola XV.

Koronakrize 4

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Mám kamarádku. Tedy kamarádku, píšeme si spolu. Ona je ve Francii, já pobývám v krajině se šumícími bory. Tedy u nás. Píšeme si jednou denně. Tedy psali jsme si jednou denně, nyní, zavřeni doma díky té virové potvoře, si píšeme i několikrát za den. Píšeme si, co celý den děláme, tedy co neděláme. Jak se máme, nebo nemáme. Onehdy se mě ptala, co dělám ráno, ona že hned jak vstane, tak cvičí. Já jsem jí řekl, že hned jak vstanu, tak snídám. Ona, že snídá, až po cvičení. Sušenky, kávu a cigáro. To bych nemohl. Nikdy jsem nekouřil. Když se mě zeptala, co snídám, tak jsem ji odpověděl po pravdě, že léky. A hned za půl hodiny po tomto předkrmu, tu pravou snídani. Nechal jsem si poslat její fotografii a poznal jsem, že nelhala. Určitě snídá sušenky. Tedy asi jenom jednu sušenku. Váží 40 kg, já o 90 kg víc. Má snídaně je ovšem plnohodnotná, obsahuje důležité bílkoviny (šunka s vejci), důležité vitamíny skupiny B (dvě krásně vypečené housky), látky obsahující antioxidanty (jedno malé cherry rajčátko), a notnou dávku povzbuzujících, energeticky hodnotných látek (slazená káva s mlékem). Nikdy mě nenapadlo cvičit před snídání, a po snídání by to bylo zhola nemožné. Také jsem jí líčil, jak musím vstávat uprostřed noci, když potřebuji nakoupit. Že naši vládní činitelé stanovili dobu nákupu nejohroženější skupině důchodců na neuvěřitelně časné období mezi 8,00 - 10,00. Přitom slibovali, že pro tuto skupinu vytvoří optimální podmínky, aby se nenakazili. Poslal jsem ji svoji fotografii v roušce. Odpověděla mi, že mi to sluší. To vím i já, jinak bych ji nenosil. Taky mě napsala, že ona taky nosí tu roušku. Jí ale prý nesluší. Nosit roušku, to že se ve Francii musí. A ještě se každý den musí vyplnit takový malý dotazník, kam jeden jde a proč. To kdyby ji kontrolovali policisté. Že jí to dost otravuje, že si někdy přeje, aby nebyla běloškou. Totiž ti, co nejsou bílý, že chodí bez roušek a kam chtějí. Policajti dělají, že je nevidí, aby nevyprovokovali tato etnika k nezvladatelné reakci. Asi počítají s tím, že tak jako tak, jejich počty budou vlivem toho viru prudce klesat. Ale prý je to jenom úvaha. Možná, že jsou odolnější. Já si myslím, že je to špatná úvaha, ale já jsem debil, takže se klidně mohu mýlit.

Kapitola XIV.

Koronakrize 3

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Minule jsem napsal, že ten virus šel mimo mě, dneska už mimo mě nejde, protože je prý všude, dokonce i tam, kde by ho nikdo nečekal. Třeba v takové nemocnici. Tam ho tedy čekají u pacientů, ale ne u zdravotníků. Ale ukázalo se, že zdravotníci jsou taky lidi a že mohou onemocnět rovněž. Takže jsme v situaci, kdy se každý té potvory bojí. Včera jsem čekal ve frontě před lékárnou a podařilo se mi zakašlat, všichni mě ohleduplně pustili hned k výdejnímu okénku. Díky, ale my, alergičtí tvorové na všechno možné, normálně celé jaro prokašláme, ostatně proto chodíme do lékárny, pro takové ty foukačky.

Pozdě, ale přeci jenom jsem pochopil, že zakazovat těm arabským ženám tu roušku na obličeji je blbost. Je to tak hnusné, omezující, lechtající, brýle mlžící, že bych jim to nezakazoval, když chtějí, ať to nosí. Konečně i u nás, v naší bílé populaci, jsou prý nejméně dvě procenta masochisticky zaměřených. Aby bylo jasno....

Několik mých známých si stěžovalo, že nyní se pořád dívají na televizi, ale nic tam prý nedávají. Tomu taky nerozumím, dávají tam přeci pořád něco...občas něco nového, a pak pro sklerotiky opakování všeho možného. Akorát, že jsem dost protelefonoval, když jsem se na výzvu moderátora chtěl přihlásit do soutěže Riskuj. Dají se tam vyhrát báječné peníze. Nedovolal jsem se.

V televizi miluji především reklamy. On už se nad ní naklání, buď jí chce zavraždit, nebo políbit - a do toho zapěje sbor, že si mám koupit Hodžovy strážnické brambůrky. Taky se mi líbí taková ta reklama, že třeba o víkendu prodávají nábytek bez DPH. Vždycky jsem si myslel, že se to nesmí, nemůže, že je to okrádání našeho státu, ale asi je to jinak, může se to! Jinak by to nebylo v televizi. A nyní díky tomu viru můžou prodávat všichni všechno bez DPH, nejenom ty s tím nábytkem. Když ty prodeje nebudou hlásit přes internet těm na úřadě, když se to na tři měsíce zrušilo. Hned jsem volal našemu hostinskému, aby mě zavolal, hned jak otevře, že přijdu a budu chtít ten svůj žejdlík bez DPH, tedy levnější. Nevím proč a nevím, zda ta sprostá slova z jeho úst patřila mě nebo někomu jinému, ale byla dost hustá.

Válí se nyní ve své hospodě celé dny, nemusí poslouchat blbé řeči opilých štamgastů a ještě je takhle nezřízeně hnusnej na slušného zákazníka se slušným dotazem. Nechápu to, ale já jsem debil.

Kapitola XIII.

Koronakrize 2

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Tak ten retrovir na mě dolehl v podobě učení se s vnučkou, takto žákyní na dálku, prvé třídy. Na rozdíl od jiných, natěšených a rozjásaných prvňáků, ona do školy chodí nerada, ještě více nerada dělá domácí úkoly a ještě více nerada je dělá se mnou. Mám totiž spoustu času, její vztekání, výmluvy a jiné útoky na psychiku dospěláka já přehlížím, jak letní krajinu v zimě. 

Napíše jeden řádek a ptá se: "Dědo a pamatuješ si, jak jsi byl se mnou v cirkusu." No abych si to nepamatoval, 350,- Kč lístek, děti zdarma, 20,- Kč los do tomboly ve prospěch krmení pro cirkusová zvířata, pití za 20,- Kč, když jsme si pití zapomněli doma, svačinu naštěstí jsme si vzali, 20,- Kč svítící kroužek na ruku, který budou mít všechny děti a až se zhasne, tak budou všechny svítit. "Dědo, a co nyní dělají tygři, když je cirkus zavřený?" 

"No co by dělali", odpovídám. "Učí se každý den (každý, zdůrazňuji) učí se nové sestavy cviků a opakují si to, co už umí. Tak vidíš, nejsi v tom sama, tak nyní druhý řádek." 

"A dědo, proč jsi šel se mnou do cirkusu ty, a nešla jsem s tátou?" No to bych taky rád věděl, přemítám v duchu. "Táta říkal, že na to, aby viděl dva klauny, na to nemusí jít do cirkusu, na to mu stačí si pustit televizi. Dědo a pustíš mě ten televizní program, kde jsou ti klaunové?" 

Odpovídám, že je to program pro dospělé, že tatínek to myslel obrazně. Ale vnučka kuje železo, dokud je žhavé a oddaluje tím druhý řádek písmenek. "Dědo, to jako, že tam nejsou, když jsou tam obrazně?" 

"To víš, že tam jsou, ale nejsou to klaunové, oni to myslí vážně, kdežto ti co se na to koukají, ti to berou jinak. A píšeme druhý řádek!" Konečně je druhý řádek za námi. 

"Dědo, a víš, že v tom cirkusu byli taky dva klaunové?" 

"Byl jsem tam s tebou, ne, a je to logické", odpovídám, "ve dvou, jak se říká, se to lépe táhne." 

"A ti v televizi taky táhnou?", vyzvídá opět vnučka. Bohužel, ti hned tak nepotáhnou, když jednomu z nich ta televize patří, ti tam budou ještě dlouho, ale neříkám to nahlas. 

"Vrátíme se k psaní, ano". Vnučka si dramaticky, významně povzdechne a chopí se pera. Někdy jí lituji, že zrovna ona musí mít dědečka debila.

Kapitola XII.

Koronakrize 1

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Až do dneška šel virus mimo mě. Nehodlal jsem jet lyžovat do Itálie, lyže nemaje a navíc, neholduji tomuto, pro mě drahého sportu. Ani jsem netoužil si zaletět se podívat do Číny na Zakázané město, takže místo poplašných zpráv v televizi jsem přemýšlel o tom, co budu zítra dělat.

A pak se to stalo. Zavolala dcera, vyhlásila třetí stupeň rodinné pohotovosti, budou jim konečně dělat střechu. V pondělí, pět hladových pracovitých montérek se bude prohánět po jejich střeše. Jídelníček č. 1, (guláš, svíčková, něco na houbách, ptáčky, rajská) - pohotovost nejvyššího stupně. Na mě z pohotovosti připadá zásobování knedlíky celý týden a jeden den vaření - vybral jsem si svíčkovou. Takže nakoupit. Roušku přes pusu samozřejmě nemám, (a to dvě dcery dělají ve zdravotnictví), a zamotat se do šály, když je deset nad nulou, mně připadlo jako nepatřičný nápad. Vzhůru tedy mezi rejdiště virusů a haldy nakupujících bez ochrany.

Naštěstí v místním supermarketu měli ještě hrubou mouku, hladká a polohrubá už nebyla. Ale to mně nevadí, dělám knedlíky z hrubé. Nakládám do košíku celých deset kilo v originálním balení. Přitočí se ke mně docela ještě schopná důchodkyně a říká mi: "Virus, virus...?", a já na to: "Řemeslníci, řemeslníci, knedlíci a knedlíci!" A jdu koupit vejce - já tedy do knedlíků na kilo mouky dávám jedno vejce, to jsem odkoukal od maminky. Žádné nejsou, jsou jenom od těch spokojených slepic, které pro jejich drahotu kupují jenom manželky majitelů neziskových organizací. Koukám na prázdný vejcový regál a zase slyším tu důchodkyni: vejce nejsou, co? "Víte to, že nejsou vejce, i když je dávám do knedlíků, to mě zas až tolik nevadí, na to mám systém Babic..." "Jaký Babiš" povídá ta dáma. "Žádný Babiš, Babic - kuchař v televizi - když něco nemáš, tak to tam nedávej, ono to bude chutnat i tak... problém ale je, že ti pokrývači snídají ráno knedlíky s vajíčkem a to je pohroma, to bez vajec půjde těžko...".

Dopadlo to dobře - vzájemným barterovým obchodem. Já za předvedení výroby báječných knedlíků jsem získal kafe, kus mramorové bábovky a 30 vajec od domácích, tedy určitě spokojených, neklecových slepic.

Každý večer s tou novou "virovou" známostí koukáme v televizi jak lidé vykupují supermarkety. K absolutní spokojenosti nám už chybí jenom ta rouška, to kdybychom zase museli jít něco nakoupit. Ale nepůjdeme. 

Všechno máme!

Kapitola XI.

Povánoční hubnutí

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jsem debil. Po vánocích jsem zjistil, že jsem nejen debil, ale navíc k tomu ještě tlustý debil. Dost mě to trápí. Pomalu už ani tepláky nemají žádné pochopení pro objem mého břicha. Přemýšlel jsem co s tím a jediné, co mě napadlo, bylo to, že se mám obrátit na internet. Ať mi ta vymoženost pomůže. Trefil jsem na báječnou stránku, plnou různých řešení. Na závěr Vám ji prozradím, teď ne, protože byste hned si na ní překlikli. Řeknu Vám, je to radost, když víte, kam se obrátit s problémem.

Nejdřív jsem se dozvěděl, že ten prťavý malý výrustek, co se jmenuje skoro jako motýl (francouzsky) je domeček pro parazita, který tam hlodá a že jich v těle mám spoustu, ale dál jsem se dočetl, že existuje řešení na přírodní bázi, že stačí sníst přírodní produkt Herbal Tea a ony ty potvory šupem z vás vylezou a to dokonce dnes a jenom dnes za poloviční cenu, takovou že mám kliku, za pouhých 790,-Kč.

No, ale budu sice lehčí o ty parazity, ale tlustý budu pořád. Ještě že hned na té samé stránce byla nabídka na studentkou vynalezený preparát, který stačí sníst před spaním - normálně před spaním jím šunku - a v noci zhubnu. Nadto dnes ještě sleva 50% na pouhých 849,- Kč za zcela přírodní prášek s označením Keto diet. Díky Lenko Klapková, studentko z Prahy!

Opojen úspěchem báječného a levného nakupování jsem odmítl skvělou nabídku na zvětšení prsou Bust Cream Spa, a to přesto, že mi nabídli opět 50 % slevu, takže kdybych je chtěl, tak jsem je, ta ňadra, pěkně velké sexy žádoucí, mohl mít za pouhých 950,- Kč.

No, ale protože jsem dítě štěstěny, tak jsem ještě spočinul na stránce, kde mladík, který se dožil 109 let díky tomu, že neměl zanesené cévy a tím pádem měl i normální krevní tlak, nabízí se slevou (neuhodli byste jakou...no dobrá 50%) přírodní čistič cév Heart Tonic za 990,- Kč.

Řeknu vám, to je dneska den. Jsem nadšen, budu hubený, bez bradavic a navíc s vyčištěnými cévami. Usmívám se na celý svět. Cením zuby, jsem nadšený. Tedy, někdy mě ty tesáky dost docela trápí, ale co nadělám. Co nadělám? Nic. Ještě štěstí, že nemusím chodit k zubaři. Ano, slyšíte, tedy čtete dobře. Stačí si objednat s 50% slevou, jak jinak, báječný Denta Seal, zubní pastu, která vám ty zuby nejen vybělí, ale hned a okamžitě, bez vrtání zablombuje a to pouze dnes za speciální slevovou cenu 890,- korun.

Podělil jsem se o toto mé nadšení s kamarádem. Taky jsem mu řekl, že chci, aby každý, kdo se dozví tu zázračnou stránku s těmito zázraky, tak ať mi pošle pětikorunu za snahu. Řekl mi rovnou, že jsem debil, že každý, kdo chce zhubnout, tak si objedná:

Sliminazer náplasti na hubnutí za 1 190,- Kč s 65% slevou, nebo

3 D Chili na hubnutí za 999,- Kč se slevou 350,- Kč, nebo

Black Latte na hubnutí s 50 % slevou za 1 300,- Kč, nebo

Prolesan Pure na hubnutí za 1 099,- Kč a ušetřím 1 331,-Kč.

Tak jsem mu řekl, že debil je on, a já že budu hubený. Objednám si měsíční kůru těch prášků Prolesan Pure (zaručených 10 kilogramů), přes den budu na Keto dietě (12 kilogramů zaručených dole) a když si k tomu nalepím tu náplast, (13 kg mínus), tak oni mě zaručí, že zhubnu za měsíc překrásných 35 kilogramů, za pouhé 3 000,-korun a dostanu na vše báječnou slevu a dopravu zdarma.

Podíval se na mě a řekl: "Tak za měsíc na váze, debile!"

Kapitola X.

Vánoční televize

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Jak jsem řekl, já mám vánoce rád. Lidi mají k sobě nějak blíž. Jsou k sobě laskavější a vstřícnější. A dokážou se dohodnout. Třeba televize, ty se dohodnou, že například pohádka na ČT 1 je nejlepší a všichni se na ní budou koukat. Nevím sice, kdy si ti lidé rozdávají dárky, jedí salát a levný kuřecí řízek místo tradičního kapra, ale podle těch krabiček, které měří, na co se kdo kouká, všichni se dívají na pohádku. A ČT l na oplátku zase neútočí na ty privátní stanice, že jejich reklamy, i když se to nesmí nebo nemá, pořád jsou hlasitější a hlasitější a reklamy delší a delší a nápadité a nápaditější. Mám rád vánoční humor, jemný a nečekaný, jako zubatý kapr v akváriu s nábytkem a zeleného mimozemšťana v červené čepici hlásící tak velké slevy na všechno, že kdyby vánoce byly delší, tak už by to bylo zadarmo. Připomíná mi to humor zubaře držícího na Silvestra pohotovost, ke kterému když dorazíte s oteklou hlavou se zavěšenou sanicí na šátku v noční mrazivé silvestrovské noci, bodře na Vás huláká... s čím k nám jdete, co vás k nám přivádí...

Taky dobrý humor jsou novoroční proslovy, jak jsme se měli dobře a jak se budeme mít ještě líp. Ovšem mnohem větší legrace jsou projevy těch, kteří se nehřejí na vrcholu politického výsluní, kteří zase naopak tvrdí, že jsme se neměli nejlíp, že jsme se měli hůř, než jsme se mohli mít a že bude určitě hůř, možná, že ještě víc, než hůř. Ony by se ty proslovy měly konat o vánocích, to se dokážou lidé dohodnout, jak jsem už naznačil. Ale oni tvrdošíjně trvají, že to budou říkat na Nový rok. 

Tomu nerozumím, ale já jsem debil. 

Kapitola IX.

Vánoční

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Šel jsem se postavit do fronty. Stálo se na košíky. Buď jich bylo málo, nebo byly na střeše supermarketu, kde je parkoviště. Protože nemám auto, tak tam nechodím. Já stojím ve frontě rád. Nejraději před vánocemi. To mají lidi k sobě blíž a nenajde se nikdo, kdo by si s vámi nepopovídal. Povídám tomu přede mnou, to je ale fronta! A on mi řekl, že dřív byla fronta na všechno. Tak jsem mu řekl, no právě, lidi si báječně popovídali. Já si jdu pro rohlíky a pak pro kapra. Všechno ostatní mám doma. Rohlíky potřebuji na strouhanku, strčím je do mikrovlnky a pak je hned pomelu. A taky bude určitě fronta na pokladnu. Ale na tu se taky těším, všichni hodně nakupují. A taky bude fronta na kapra. To bude dnes moje třetí fronta. A taky byla. 

Měl jsem dost času na to, abych si přečetl ceduli, že komplexní zbavení života kapra stojí devadesát korun a kilo kapra taky stojí devadesát korun. Zeptal jsem se toho přede mnou, co to je jako komplexní zbavení života, to jako když nebudu chtít komplexní zbavení, tak mě ho - toho kapra - nechají polomrtvého? Pán se na mě podíval jako bych byl debil. Tak jsem mu to vysvětlil. Když si koupím čtyřkilového živého kapra a nechám ho komplexně zabít, tak dostanu mrtvého tříkilového, protože ty peníze za to kilo živého si nechají za to, že teď je mrtvý. Divně se na mě podíval, dost nevánočně. Odmlčel se a řekl, že by se měli zabíjet i některý lidi. Tak jsem mu řekl, že jsem někde slyšel, že ti nájemní vrazi z Albánie, zabijí člověka za dvacet tisíc, ale stejně se mně to zdá předražený, protože když máte štěstí, tak vás zabijí bez toho, že by je někdo, ty Albánce, najal. Zabijí vás i za dva tisíce, co máte v peněžence a taky, že nemusí být nutně ti vrazi z Albánie. Zeptal jsem se ho odkud je a on mi neodpověděl. Tak jsem mu taky už nic neříkal, byl nějaký opravdu nevánoční a příště půjdu do nějaké jiné fronty. Ten chlap určitě nemá rád vánoce, to se pozná hned. Já mám vánoce rád, ale já jsem debil. 

Kapitola VIII.

Televizní poplatky

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Díval jsem se na televizi, protože televize je takový levný kamarád. Nestojí moc, a když neplatíte televizní poplatky, tak nestojí vůbec nic. Tedy pokud už televizi máte. Ti co neplatí poplatky, třeba mají televizi taky rádi, jako ji mám rád já, ale třeba tímto způsobem protestují, že se jim ten program nelíbí. A to se mi líbí, je to taková promyšlená, klidná a soustavná forma protestu proti něčemu. Tedy proti nějakému určitému programu, ne proti všem programům, ale když se už protestuje, tak chápu, že se musí protestovat proti všemu. Já se třeba divím, jak ještě ve světě neumí klidně a spořádaně protestovat. Třeba taková Francie, spousta Francouzů navleče na sebe žlutou signální vestu, to jim schvaluji, aspoň je řidiči dobře vidí, i když je zase pravda, že tam, kudy jdou ty v těch vestách, žádná auta nejezdí a pokud tam nějaké je, tak ho někam, třeba na chodník uklidí - někdy na střechu, aby nepřekáželo to auto těm protestujícím. A vůbec dělají hrozný nepořádek a zastavují metro, aby jim z těch demonstrací neutekli lidi domů k televizi.

Je to jako s fotbalem, chodil jsem často na fotbal, pak jednou jsem na Bohemce málem dostal na budku i se svým malým synem, tak od té doby se dívám na fotbal v televizi. Nezmoknu, nedostanu na budku. Tak si myslím, že mnoho Francouzů by se raději na ty protesty koukalo v televizi. Třeba se koukají, když nic nejezdí a televize funguje. Nebo v tom voňavým Hongkongu. Tam tedy metro jezdí, ale protestovat taky neumí. Zase si zasportují, viděl jsem, jak ti demonstranti provozují několik asijských sportů, jako je hod dlažební kostkou, následný běh, a někdy jim umožní i několik plaveckých temp když přijedou ti druzí s vodními děly. Fakt se divím, že si nevezmou od nás mustr, jak se má pořádně protestovat. My naplánuje trasu protestního protestu a určíme přesně, v kolik a kam máme dorazit, abychom nezmeškali proslov zajištěný organizátory protestu. Cestou je zajištěno občerstvení, ovoce, párky, v zimě svařák a mobilní záchodky. Když protestující dorazí na místo, hned je přepočítají, kolik jich je. Některé televize je přepočítávají několikrát a pak oznámí, že jich je tam třikrát víc, než jich bylo minule. Měli by ale také přepočítat ty, co se na to neaktivně dívají v televizi. A taky by se mělo vědět, kolik se jich dívá v televizi na ty poklidné, nenásilné, dobře organizované protesty bez vest a roušek přes obličej a neplatí televizní poplatky.

Když neplatí, tak ať se na ty protesty nedívají...

To by se snad mělo uzákonit. Beztoho přijímají zákony, které nic neřeší. Tenhle divácko neplatičský by měl aspoň nějaký smysl.

Kapitola VII.

Návštěvní

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

V úterý jsem měl takovou brexitovou návštěvu. Najedli se, napili se a pořád nevěděli, zda mají odejít, nebo zůstat. Takové odcházení. 

Pro odcházení máme my Češi pochopení.

Kapitola VI.

Nová TV stanice

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Když jsem se onehdy díval na televizi tak jsem dostal nápad - a to ten, že bychom si, tedy my debilové, zasloužili mít svoji televizi. Určitě nás není málo a televize by nám mohla hodně prospět a ledacos ozřejmit a osvětlit. Nemusela by to být ani televize moc drahá, stačilo by úplně, kdyby jí dělal jeden člověk, aspoň bychom si my, debilové, nemuseli zvykat pořád na jiné xichty. Teda, ještě jeden by tam mohl být, to kdyby si ten jeden chtěl si vzít třeba dovolenou, nebo by třeba dostal nějaký břišní problém, tak aby nebylo ohroženo vysílání. Vysílali by jenom zprávy a to tak, aby to, tedy i my debilové, pochopili a programy, ty by mohly být ze života: vždycky by se nastínil nějaký problém a pak by se mohlo, třeba za týden říct, jako to dopadlo, nebo jak to dopadnout mohlo. A reklama by to živila, nějaká auta, počítače a doplňky stravy, nebo léky pro nás debily. Samozřejmě, by tam nebyly takové reklamy, jako když si u nás koupíte noutbuk, tak, že nám ho opraví do příštího dne. My bychom tam měli reklamu na takový noutbuk, který žádné opravy nepotřebuje. Přeci nebudeme hlásat, že naše noutbuky se mohou porouchat. A pak taky bychom mohli mít naší lékárnu a ta by nevybírala žádné doplatky na léky. Doplatky by se vybíraly pěkně mastné, dostatečně velké hned na začátku měsíce, padni komu padni, a až by bylo na výplaty, tak bychom už nevybírali žádné poplatky. Ti bohatí by k nám chodili na začátku měsíce, všichni ostatní hned za nimi. Možná, že by se tvořily fronty, ale my, debilové, bychom si rádi počkali.

Kapitola V.

O úklidu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Četl jsem, že místní odklizeči odpadků v Chánově přestali uklízet po těch lidech, kteří vyhazují odpadky z oken svého domu. Vůbec jsem netušil, že takováto služba existuje. 

Vyhodil jsem dneska v poledne z okna svého domu nějaký ten odpad a jsem zvědavý, kdy bude uklizen. Taky se mi může stát, že mě kdosi za to vyhazování odpadků z okna přijde dát několik hrubých ran do čenichu. A to bude hodně nespravedlivé, protože na rozdíl od těch, co vyhazují beztrestně odpadky v Chánově z okna, já bych je vyhazovat mohl. 

Oni nejsou debilové, debil jsem přeci já a mám na to papír. Dopil jsem kafe a šel to po sobě uklidit. 

V Chánově to po sobě neuklidili, asi nepijí kafe...

Kapitola IV.

Karel Gott

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Tak nám umřel Karel Gott. Je škoda každého člověka, který zemře, pokud byl člověk a ne pazdrát. Tedy může se stát, že i pazdrát bude někomu chybět. Jak se ukázalo, Karel Gott bude chybět mnoha lidem a to nejenom proto, že hezky zpíval. Hezky zpívat umí kde kdo. On uměl zpívat a ještě k tomu nebyl pazdrát. Několikrát jsem s ním točil rozhovor a neměl jsem nikdy ten pocit, že byl výjimečný člověk. 

Možná to bylo tím, že skutečně výjimečný byl. 

Kapitola III.

Zpravodajství TV

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Vrátil jsem se po měsíci do civilizace. Civilizace není pro mě reprezentována splachovacím záchodem, možností nakoupit si v neděli v supermarketu, ale možností sledování televize. Mám skoro sto televizních programů, ale dívám se jenom na televizní noviny. V televizních novinách je všechno jasně a stručně řečeno, je v nich vše potřebné pro život. Moje sestra pravila, že jsem o nic nepřišel, že v okurkovém období prázdnin všechno opakují, takže si připadá hodně, hodně zdravá, vzdálená od toho onemocnění, kdy se zapomíná. Na všechny uváděné pořady si pamatuje, pamatuje si je přesto, nebo právě proto, že je už viděla po několikáté. Řekl jsem jí, že se má dívat na televizní noviny, že tam se nic neopakuje. Řekla mi, že se mýlím a měla pravdu. Večer jsem viděl nějakou bouračku, oblíbenou to zprávu v televizi. Nejen, že mně ukázali ty pomačkané plechy, které zapříčinily smrt několika lidí, ale zároveň mě připomněli bouračku před třemi měsíci, kdy navíc ještě přišel o život domácí mazlíček a bouračku před šesti měsíci, kde to zase navíc odnesl nic netušící děda jdoucí po krajnici. Všechny ty zprávy jsem viděl a byl jsem nadšen, že mě to bylo připomenuto. Navíc mě ještě připomněli, že začíná nový školní rok a je potřeba koupit prvňákům vybavení, což mě jako důchodci vnitřně obohatilo. Konečně, už se těším, jak mě připomenou, že už, už napadne sníh a bude se moc jezdit na hory lyžovat. Navíc jsem byl upozorněn na to, že do seriálu, který se vysílá již patnáct let, přijde nový doktor a někdo, že bude v jiném stavu. Beru to jako zpestření nezajímavých zpráv, i když nevím, co je na tom zajímavého, že nějaká postava v seriálu je v tom. Tedy ne v tom seriálu, jenom v tom. Za to zpráva, že kilogram cibule je letos o patnáct korun dražší, než byl vloni, a že benzín zlevnil v průměru o sedm haléřů v celé republice, mě přimělo k výpočtu, že bych musel si koupit 214 litrů benzínu, aby se mě vykompenzovalo to cibulové zdražení. Ještě, že jsem debil.

Kapitola II.

Alzák

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Rád se dívám na televizi, vždycky se dozvím něco, co jsem nevěděl. Někdy se dozvím i to, co jsem ani netušil. Někdy se dozvím i to, co neexistuje, ale je to nesmírně zajímavé, jinak by to určitě nevysílali, aby to takový, jako jsem já, věděli. Mám rád i televizní reklamy. Moje sestra, skutečná, ne ta, co mě pustila hned po porodu na hlavu, tak ta miluje toho televizního zeleného pidižvíka. A to přesto, nebo právě proto, že si od nich nikdy nic nekoupila, ani nekoupí. Její elektronický svět končí televizí a historickým jednoduchým tlačítkovým telefonem. Neustále ho někde nechává a tak má doma ještě pro jistotu pevnou telefonní linku. Tu nikde nezapomene. Pidižvík se jí líbí, jak běhá, mluví, hýbe ušima, zkrátka ho miluje. Ale nesmím to říkat veřejně, aby to nevešlo ve všeobecnou známost. Možná, že by pak někdo vymyslel ještě většího pidižvíka, ještě zelenějšího a ještě skřehotavějšího. Nebo třeba modrého, nebo fialového. Takže to nikomu neříkám, jeden pidižvík je pro mě o jednoho víc než bych považoval za dostatečný počet pidižvíků v televizi. Ještě, že jsem debil.

Kapitola I.

O požáru

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

V každém případě jsem byl od samého narození nesvéprávný a to bez ohledu, že nesvéprávné dítě je nesvéprávné vždycky a to i v případech, že ho porodila nesvéprávná matka. Přitom dva zápory by se měly měnit v klad, ale tady se to nekoná. Některé matky mají nesvéprávné dítě ještě i třicetileté a matkám i těm holomkům to vyhovuje. O holomky je pečováno, staráno a finančně zajišťováno.

Moje poškození se projevuje tak, že za každých okolností mluvím pravdu. Někdy mluvím, i když se mě nikdo neptá. Když třeba někdo smrdí, tak řeknu, ty smrdíš. S touto mou vlastností je nelehké žít a najít si práci a tak beru podporu.

Minule jsem byl na nějaké demonstraci. Bylo tam spousta lidí a pořád někdo na tribuně mluvil. Přede mnou byl chlápek, co držel transparent a já jsem neviděl na tribunu. Řekl jsem mu, ať jde s tím transparentem do háje, že přes ten jeho transparent nevidím na tribunu. V nemocnici byli na mě moc hodní a ruku mě dali do sádry. Protože jsem nestihl zprávy na ČT1 tak jsem se musel dívat na zprávy na Nově. Chtěl jsem vědět, zda náhodou nebude můj případ v televizi. Nebyl. Ale dozvěděl jsem se, že v Paříži hořelo. Ale hořelo i v naší kotlině. Reportér byl v popředí a za reportérem ještě doutnal ten rodinný dům. Asi nikde jinde tu noc nehořelo, hořelo jenom v Paříži, jinak by to muselo být ve zprávách. Tak jsem byl šťastný, že nehořelo v Londýně, Tokiu, Berlíně, nehořelo ani v obci Přestavlky, kde bydlím, tedy už nebydlím, ale bydlel jsem tam kdysi na zámku. Ale kdyby tam hořelo, tak by to určitě bylo ve zprávách. Taky by to ten reportér měl mnohem blíž do Přestavlk, než do Paříže. Ale cestovné a diety by asi do Přestavlk nedostal, tak je raději, když hoří v Paříži...